BODLÁK Karel 3.11.1903-1.2.1989

Z Personal
Karel BODLÁK
Narození 3.11.1903
Místo narození Soběslav
Úmrtí 1.2.1989
Místo úmrtí Praha
Povolání

63- Spisovatel

65- Literární historik, kritik nebo teoretik
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41943

BODLÁK, Karel, * 3. 11. 1903 Soběslav, † 1. 2. 1989 Praha, básník, filozof

Narodil se v rodině krejčovského mistra. 1922 maturoval na učitelském ústavu v rodišti, v mládí sympatizoval s anarchisty. 1922–24 studoval na Škole vysokých studií pedagogických při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy u profesorů F. Drtiny a O. Kádnera. Drtinovy přednášky u něho probudily zájem o filozofii a metafyzické otázky, prostřednictvím J. Kabeše se osobně setkal s L. Klímou. Jako učitel češtiny, zeměpisu a dějepisu působil poté na měšťanských školách: 1924–25 v Kamenných Žehrovicích a 1925–26 v Hnidousích u Kladna, 1926–27 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi, 1927–28 opět v Hnidousích a od 1928 v Praze. 1930 se oženil s katolickou básnířkou Jarmilou Otradovicovou (1908–1996). Za nacistické okupace pracoval v občanském odboji, byl členem ilegálního Výboru inteligence. 1944–45 byl pracovně nasazen v žižkovské zbrojovce. Od června 1945 působil jako předseda pražské odborové rady zaměstnanců ve školství, od září 1945 byl za lidovou stranu referentem publikačního odboru ministerstva informací, od ledna 1951 se opět věnoval pedagogické činnosti, 1959–63 byl ředitelem základní devítileté školy na Žižkově. 1963 odešel do penze. Po únoru 1948 se publikačně dobrovolně odmlčel, ale na začátku normalizace podpořil nový Svaz českých spisovatelů.

Debutoval básnickou sbírkou Elektrická džungle (1923). Odvrátil se od poezie Devětsilu a inspiroval se civilismem S. K. Neumanna, avšak místo obdivu k průmyslové civilizaci zdůraznil její chaotičnost a nesoulad s duchovní výbavou lidské bytosti. Ideově kritické pojetí se projevilo ve fragmentárnosti výpovědi a zůstalo dobovou kritikou nepochopené. Po zkušenosti s Klímovou subjektivistickou filozofií a po studiu Schopenhauerova a Nietzscheho díla se trvale orientoval na básnickou kontemplaci, reflexivní meditaci o prožitku světa lidským subjektem. Aniž by navazoval na O. Březinu nebo na katolický mysticismus, blížil se od druhé sbírky Řeč masek (1927) pojetí, k němuž později dospěli jeho přátelé F. Halas, V. Holan a V. Závada. Běžná významová spojení a jazykové vazby úmyslně znejasňoval, aby mohl nalézt nové varianty vztahů mezi niternou zpovědí a myšlenkovým procesem básníka. Důrazem na subjektivní vjem, prožitek a názor jako nositele zprávy o světě, jímž bezprostředně a vědomě navazoval na Klímovu koncepci, se ocital mimo dobové literární proudy. Po básnické skladbě Pocestná píseň (1930), v níž prvně postuloval své pojetí poezie jako přesahu k metafyzice, se odmlčel a teoreticky pracoval. Vlivem své ženy byl konfrontován s katolickou poezií Melantrichu, ale odmítl ji. Za války vystoupil jako hlavní redaktor a autor revue Strom (1940) a dvou navazujících sborníků (1941, 1943). Razil v nich zásady nenáboženské spirituality jako základny pro obrodu humanistické, zlidšťující funkce činného individua. V otištěných verších dospěl na práh srozumitelnosti, ale ve dvou rozsáhlých esejích O filosofii básnického obrazu, ceněných J. Patočkou, se zabýval dosud v české literatuře neřešenou problematikou. Sbírkou básní v próze Stromy (1969) a rytmizovaným vyprávěním pro děti O papouškovi a námořníku (1970) potvrdil své meditativní založení. Nově se v B. díle ozvaly tóny existenciální úzkosti a ekologické morálky. V trojici posledních sbírek Noční hlídka (1971), Kroky neodcházejí (1974) a Domovu (1985) vyústila mravní naléhavost apelu na individualitu lidské bytosti, vystavovanou vizím zmaru a zániku, do pokorného přijetí konečnosti a údělu lidí. Celoživotně se B. zabýval odkazem L. Klímy: vydal jeho Vteřinu a věčnost (1946), Traktáty a diktáty (1948), s germanistou R. Vápeníkem sborník Ladislav Klíma filosof-básník (1948). Dehumanizující tendence průmyslové civilizace v poezii i esejistice reflektoval na filozoficky vyhraněné, originální úrovni, avšak jeho verše z estetického hlediska zůstaly více konstrukcí než živým básnickým činem.

D: LČL 1, s. 255 (kde další bibliografie); SČS 1, s. 54 (dtto).

L: K. Bednář, Doslov, in: K. B., Kroky neodcházejí, 1974; LČL 1, s. 255; SČL 1, s. 54; SČF, s. 41.

P: LA PNP, Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera