BOR Jan 16.2.1886-25.3.1943: Porovnání verzí

Verze z 7. 10. 2016, 13:42

Jan BOR
Narození	16.2.1886
Místo narození	Praha
Úmrtí	25.3.1943
Místo úmrtí	Zámostí (č. o. Hluboká nad Vltavou)
Povolání	82- Dramaturg, režisér nebo choreograf 63- Spisovatel 64- Překladatel
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42597

BOR, Jan (vl. jm. Strejček, Jan Jaroslav), * 16. 2. 1886 Praha, † 25. 3. 1943 Zámostí (č. o. Hluboká nad Vltavou), režisér, dramatik, divadelní teoretik a kritik

Otec, středoškolský profesor kreslení Matěj Strejček, byl potomkem selského jihočeského rodu s pozdně středověkou tradicí, matka pocházela z pražské patricijské vinohradské rodiny Ulíčových. Jejich syn maturoval 1904 na klasickém gymnáziu v Žitné ulici na Vinohradech spolu s tehdejším přítelem a spolužákem K. H. Hilarem, který byl od 1903 členem literárního sdružení mladých dekadentů Syrinx a divadelním nadšencem. Následná studia slavistiky a literární komparatistiky na filozofické fakultě české univerzity v Praze B. přerušil a 1905 odejel studovat filologii na vídeňskou univerzitu k V. Jagićovi, od 1907 prokračoval v Lipsku. Jeho zájmem se současně stále více stávalo divadlo. Studium uzavřel až 1926 (PhDr., disertace Počátky českého dramatu v souvislosti s vývojem dramatických proudů západoevropských). 1908 vycestoval B. s K. H. Hilarem do Německa seznámit se s vrcholem tehdejších divadelních výbojů, reprezentovaných především osobností M. Reinhardta. Od 1906 přispíval B. divadelními referáty do pokrokářského tisku, 1908–14 působil jako divadelní kritik deníku Samostatnost, Pokrokové revue a Vinohradských listů. 1912 se seznámil s altistkou Národního divadla Olgou Valouškovou (1886–1975), která byla 1913–33 jeho ženou a s níž měl dva syny: koncertního pěvce, filmového dramaturga, scenáristu a hudebního kritika Vladimíra B. (* 1915) a divadelního režiséra a ředitele Jana Strejčka (1920–2004). Od 1912 pracoval B. jako lektor pro divadlo M. Reinhardta, od 1913 režíroval pro svou manželku její koncertní pěvecká vystoupení v Německu, pracoval i pro naturalistu O. Brahma a jeho Freie Bühne a stal se asistentem F. Zavřela staršího, jednoho z předchůdců jevištního expresionismu, na jeho působištích na berlínském Nollendorf platz a v mnichovském Künstlertheater. Počátkem 1914 ho doprovázel na cestě po Čechách a zasadil se o to, že se česká divadelní avantgarda v čele s Hilarem příklonila k expresionismu. Jeho první divadelní režii (F. Wedekind: Lullu) provedla v Nymburce Blažkova společnost. Iniciativní roli sehrál B. s Arnoštem Dvořákem, kdy oba působili jako redaktoři v revue Scéna (1913–15). Na jaře 1915 narukoval B. k vozatajstvu na haličskou frontu. V době války s Ruskem se věnoval důkladnému studiu režijní metody K. S. Stanislavského, kterou v praxi prověřoval po dobu dovolených s pražskými i venkovskými ochotníky, ve smíchovské Aréně a s vojenským divadelním souborem, jejž založil a vedl. V létě 1918 byl převelen do Itálie, v říjnu vstoupil do Československé domobrany; v hodnosti nadporučíka velel 43. rotě. 1919 byl na Podkarpatské Rusi demobilizován (v hodnosti kapitána). Pak nastoupil jako režisér a dramaturg do Švandova divadla, z něhož učinil divadelní laboratoř s velkým diváckým ohlasem, a kde byl 1921 jmenován uměleckým šéfem. 1924 přijal místo režiséra v Městském divadle na Královských Vinohradech a jako umělecký šéf tam působil 1930–36. Ačkoliv byla B. divadelní éra neobyčejně úspěšná, stal se v době krize s ředitelem F. Fuksou obětí kampaně, v níž byli nařčeni, že nově získané Komorní divadlo v Hybernské ulici vyhradili komerčnímu repertoáru a že dovolili, aby o divadelních prázdninách vystupovala na vinohradské scéně Pražská opereta. Tehdy B. odešel od rodiny k herečce Emě Hrubé, která se stala jeho druhou ženou 1934. Po Mnichovu byl B. povolán do čela činohry Národního divadla, kde své režijní dílo završil: zásadně ovlivnil dramaturgický plán divadla, realizoval úspěšný zájezd divadla do Vídně a zcelil režisérský tým. Po nástupu Heydrichova represivního režimu se z důvodu svého politického nesouhlasu i v důsledku pokročilé anginy pectoris uchýlil do venkovského ústraní. Politicky byl od studentských let organizován v radikálně pokrokové, od 1908 státoprávně pokrokové straně, v meziválečném období sympatizoval s levicí národně demokratické strany (L. Rašín), za okupace byl aktivistou Národního souručenství.

B. náležel k největším reprezentantům moderní české divadelní režie. Vyrostl z dědictví psychologického realismu, jejž obohacoval prvky naturalismu a expresionismu, uplatňoval požadavek hereckého prožitku, odvozený od souboru MCHAT, a vytvořil osobitou syntetickou koncepci antiiluzivního divadla. Jeho základní představou bylo, že individualita lidského charakteru je nositelem jevištního sdělení, je utvářena svými pudy a vášněmi a rozhodující tíži nese herec, který musí být s to transponovat vnitřní svět postavy. Filozoficky rozvíjel B. vitalistické učení H. Bergsona o skryté síle základních biologických sil, hýbajících celou říší života. Ve svých nejzásadnějších inscenacích dosahoval až mystického účinku. Při veškeré myšlenkové náročnosti režijně dramaturgické činnosti vytvářel B. typ divadla divácky atraktivního. Od 1922, kdy režíroval v Národním divadle pohostinsky Molièrova Sganarella, se stal nesmiřitelným konkurentem K. H. Hilara, neboť oba představovali osobnosti nejvýrazněji ovlivňující soudobá velká česká jeviště. B. inscenace Shakespeara, Calderóna, Hebbela, Hauptmanna, Wedekinda, Ibsena, Bjørnsona, Strindberga patřily k objevným, vrcholu ovšem dosáhl i kongeniálními adaptacemi románů Tolstého, Gončarova a Šolochova, především ale Dostojevského, které náležely k největším úspěchům meziválečného divadelnictví v ČSR. Ačkoliv byl kritikem samoúčelnosti divadelní avantgardy, uváděl do českého prostředí průkopnicky sovětské dramatiky (Sejfulinu, Bulgakova, Serafimoviče) a na scéně Komorního divadla náznakové animistické hry J. Giona. Systematicky propagoval současnou českou dramatiku (Hilbert, Mahen, Čapkové, Langer, Dvořák, Krupička, Fischer, Lom, Mahen). B. režijní mistrovství vyústilo v monumentální inscenaci Billingerovy Noci běsů (1940), vnímanou obecenstvem jako protest proti válce. Plodná byla jeho programová práce s herci v čele se Z. Štěpánkem, K. Vávrou, B. Zakopalem, O. Scheinpflugovou, M. Pačovou, M. Glázrovou aj. Neúspěch zaznamenal pouze v jediném pokuse o zvukovou filmovou režii (Žena, která se směje, Paříž 1930). Dobově přínosnými se staly B. operní inscenace v Národním divadle (Její pastorkyňa). Syntetičnost tvaru hledal nejen režijně a dramaturgicky, ale také jako autor výprav k řadě vlastních inscenací a jako dramaturg hudební složky představení a autor. Po debutu, dekadentní hře Macecha (1904), se podnětně věnoval divadelní teorii (Eduard Vojan, 1907, Rita Sacchetto, Ermette Novelli, 1911, Marie Hübnerová, 1912, Marie Laudová, 1913, Zrození operety, 1915, Frank Wedekind, Shakespeare na českém jevišti, 1916, Moskevské umělecké divadlo, 1921, Problém divadelní budovy, 1922, Bohuš Zakopal, 1924, Cestou k jevišti, 1927, Karel Vávra, 1929, In memoriam K. Vávry, 1931, Zdeněk Štěpánek, 1936, Účast diváka na jevištním umění, 1940). B. špičkově provedenými dramatizacemi se stala díla Dostojevského (Idiot, 1922, znovu 1934, Zločin a trest I–II, 1928, jednodílně 1941, Bratři Karamazovi, 1931), Tolstého (Anna Karenina, 1929, Vzkříšení, 1940), Šolochova (Rozrušená země, 1935), Gončarova (Strž, 1940). Adaptoval dále Aischyla i Aristofana, přeložil hry F. Wedekinda, A. Strindberga a F. Hebbela. Tvůrčí dráhu uzavřel baladickou hrou Zuzana Vojířová (1942) na motivy povídky F. Kubky, jíž se rozloučil s diváky, jižními Čechami i rodnou zemí.

D: bibliografie in: LČL 1, s. 268; soupisy inscenací in: Divadlo na Vinohradech 1907–1967, ND a jeho předchůdci, s. 39n.

L: V. Bor, Za zemřelým šéfem činohry, in: S maskou i bez masky, 1944, s. 56n.; Kunc 1, s. 52n.; J. Procházka, Generace za Hilarem a Ostrčilem, 1947, passim; Z. Štěpánek, Herec, 1961, passim; DČD 3, 4, passim; LČL 1, s. 267n.; ND a jeho předchůdci, s. 39n.; MSN 1, s. 576; MČE 1, s. 517; OSND 1/1, s. 680; Tomeš 1, s. 117; SDLČ, s. 631; PSN 1, s. 248.

P: ve vlastnictví rodiny; www.narodni-divadlo.cz.

Martin Kučera