Biografický slovník
BOUŠKA Sigismund Ludvík 25.8.1867-29.8.1942
| Sigismund Ludvík BOUŠKA | |
 | |
| Narození | 25.8.1867 |
|---|---|
| Místo narození | Příbram |
| Úmrtí | 29.8.1942 |
| Místo úmrtí | Náchod |
| Povolání |
63- Spisovatel 64- Překladatel 60- Teoretik kultury nebo kulturní politiky 49- Náboženský nebo církevní činitel |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 6, Praha 2007, s. 100 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42279 |
BOUŠKA, Sigismund Ludvík, * 25. 8. 1867 Březové Hory u Příbrami, † 29. 8. 1942 Náchod, básník, překladatel, výtvarník, umělecký kritik
Narodil se v početné rodině naddůlního. Od obecné školy získával znalosti literatury, hudby a výtvarného umění. 1886 maturoval na příbramském reálném gymnáziu, 1886 až 1887 absolvoval doplňující studium na učitelském ústavu a byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění (chtěl se věnovat profesuře kreslení), na podzim 1887 ale vstoupil do benediktinského řádu u Sv. Markéty v Praze-Břevnově a přijal jméno Sigismund. 1888–90 studoval bohosloví na pražské německé, 1890–91 na české univerzitě, 1891 složil řeholní slib, 1892 byl vysvěcen na kněze. 1892–98 působil jako kaplan v Machově u Police nad Metují, 1898–1908 v Polici nad Metují, 1908–14 byl zpovědníkem v broumovském klášteře, 1914–24 farářem v Bezděkově nad Metují, od 1924 kapitulárem benediktinského řádu české provincie, 1924–25 duchovním správcem v Orlové, 1925–27 zástupcem převora kláštera v Broumově, 1927–36 farářem v Počaplích u Terezína. Od 1936 žil na odpočinku ve Rtyni v Podkrkonoší. Pohřben byl na břevnovském hřbitově u Sv. Markéty.
Roku 1888 se spřátelil s J. Vrchlickým a stal se členem jeho školy, na univerzitě navštěvoval jeho přednášky z literární komparatistiky a jím ovlivněn usiloval o obrodu české katolické poezie ve smyslu jejího otevření se vůči soudobému katolickému hnutí na západě a sblížení s aktuálními literárními proudy. B. studoval provensálštinu a katalánštinu a ještě jako vysokoškolák začal překládat F. Mistrala (1891 se stal zahraničním členem jeho bratrstva Félibrů v Aix-en-Provence) a J. Verdaguera, dále z francouzštiny (M. Maeterlincka, P. Verlainea, J. K. Huysmanse), italštiny (G. Papiniho), němčiny (E. Helloa) a z latiny. Ve svých překladech pracoval moderními jazykovými prostředky se smyslem pro zachování všech nuancí předlohy a s vědeckou důkladností. Před 1895 byl parnasistou eklekticky odvozeným od Vrchlického, pod vlivem studia současné symbolistické a dekadentní poezie se stal stoupencem umírněné dekadence, čímž se podstatně odlišoval od všech českých katolických básníků. Téměř františkánskou prostotu výrazu doplňoval smyslem pro hudebnost verše, zájmem o katolickou mystiku a smyslově exaltovaným prožitkem lásky jako základního citu člověka. Vydal sbírky Pietas (1897), Legendy a Duše v přírodě (obojí 1904), v nichž postupně rozvíjel literární program katolického modernismu. Napsal prózy Láska Aubanelova (1898), Vánoce (1903), soubor Děti (1911, rozšířená podoba 1917) a mystický výklad Mirjam-Maria (1903). Sestavil antologii svých překladů Provençalské koledy (1927). Vrcholem jeho překladatelského úsilí se stal Sen sv. Jana katalánského od J. Verdaguera (1893) a poema F. Mistrala Mirèio (knižně 1916). Byl hlavním iniciátorem České katolické moderny, jejího kolektivního sborníku Pod jedním praporem (1895), tiskového orgánu Nový život, jejž s K. Dostálem-Lutinovem spoluredigoval, napsal manifest spisovatelů z řad duchovenstva, který otiskl v Roháčkově revue Niva (1896), 1895 až 1904 redigoval knižnici Básnické obzory katolické. Byl uznáván jako hlava České katolické moderny v tvůrčím, organizačním, ideovém i teoretickém duchu. Pro hnutí působil i jako umělecký kritik a esejista s všestranným evropským rozhledem (byl autorem prvních českých studií o F. Mistralovi, J. Verdaguerovi, T. Aubanelovi, M. Maeterlinckovi, dále P. Verlainovi, O. Březinovi aj.). Zvláštní význam má dodnes jeho výtvarné dílo, v meziválečném období nahradivší jeho činnost literární. Zabýval se grafickou úpravou knih, 1898 ilustroval mědirytinami Hellovy Podobizny svatých, byl autorem portrétů O. Březiny, J. Zeyera, F. Bílka, F. Mistrala, G. Barbeye d’Aurevilly, systematicky se věnoval dřevorytu. 1918–19 vyzdobil svůj překlad misálu vlastními kresebnými ilustracemi spirituálně mystického rázu, od 1924 se plně soustředil na cyklus akvarelů s námětem hub, které nejdříve fotografoval. Výtvarnými kritikami přispíval do Nového života, Meditací a Nového věku, napsal studie o F. Jeneweinovi, F. Bílkovi, M. Alšovi, J. Váchalovi a F. Koblihovi. Jako znalec starojaponských dřevorytů získal mezinárodní uznání. Po papežském zákazu katolické moderny rezignoval na literaturu, mnoho básní a překladů zůstalo knižně nepublikováno nebo vůbec neuveřejněno. Politicky se orientoval na křesťansko-sociální stranu, za první světové války náležel k protirakouským duchovním, byl signatářem Manifestu českých spisovatelů, 1918–19 se účastnil akcí reformního katolického kněžstva, podporoval československou demokracii.
D: výběrová bibliografie in: LČL 1, s. 283.
L: OSN 28, s. 126; OSND 1/1, s. 699; ISN 3, s. 90; BOS 2, s. 390; V. Bitnar, Život a dílo S. L. B., 1932; Spravedlnost (jubilejní číslo, č. 17), 20. 8. 1942; Kunc 1, s. 55; LČL 1, s. 282n.; Toman 1, s. 85; O. Svozil – P. Marek (ed.), „Jsem disgustován…“ Vzájemná korespondence S. L. B. a K. Dostála- Lutinova, 2002; P. Marek, Český katolicismus 1890–1914, 2003; Tomeš 1, s. 127.
P: LA PNP, Praha.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Martin Kučera
