StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie BOUČEK Bedřich 30.8.1904-5.6.1975

Bedřich BOUČEK
Narození	30.8.1904
Místo narození	Praha
Úmrtí	5.6.1975
Místo úmrtí	Praha
Povolání	5- Paleontolog 11- Geolog 61- Pedagog
Citace	Biografický slovník českých zemí 6, Praha 2007, s. 90-91
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42774

BOUČEK, Bedřich, * 30. 8. 1904 Praha, † 5. 6. 1975 Praha, geolog, paleontolog, pedagog

Jeho otec, soudní úředník, ho vedl k zájmu o přírodu. Jako gymnazista se seznámil s Janem Kolihou z Národního muzea, Jiřím Šufem, Celdou Kloučkem a dalšími paleontology. Od 1923 studoval na Přírodovědecké fakultě UK u Jaroslava Pernera; začal vědecky pracovat a publikovat, zejména o českém ordoviku. 1928 získal titul RNDr. za studii o paleozoických láčkovcích rodu Conularia. Krátce byl pomocným asistentem v Národním muzeu a na UK. 1933–47 učil na středních školách v Litomyšli a Praze. 1934 se na UK habilitoval pro obor zoopaleontologie prací o silurských graptolitech. Ke geologii přivedl syna pražských německých přátel Heinricha Karla Erbena (1921–1997); po válce Erben jako významný paleontolog v SRN a činitel Mezinárodní unie geologických věd (IUGS) podporoval uplatnění výsledků českých vědců. Od 1947 byl B. profesorem geologie na nové Pedagogické fakultě UK, po její přeměně 1952 na Vysokou školu pedagogickou vedoucím katedry geografie a geologie. 1959–61 působil na Přírodovědecké fakultě UK, od 1961 v Geologickém ústavu ČSAV. 1956 získal titul DrSc.

Po období stagnace po smrti Joachima Barranda (1883) B. oživil výzkum spodního paleozoika v geologické jednotce Barrandienu mezi Plzní a Brandýsem nad Labem. Studoval zejména ordovik a silur (stáří 488–416 milionů let) a faunu graptolitů. (Graptoliti, vymřelá třída Graptolithina, byli mořští koloniální polostrunatci významní pro biostratigrafii a globální korelaci vrstev ordoviku až devonu.) B. popsal řadu nových druhů, zabýval se jejich evolucí. Spolupracoval s ním zejména Alois Přibyl a německý paleontolog Arthur Münch. V té době byli graptoliti známi jen z ordoviku a siluru, B. je 1966 první na světě nalezl v devonu. Na odkryvech zpracovával celé vrstevní sledy, včetně vrstev chudých na fosilie. Proto mohl podle anglického pojetí biostratigrafie v siluru Barrandienu vymezit více než 30 zón s typickými druhy graptolitů, což bylo detailnější členění než v klasické oblasti ve Walesu a Anglii. Zásluhou B. a A. Přibyla byl v Barrandienu v 50. letech nejlépe zpracovaný silur na světě. B. studoval i trilobity, ramenonožce, malé korýše ostrakody, tentakulity (vymřelá skupina nejasného zařazení), stopy po činnosti organismů, petrografii sedimentů, procesy v sedimentačních pánvích, paleogeografii (rozšíření pevnin a moří v době usazování jednotlivých vrstev). 1966 spolu s Radvanem Horným a Ivo Chlupáčem upřesnili hranici silur – devon v Barrandienu, což posléze umožnilo I. Chlupáčovi navrhnout IUGS odkryv této hranice na vrchu Klonk u Berouna za mezinárodní standard – stratotyp. Na 24. mezinárodním geologickém kongresu (MGK) v Montrealu 1972 (mj. s podporou prof. Erbena) byla tato lokalita schválena jako světový stratotyp hranice silur – devon. Okrajově se B. zabýval i jinými oblastmi. Na Moravě popsal graptolity ze siluru u Stínavy v Drahanské vrchovině (1935) a lilijice z devonu, studoval sedimenty terciéru moravských Karpat, na Slovensku devon, karbon a perm v okolí Dobšiné a Zemplína, dále graptolity z Durynska (Německo) a Jugoslávie. Přijímal nové podněty, jako první český paleontolog použil biometrii a statistickou analýzu (1940 u ramenonožců). Již 1972 reagoval na v té době novou teorii deskové tektoniky; v příspěvku na 24. MGK v Montrealu vysvětlil, že zeměpisné rozšíření graptolitových faun v ordoviku ukazuje na pozdější oddělení Jižní Ameriky od Afriky.

Podílel se na vydání řady učebnic geologie a fyzické geografie pro střední a vysoké školy (mj. Geologie, 1954–63, spolu s prof. Odolenem Kodymem st.), propagoval výuku nauk o Zemi na středních školách. Napsal mnoho popularizačních článků, velmi populární a ceněné byly Geologické vycházky do pražského okolí. Napsal celkem 215 prací. Podílel se na uspořádání mezinárodní konference o stratigrafii siluru a devonu v Praze (1958) a o Joachimu Barrandovi v Liblicích (1969), na 23. MGK v Praze v srpnu 1968 vedl exkursi po významných paleontologických lokalitách. Byl čestným členem Všesvazové paleontologické společnosti (SSSR), 1968–72 prezidentem International Paleontological Union, poté členem jejího výkonného výboru. Ve 40.–60. letech patřil spolu s Dmitrijem Andrusovem k nejznámějším československým geologům v zahraničí. Zemřel na následky úrazu při autonehodě.

D: O vrstvách zahořanských českého ordoviku, in: Rozpravy České akademie věd a umění, 2, 37, 1928, 33; Stratigraphie et parallélisme de l’Ordovicien inférieur de la Bohême, in: Bulletin de la Société géologique de France, 5, 7, 1937, s. 439n.; O rodu Petalolithus Suess z českého siluru (graptoliti), in: Rozpravy České akademie věd a umění, 2, 51, 1941, 11 (s A. Přibylem); Geologické vycházky do pražského okolí, 1951; Biostratigrafie, vývoj a korelace želkovických a motolských vrstev českého siluru, in: Sborník Ústředního ústavu geologického, Oddíl paleontologický, 20, 1953, s. 421n.; Geologie I–II., 1954–63 (s O. Kodymem st.); The Dendroid Graptolites of the Silurian of Bohemia, in: Rozpravy Ústředního ústavu geologického, 23, 1957; Studie o litologii kosovských vrstev českého ordoviku, in: Rozpravy ČSAV, Řada matematických a přírodních věd, 68, 1958, 8 (s A. Přibylem); The Tentaculites of Bohemia, 1964; The paleogeography of lower ordovician graptolite faunas: a possible evidence of continental drift, in: International Geological Congress, 24. Session Canada 1972, 7, s. 266n.; Lower Ordovician graptolites of Bohemia, 1973.

L: NGS, s. 673; V. Zázvorka, RNDr. B. B., DrSc. šedesátníkem, in: ČNM 133, oddíl přírodovědný, 1964, s. 236n.; L. Marek, 60 let prof. B. B., DrSc., in: Čas. mineral. geol. 9, 1964, s. 365; týž, Za profesorem B. B., in: tamtéž 21, 1976, 1, s. 101n. (bibliografie); Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 95; I. Chlupáč a kol., Paleozoikum Barrandienu, 1992, passim; Tomeš 1, s. 124.

Pavel Vlašímský