BRÁZDA Oskar 30.9.1887-19.12.1977: Porovnání verzí
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Oskar BRÁZDA | | jméno = Oskar BRÁZDA | ||
− | | obrázek = | + | | obrázek = Brazda Oskar portret.png |
| datum narození = 30.9.1887 | | datum narození = 30.9.1887 | ||
| místo narození = Rosice (dnes Pardubice) | | místo narození = Rosice (dnes Pardubice) | ||
Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
+ | | citace = Biografický slovník českých zemí 7, Praha 2007, s. 152 | ||
}} | }} | ||
Řádka 74: | Řádka 75: | ||
[[Kategorie:1977]] | [[Kategorie:1977]] | ||
[[Kategorie:Líčkov]] | [[Kategorie:Líčkov]] | ||
+ | |||
+ | <gallery> | ||
+ | Brazda Oskar autoportret.jpg|Autoportrét, 1955 | ||
+ | Brazda Oskar rybari.jpg|Rybáři, 1967 | ||
+ | </gallery> |
Aktuální verze z 5. 10. 2019, 18:58
Oskar BRÁZDA | |
Narození | 30.9.1887 |
---|---|
Místo narození | Rosice (dnes Pardubice) |
Úmrtí | 19.12.1977 |
Místo úmrtí | Líčkov u Žatce |
Povolání | 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik |
Citace | Biografický slovník českých zemí 7, Praha 2007, s. 152 |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42196 |
BRÁZDA, Oskar, * 30. 9. 1887 Rosice (dnes Pardubice), † 19. 12. 1977 Líčkov u Žatce, malíř
Syn hostinského a nájemce pražské kavárny Slavia. 1903–11 studoval u R. Bachera a K. Pochwalskiho na výtvarné akademii ve Vídni; pohyboval se též v okruhu malíře Gustava Klimta. Od 1913 pobýval v Itálii na římském stipendiu. Tehdy vzbudil pozornost svými portréty. V Římě poznal švédskou spisovatelku Amelii Posseovou (1884–1957), s níž se 1915 oženil. Po vstupu Itálie do první světové války na straně Dohody byl B. 1915–16 jako rakousko-uherský občan internován na Sardinii, 1916 propuštěn na zákrok ruského vyslanectví. Prostřednictvím M. R. Štefánika se zapojil do protirakouského zahraničního odboje, v němž se seznámil s T. G. Masarykem a E. Benešem. 1916–17 působil v československé tiskové kanceláři a 1917–18 v Odbočce Národní rady československé v Římě. B. byl též autorem výtvarné podoby praporu československých legií v Itálii. Po vzniku ČSR zůstal ještě několik let v Římě, kde dosáhl značného uměleckého úspěchu (mj. opakovaně vystavoval na benátském bienále), s vlastí však udržoval kontakty. 1925 mu italská vláda udělila titul Cavaliere dell Ordine della Corona d’Italia.
Téhož roku se s celou svou rodinou vrátil do vlasti, koupil zámek a zbytkový statek v Líčkově u Žatce, 1925–30 jej zrenovoval a žil tam až do konce života. (Kvůli jeho správě dokonce vystudoval zemědělskou školu v Roudnici nad Labem.) Věnoval se nadále své výtvarné, hlavně portrétní tvorbě; na zámku je uložena jeho umělecká pozůstalost. Je autorem podobizen řady význačných osobností (např. T. Bati, E. Beneše), malovaných v tradičním akademickém duchu. Tvořil také zdařilé krajinomalby v pozdně impresionistickém stylu. Manželka Amelie, s níž měl dva syny, odešla 1939 do Švédska, po válce se vrátila zpět a s B. žili krátkou dobu opět v Líčkově, 1948 ČSR definitivně opustila. Během nacistické okupace českých zemí byl B. vězněn, propuštěn byl až po intervenci švédské vlády a do konce okupace byl nucen žít v Dobříši. Po smrti první manželky se B. oženil se svou modelkou Marií Weisovou (* 1929), která zámek Líčkov 1992 zrestituovala a zřídila tam 1999 galerii, po B. pojmenovanou.
D: samostatné výstavy: Jednota umělců výtvarných, Praha, 1930; Mostecké kulturní středisko, Most, 1977; Galerie Petra Brandla, Praha, 1996; kolektivní výstavy: Mezinárodní bienále moderního umění, Benátky, 1920, 1922, 1924; Vlastní podobizna, Galleria d’Arte Moderna, Milán, 1920; Opona městského divadla v Žatci, 1948; Vesmír a lidstvo (cyklus 40 obrazů), Líčkov, 60. léta 20. století.
L: Vollmer 1, s. 304; OSND 1/2, s. 719; Toman 1, s. 96; Saur 14, s. 36; O. Špecinger, Malíř O. B. a zámek Líčkov, 1996; P. Kováč, Znovuobjevení malíře O. B., in: Právo 14. 6. 1996; SČSVU 1, s. 209n.; MČE 1, s. 556; Tomeš 1, s. 135.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Tomáš Sekyrka, Jiří Martínek