StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie BRAUNER František August 22.1.1810-21.6.1880

František August BRAUNER
Narození	22.1.1810
Místo narození	Litomyšl
Úmrtí	21.6.1880
Místo úmrtí	Roztoky u Prahy
Povolání	42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42182

BRAUNER, František August, * 22. 1. 1810 Litomyšl, † 21. 6. 1880 Roztoky u Prahy, právník, politik, poslanec

Pocházel ze zámožné mlynářské rodiny. Základní vzdělání, gymnaziální a první rok filozofických studií absolvoval v rodišti. Jeho vlastenecké nadšení zde probudil profesor Bonifác Buzek. B. pokračoval ve studiu v Praze a ve Vídni, kde navštěvoval právnickou fakultu. 1836 získal titul JUDr. Právnické vzdělání ovlivnilo jeho občanské povolání i politickou kariéru. 1836–41 pracoval u komorní prokuratury v Praze. V této době byl dvakrát (1838 a 1839) městským radou ve Falknově (dnes Sokolov). 1841–45 působil jako soudní úředník vlašimského panství. 1845 se trvale usadil v Praze a zahájil advokátní praxi. Už v mládí si všímal roboty a jejího vlivu na postavení venkovského lidu v českých zemích. 1847 vydal ve Vídni spis Böhmische Bauernzustände, který cenzura v Praze nedovolila publikovat. V šesti částech této práce se B. věnoval sociálním, kulturním a hospodářským poměrům na českém venkově. Odhaloval příčiny hmotného úpadku selského stavu a navrhoval opatření, zejména ve školské a právní rovině, která měla přinést zlepšení. Své názory týkající se této problematiky rozvedl i v další práci O robotě a vykoupení z roboty, uveřejněné 1848 česky i německy. V této publikaci chtěl oslovit přímo sedláka, po učit ho o jeho právech a povinnostech ve vztahu k vrchnosti. Vyzýval ke změně poměrů, současně však odmítal radikální postupy. B. spisy o robotě odměnil císař Ferdinand V. zlatou medailí pro vědy a umění.

Významnou etapu B. života představovala revoluce 1848–49. B. se účastnil práce tzv. Svatováclavského, později Národního výboru, podstatně se podílel na formulaci první i druhé petice císaři z března 1848. Památné schůze ve Svatováclavských lázních se s odvoláním na nemoc neúčastnil. Jiným politickým manifestacím se však nevyhýbal. Zúčastnil se například jednání českých a německých spisovatelů 18.–21. 3. 1848, při kterém zástupci obou národů žádali společně svobodu tisku. Důležitou součástí B. působení se tehdy stala také novinářská publicistika, které se věnoval i v pozdější době. V tisku se většinou vyjadřoval k právním, národohospodářským a národnostním otázkám včetně problematiky slovanské. Zájem o spolupráci Slovanů ho přivedl v červnu 1848 také na Slovanský sjezd, v jehož závěru vypukly boje, které byly vojensky potlačeny, vedly k vyhlášení stavu obležení nad Prahou a okolím a vyprovokovaly rozsáhlou perzekuci. B. byl tehdy také zatčen a 8. 8. 1848 postaven před vojenský soud, který v tomto případě vynesl osvobozující rozsudek.

Zavedení konstitučního zřízení 1848 otevřelo B. cestu k poslaneckému mandátu. Nejprve byl zvolen do zemského sněmu za okres falknovský a vlašimský. Tento sněm však nebyl svolán. B. byl zvolen také do ústavodárného říšského sněmu, který zasedal nejprve ve Vídni a později v Kroměříži. Na říšském sněmu podporoval B. tzv. pravici sdruženou ve Slovanském klubu. Patřil k jejím významným členům, kteří udávali tón v mnoha jednáních. Známá byla zejména jeho vystoupení k otázkám zrušení poddanství, k návrhům finančního výboru apod. Po definitivním rozehnání tohoto sněmu a vydání tzv. oktrojované ústavy 4. 3. 1849 se její tvůrce hrabě Franz Stadion snažil získat podporu k provedení plánovaných reforem vnitřní správy a zejména k vyvázání pozemků z robotních povinností. Pozval proto některé významné české politiky do Vídně k poradám. Většina z nich odmítla. B. se však porad i práce zemské vyvazovací komise účastnil až do 1853, kdy ukončila činnost. Působil tehdy také jako zemský advokát se značnou pravomocí. Česká reprezentace mu měla za zlou spolupráci s vídeňskou vládou po rozehnání sněmu a obnově absolutistického zřízení (1851). Respektovala však B. jako odborníka a postupně připouštěla, že jeho účast při rušení robotních povinností byla českým národním zájmům prospěšná. V březnu 1851 (bývá uváděno chybné datum 1850) se B. oženil s Augustou Neumannovou (1817 až 1890), dcerou z pražské patricijské rodiny, která vytvořila v okruhu své nové domácnosti významný salon a rozsáhlými společenskými styky podporovala manželovu politickou činnost.

Od počátku 60. let, po pádu absolutismu a obnově ústavnosti, se B. mohl vrátit na parlamentní půdu na úrovni zemského sněmu i říšské rady a věnovat se také politické publicistice. K jeho zásluhám patřila např. reforma státní správy spojená se zavedením okresních zastupitelstev. Neúspěch české reprezentace v jednáních o nové státoprávní uspořádání habsburské monarchie 1867 vedl k dlouhodobé pasivní rezistenci českých zastupitelů, na které se B. podílel. Připojil se také k protestní pouti českých politiků na Rus při příležitosti národopisné výstavy v Moskvě 1867. Tato politická manifestace měla pro B. soudní dohru v podobě vlastizrádného procesu s dr. Pickertem. Ztráty, které neúčast českých poslanců na jednání zastupitelských sborů národním zájmům působila, se v průběhu 70. let prohlubovaly. Posilovaly starší diferenciaci občanské politické reprezentace na konzervativní staročechy a liberální mladočechy. B. patřil svým přesvědčením ke staročechům, kteří za jeho života byli nejvlivnější českou politickou stranou. Do parlamentu se vrátil spolu s nimi až v době nástupu nového konzervativního vládního kabinetu v čele s hrabětem E. Taaffem 1879. Počátkem následujícího roku pronesl na půdě říšské rady svou poslední velkou řeč, týkající se poměrů v rakouských provinciích na Balkánu.

Vedle parlamentní činnosti se B. uplatnil také na komunální úrovni, zejména v Praze. Od 1848 byl členem obecního zastupitelstva, 1870 byl zvolen pražským purkmistrem, volba však nebyla potvrzena. 1865–72 působil jako starosta smíchovského okresního zastupitelstva, po třetí volbě také nezískal císařské schválení. B. se zasloužil o založení ruské církve v Praze. Za zásluhy o slovanskou vzájemnost mu byl udělen řád sv. Vladimíra, který ovšem před předáním zadrželo rakousko-uherské ministerstvo zahraničí. Bohatá byla B. spolková činnost. Už před 1848 působil v Průmyslové jednotě a v pražské Měšťanské besedě, 1862 se podílel na založení Svatoboru a podporoval významně také Výbor pro založení Národního divadla. Působil ve vedení Hypotéční banky. Zemřel v roztockém mlýně, rodinném sídle, které připomínalo B. původ. Pohřben byl na pražském Vyšehradě. Z jeho čtyř dětí vynikla především dcera Zdenka B. (1858–1934), malířka, a syn Bohuslav B. (1855–1935), chemik.

D: Böhmische Bauernzustände, Wien 1847; O robotě a vykoupení z roboty (česky a německy), 1848; Výklad učení pravoslavné církve pro křesťany jiných vyznání, b. d.

L: RSN 1, s. 870; Q. Houba, O významu Dr. F. A. B., 1887, passim; OSN 5, s. 600n.; J. Malý, Naše znovuzrození, 1880, passim; týž, F. B., in: Osvěta, 1880; A. Matula, F. A. B., přítel lidu selského, 1925; M. Radoňová-Šárecká, Ozářené krby, 1945, s. 263n., V. Černý, F. A. B., vykonavatel odkazu selských rebelií, 1948; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, rejstřík.

P: LA PNP Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavla Vošahlíková

• 

  Hrob F. A. Braunera na Vyšehradském hřbitově