BROŽ Antonín Josef 9.9.1895-29.12.1983: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 7, Praha 2007, s. 204-205
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 7. 10. 2019, 16:22

Antonín Josef BROŽ
Narození 9.9.1895
Místo narození Kunovice u Uherského Hradiště
Úmrtí 29.12.1983
Místo úmrtí Ostrava
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 7, Praha 2007, s. 204-205
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42088

BROŽ, Antonín Josef, * 9. 9. 1895 Kunovice u Uherského Hradiště, † 29. 12. 1983 Ostrava, herec

Pocházel z početné rodiny Karla B., divadelního herce, a herečky Kateřiny (Katuše) B., s níž v několika kočovných divadelních společnostech (mj. Emanuela Šumy) a spolcích procestoval takřka celou Moravu a hrál dětské role. Studoval také na varhanické škole u Leoše Janáčka v Brně (1912–15), kde kultivoval hudební nadání zděděné po otci. Pak od 1916 hrál divadlo pod dohledem otce, který se stal ředitelem malé kočující společnosti se stálým sídlem v Ivančicích u Brna. Za první světové války sloužil mj. u vojenské hudby. Již v době studií si přivydělával v brněnském divadle, kde byl nakonec v období 1919–22 angažován v činohře Národního divadla vedené Václavem Štechem, divadelníkem, pedagogem a spisovatelem. Mladý B. velké role nedostal a z Brna odešel do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde působil 1922–41. Tam pod vedením ředitele a režiséra Václava Jiřikovského (vl. jm. Václav Herein) rozvíjel herecké a hudební nadání. Zpočátku se uplatnil jako milovník a postupem času jako charakterní herec. Výrazný herecký výkon předvedl např. v rolích Kuby v Tylově Tvrdohlavé ženě (1923), Franka v Živnosti paní Warrenové (1926), Demetria ve Snu noci svatojánské (1928) či Antonína Havla ve Vojnarce (1932). Z dalších úloh nelze opomenout mj. jeho Maršála v Bílé nemoci (1937), starostu Estébana ve Vzbouření na vsi (1937) a Oinomaa v Námluvách Pelopových (1939). V Ostravě kromě vlastního oboru zpočátku komponoval scénickou hudbu do inscenací režírovaných V. Jiřikovským, ztvárnil přibližně sedmdesát operetních a několik epizodních operních rolí a režíroval jednu pohádku (1940). Na počátku německé okupace pracoval jako důvěrník činohry a postaral se mj. o zajištění peněz na adaptace Národního domu, sídla divadla. Poté odešel do Prahy a ujal se rodiny mladšího bratra Jaroslava B., bývalého plukovníka generálního štábu, uprchlého do ciziny. Vstoupil do činoherního souboru Uranie, kde pod vedením režiséra Antonína Klimeše obstál v tvrdé herecké konkurenci a kde vytvořil v období 1941–44 další role. Spolu se slavnými herci hrál i ve třech filmech: J. Nového v komedii Zlaté dno (1942, režie Vladimír Slavínský, premiéra 7. 2. 1943), továrníka Krutinu v komedii Muži nestárnou (1942, režie V. Slavínský, premiéra 3. 4. 1942) a ředitele hotelu v detektivce Paklíč (1944, režie Miroslav Cikán, premiéra 22. 12. 1944). Od uzavření divadla 1. 9. 1944 do konce války B. byl nasazen jako velitel protiletecké ochrany v dřevěné budově Uranie.

Po skončení druhé světové války B. působil krátce v Uranii a s několika jejími členy přešel do Divadla 5. května, jež sídlilo v budově pražského Německého divadla. Záhy odešel do souboru činohry tehdejšího Zemského divadla v Ostravě (1945–46), kde však spokojen nebyl. Přijal na rok funkci uměleckého ředitele Divadla Těšínského Slezska v Českém Těšíně (1946–47). Pak byl angažován v činohře opavského divadla (1947–53, dnes Slezské divadlo) a od 1. 1. 1954 znovu v činohře divadla ostravského, kde byl členem do konce sezony 1962/63 a hrál pohostinsky do 1967. Ve druhém ostravském angažmá vytvořil méně početnou, avšak umělecky silnou řadu rolí, mezi něž patřil např. Gajev ve Višňovém sadu (1954), Filip Dubský v Našich furiantech (1954), Major v Dámách a husarech (1954), Famusov v Hoři z rozumu (1955), farář Hora v Létu (1955), Profesor v Loupežníkovi (1956), Fabrizio v Zamilovaných (1957), César ve Vascově příběhu (1958), kardinál Angeli v Husovi (1958) a kantor Čížek v dramatizaci Zapadlých vlastenců (1959). Poslední příležitost ve filmu dostal na počátku padesátých let: ztvárnil roli děkana v dramatu Únos (1952, režie Ján Kadár, Elmar Klos, premiéra 30. 1. 1953). 1959 získal titul zasloužilý umělec. Sepsal několik vzpomínkových textů, jež zůstaly většinou v rukopise.

L: Slezsko 3, s. 23 (kde neúplný soupis B. prací a literatury); MČE 1, s. 582; Čtyřicet let ostravského divadla 1919–1959, 1959, s. 30n. a passim; Slovník divadelních umělců 1945–1975, 1979, s. 96; 60 let Státního divadla v Ostravě 1919–1979, 1980, s. 93n.; Nová svoboda, 13. 12. 1959, s. 3; tamtéž, 3. 1. 1984, s. 5; M. Zbavitel, Osm hereckých portrétů. Herci staré gardy ostravské činohry, 1985, s. 193n.; Z. Hájková, Kunovický rodák A. B., in: Velkomoravský kurýr 1, 1998, č. 38, s. 5.

P: MZA Brno, fond E 67 Sbírka matrik č. 11 668, matrika narozených římskokatolického farního úřadu Kunovice, sv. VII, fol. 258; část pozůstalosti B. je uložena v Ostravském muzeu (sign. II G 173/1552).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Gustav Novotný, Ladislav Slíva