Verze z 7. 10. 2019, 16:03, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

BROKEŠOVÁ-BENEŠOVÁ Ervína 27.1.1900-19.10.1987

Z Personal
Ervína BROKEŠOVÁ-BENEŠOVÁ
Narození 27.1.1900
Místo narození Praha
Úmrtí 19.10.1987
Místo úmrtí Rožmitál pod Třemšínem
Povolání 78- Hudební interpret
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 7, Praha 2007, s. 191
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42912

BROKEŠOVÁ-BENEŠOVÁ, Ervína, * 27. 1. 1900 Praha, † 19. 10. 1987 Rožmitál pod Třemšínem, houslistka, pedagožka, publicistka

Otec působil jako učitel na Raisově obecné škole na Královských Vinohradech (dnes Praha), avšak záhy zemřel. B. se 1925 provdala za spisovatele K. J. Beneše (1896–1969). Po otci zdědila mimořádné hudební nadání, prosazovala se osobní houževnatostí, pílí a vědomím nadosobního poslání hudebního interpreta. V patnácti letech byla přijata na pražskou Hudební konzervatoř do třídy Š. Suchého. 1919–20 absolvovala s mimořádným úspěchem mistrovskou třídu profesora O. Ševčíka. 1920–21 studovala komorní hudbu u K. Hoffmeistra a do 1923 navštěvovala přednášky z muzikologie u Z. Nejedlého na Filozofické fakultě UK. 1924–41 byla sólistkou České filharmonie, dvakrát provázela šéfdirigenta V. Talicha na turné po Švédsku a Litvě. Samostatně podnikla do zahraničí deset koncertních zájezdů, byla výhradní interpretkou houslového díla E. Schulhoff a (za jeho doprovodu s ním koncertovala např. v SSSR a USA). V třicátých letech na sebe upozornila aktivní účastí při oslavách Říjnové revoluce na pražském sovětském zastupitelství a pohostinským vystoupením v Hudební skupině SVU Mánes s klavíristou V. Holzknechtem. Její levicové avantgardní založení vedlo k politickým postihům, dlouho nevystupovala v rozhlase a neměla samostatný recitál v Praze. Provedením Beethovenovy Kreutzerovy sonáty v rozhlase se v prosinci 1941 rozloučila s dráhou virtuosky. Zákaz veřejného účinkování po zatčení manžela ji v období okupace odvedl z pódia do ilegality. Vedle L. Jankovcové byla hlavní organizátorkou odbojové skupiny manželek protifašistických bojovníků, vězněných v německých káznicích. Po osvobození se věnovala hudební pedagogice a z didaktických důvodů transponovala pro housle Fialovy Parafráze na národní píseň Tálinský rybník, Sieglovo Valse amoroso a Vaňhalovo Adagio. 1950–56 byla ředitelkou Lidové školy umění v Rožmitále pod Třemšínem, kterou založila. Ve vile, kterou s manželem obývali, zamýšlela zřídit muzeum K. J. Beneše a přípravě této akce věnovala zbytek života. Úmysl se jí však nepodařilo realizovat a po její smrti byl dům prodán. B. patřila k technicky nejdokonalejším houslistkám české hudební historie, neobvyklá zvuková suverenita, paměť a intelekt ji předurčovaly k interpretaci náročných skladeb moderního repertoáru (L. Janáček, V. Novák, E. Axman, O. Jeremiáš, E. Schulhoff, P. Bořkovec, A. Hába, B. Bartók, Z. Kodály, A. Honegger, I. Stravinskij, S. Prokofjev ad.), byla však také výjimečnou interpretkou díla Mozartova, Beethovenova, Smetanova, Dvořákova či Foersterova. Její životní dráhu popsal v románech Dobrý člověk a Červená pečeť K. J. Beneš.

D: soupis in: Za hudebním vzděláním 4, 1926–29, s. 105n.; Vzpomínky na profesora Otakara Ševčíka, in: Eva, 1934; Ty a já, 1947; Žila jsem nadějí: Deník, 1972.

L: HS 1, s. 136; F. Žídek, Čeští houslisté tří století, 1979, s. 169; V. Trantina a kol., Velký slovník osobností vědy a kultury příbramského regionu, 2001, s. 34.

P: SOA Příbram; osobní archiv autora.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera