Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky BROKOF Ferdinand Maxmilián 12.9.1688-8.3.1731

{{Infobox - osoba
| jméno = Ferdinand Maxmilián BROKOF
| obrázek = Brokof Ferdinand Maxmilian portret.jpg
| datum narození = 12.9.1688
| místo narození = Červený Hrádek u Chomutova
| datum úmrtí = 8.3.1731
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 75- Sochař nebo medailér

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 7, Praha 2007, s. 191-193
}}

'''BROKOF, Ferdinand Maxmilián,''' ''* 12. 9. 1688 Červený Hrádek u Chomutova, † 8. 3. 1731 Praha, sochař''

Narodil se jako druhorozený syn sochaře Jana B. (1652 až
1718), stejné profesi se věnoval i jeho starší bratr Michal Jan
Josef (1686–1721). Řemeslu se učil u otce, kreslil podle antických
odlitků, v mládí možná poznal i vídeňskou plastiku
u sochaře P. Strudela. V otcově dílně spolupracoval na sousoších
pro Karlův most v Praze. Poprvé lze usuzovat o jeho
účasti na soše ''sv. Alžběty'' ve skupině tří světic (1707), velmi
pravděpodobně pracoval na sousoší ''sv. Norberta'' (1708; zachované
jen jako rytina) a na soše ''sv. Vojtěcha'' (1709), pro
niž se zachovalo i dřevěné modello. Bezpečně byl B. vedoucí
osobností na celé skupině sousoší (1709–14), pro niž se dochovaly
návrhové, ale nerealizované kresby J. J. Heinsche.
''Sv. Kajetán'' (1709) svým střídmým pohybem a plností tvaru
předznamenává následující zpodobení ''sv. Františka Borgii'' (1710), jemuž andělé ukazují monstranci a obraz římské
P. Marie. Pro velikou skupinu ''sv. Ignáce z Loyoly'' (1710–11)
se zachoval dřevěný model, vesele polychromovaný 1724.
Bezpečné doklady o barevnosti sousoší na mostě nejsou,
ale zdá se, že alespoň některá polychromována byla a určitě
se užívalo částečně zlacení a slonové běloby. Sv. Ignác byl
představen jako vládce světa, obětující Kristu. Stojí na zeměkouli,
nesené ženskými alegoriemi čtyř světadílů, u nohou
má Španěla, jenž drží ve štítě obraz sv. Aloise Gonzagy a Poláka
s obrazem sv. Stanislava Kostky. Pod alegoriemi světadílů
leží dva Indové, mezi nimiž je štít s podobami tří japonských
jezuitských mučeníků. Architektura soklu je tak prakticky
eliminována a nahrazena – jako tomu bylo i u následujících
sousoší – lidskými postavami. Sousoší bylo strženo povodní
1890, po 1904 rekonstruováno Č. Vosmíkem, ale na most
se už pro obecný odpor vůči světci nevrátilo a je uloženo
v Lapidariu Národního muzea.

Podobně tomu bylo i se skupinou ''sv. Františka Xaverského''
(1711). O ní je známo, že její první model (snad podle návrhu
Heinschova) byl kritizován P. Brandlem, který předložil
vlastní návrh, jenž měl být proveden M. B. Braunem. Misijní
působení světce tu připomínají čtyři mohutné postavy
Číňana, Tatara, mouřenína a Inda, nesoucí desku, z níž vyrůstá
pahorek, na němž stojí sv. František Xaverský, ukazující
rukou s křížem k nebesům. Pod ním vlevo klečí mouřenínský
král a proti němu mladík, jenž má rysy B. autoportrétu.
Dolní mohutní nosiči nemohli vzniknout bez vzpomínky
na sochy Michelangelovy a lze v nich vidět jeden z nejvýraznějších
ohlasů jeho tvorby u nás, byť nejspíš zprostředkovaný
jen rytinami či kresbami. I toto sousoší strhla povodeň
1890, po 1898 bylo rekonstruováno rovněž Č. Vosmíkem,
jenž 1913 vytvořil jeho kopii, osazenou na most.

Ikonograficky zvlášť pozoruhodné je sousoší ''sv. Vincence''
''Ferrerského'', k němuž byl z nepochopitelných důvodů připojen
''sv. Prokop'' (1712). Vznikl tak výjimečný útvar dvousoší,
jehož sokl (navržený snad J. Santinim) byl opatřen reliéfy
zázraků obou světců a jeho pilastry zdobí hermy Saracéna,
rabína a plačícího čerta. Sv. Vincenc stojí na víku rakve, které
pozvedá vzkříšený umrlec, a sv. Prokop na zádech skrčeného
čerta – v obou případech jde zřejmě o manifestaci duchové
nehmotnosti a beztíže obou světců.

V podstatě opět na schématu vrcholového dvousoší byla budována
''skupina trinitářů'', k níž byl zase bezdůvodně připojen
''sv. Ivan'' (1714). Řád vykupoval křesťany z otroctví, a proto
je sousoší postaveno nad vězením, v němž úpějí zajatci, hlídaní
zlým Turkem a psem. Ve vědomí národa byli vězni spojováni
s útlakem Čechů, byly jim přinášeny květiny a vždy
při osvobození země vylamována mříž. Nad vězením stojí
zakladatel řádu Felix z Valois s osvobozeným otrokem u nohou
a protějším jelenem, jenž mu ukázal místo pro založení
kláštera. Na kamenité skále stojí Jan z Mathy s otevřenými
pouty v ruce a proti němu klečí sv. Ivan s laní u nohou. Méně
výrazná je mostní socha ''sv. Víta na skále se lvy'' (1714) – snad
se na ní podílel B. bratr Michal Jan Josef.

Kolem 1714 zřejmě vrcholila sochařova tvůrčí síla. Projevilo
se to na výzdobě ''Morzinského paláce'' v dnešní Nerudově
ulici na Malé Straně, jejímž předstupněm je dekorace portálu
domu u Hopfenštoků v Navrátilově ulici čp. 674 – II.
Také mouřeníni na Morzinském paláci nezapřou poučení
Michelangelem. Jejich o málo pozdější paralelu provedl pak
B. ve volných sochách mouřenínů pro zámek v Kounicích
(1718–19, dnes v NG). Průčelí Morzinského paláce nadto
vyzdobil poprsími ''Dne'' a ''Noci'', jež je snad naším nejkrásnějším
barokním ženským půlaktem, atiku pak alegoriemi čtyř
světadílů. Současně do 1715 provedl statui ''sv. Jana Křtitele''
na Maltézském náměstí. Její vrcholová socha utrpěla pozdějšími
opravami, zato tři andělé se štíty s nápisem v češtině,
němčině a latině („český“ anděl je B. autoportrétem) spolu
s až snově něžnými reliéfy na soklu jsou dokonalí. V evidentní
souboj s expresivní dynamikou M. B. Brauna vstoupil B.
sochami na ''náhrobku J. V. Vratislava z Mitrovic'' (1714–18)
ve staroměstském kostele sv. Jakuba. Architekturu tu navrhl
J. B. Fischer z Erlachu a sochy plačící ženy – ''Kontemplace,''
''Sláva a Fámy'' reprezentují maximum dynamiky, jehož kdy
B. dosáhl.

Z jednotlivých kamenných soch má ''sv. Jan Nepomucký'' u paty
Radnických schodů na Malé Straně (1709–10) ještě zcela
tradiční charakter, obdobně jako ''Kerberus'' z bývalé Kolovratské
zahrady v Praze (kolem 1710, dnes v NG). Ze dvou soch
před kostelem v Radíči u Sedlčan (1713) má sv. Vít blízko
ke zmíněné soše na Karlově mostě a ''sv. Jan Nepomucký'' k soše
téhož světce na Zlíchově. Teprve světcovy sochy zdobící kostel
sv. Jana Na prádle (1715), nad vchodem kaple při kostele
sv. Jiří na Hradě (1721–22), v Hoříně (1725) a při kostele
sv. Ducha na Starém Městě (kolem 1725) prozrazují výrazněji
B. ruku.

Výrazně přetesána byla socha ''sv. Filipa Neri'' (původně Jana
Sarkandera) při Nových zámeckých schodech (1715), s velkým
rozmachem byly provedeny tři sochy při hřbitovním
kostele na Malvazinkách v Praze, naopak alegorie ''Vzduchu''
ze souboru ''Živlů'' v Mostě (do 1718) byla ještě poznamenána
tradičním pojetím Jana B.

B. řezbářské dílo lze poznat od 1716 na pašijových scénách
v kostele sv. Haštala na Starém Městě – jistě mu tu patří ''Kristus''
''na hoře Olivetské'', ''sv. Jan Evangelista'' a snad sochy ''Madony'',
zbytek byl dílenskou prací. Z let 1719–20 pochází výzdoba
kaple ''Kalvárie'' v kostele sv. Havla na Starém Městě, nepochybně
vrchol autorovy řezbářské tvorby. Se zdejšími sochami
se téměř dokonale shodují ''Ukřižovaný'' z kaple na Petříně,
snad o málo starší, a ''Ukřižovaný'' z domu U Hřebene, jenž
snad byl součástí Kalvárie za sakristií Týnského kostela a dnes
visí u sv. Víta. U něj dlouho bránily připsání B. drastické
rány na Kristově těle. Poslední jeho ''Kalvárie'' (asi po 1725)
byla nedávno nalezena ve Slepoticích na Pardubicku, kam se dostala z minoritského kostela v Pardubicích. Nezachovala
se ''Kalvárie'' z Černínského paláce a dvanáct pašijových
výjevů, navrhovaných 1722 pro Zámecké schody, nebylo realizováno.
Zanikly i sochy pro oltář sv. Ignáce (1718) v pražském
jezuitském kostele sv. Salvátora. Kolem 1721 provedl
B. výzdobu Santiniho kostela sv. Petra a Pavla na Zderaze,
jež byla po 1904 zčásti přenesena do kostela v Dublovicích.
Někdejší boční oltář sem byl umístěn jako oltář hlavní a tichý
patos jeho velkých soch po stranách Brandlova obrazu
Ukřižovaného tu působí v příkrém protikladu k braunovsky
expresivní alegorii ''Smrti'' a vítězného anděla ''Vzkříšení'' při nástavci.
Zvlášť pozoruhodná je do mensy vsazená skupina duší
v očistci, v níž mezi hříšníky imponuje naprosto moderním
pojetím sličná dívčí hlava. V zařízení kostela lze rozeznat
i další B. sochy, pocházející ze Zderazu.

Z jednotlivých kostelních řezeb se zachoval ''sv. Jakub Větší''
z původního hlavního oltáře v Kounicích (1718–19), ''sochy''
''evangelistů a sv. Judy Tadeáše'' (kolem 1720), výzdoba oltáře
sv. Kateřiny Sienské v kostele sv. Jiljí v Praze (kolem 1720)
se zachovaným modelem sv. Jana Evangelisty, skupina ''Snětí''
''z kříže'' v kostele sv. Petra a Pavla v Mělníce (po 1724) a ''Kristus''
''v hrobě'' z Muzea hl. m. Prahy.

Na vrcholu svých tvůrčích sil byl sochař povolán k výzdobě
oltáře kurfiřtské kaple dómu ve Vratislavi (1722), kam dodal
skvělé mramorové sochy ''Mojžíše'' a ''Árona'' i další výzdobu kaple.
Pro kostel sv. Alžběty ve Vratislavi pak provedl (1721–23)
''náhrobek J. J. Wolfa''. 1723–24 je doložena jeho výzdoba varhan
v kostele sv. Šimona a Judy v Praze, k níž jsou připojovány
i tamní sochy ''sv. Jana z Boha'' a ''archanděla Michaela''.
U nich však byla vyslovena pochybnost, nejde-li o dílo
Jäckelovo. Zcela mimořádné jsou sochy ''Bolestné P. Marie''
a ''sv. Jana Evangelisty'' z Kalvárie pro někdejší špitální kostel
v Duchcově, provedené do 20. 7. 1725 v pískovci a štuku.
B. tu v lyrickém ztišení tvaru došel téměř za hranice barokního
slohu a překvapivě se blížil klasicismu. Naopak téměř
současné sochy na bývalé panské sýpce v Děčíně (1725–26)
překvapují až popisným realismem.

Po polovině 20. let překročil B. svůj zenit, nepochybně
v souvislosti s plicní chorobou. Ze soch Mariánského sloupu
na Hradčanech (1724–26) jen sedící postavy prokazují
mistrovu schopnost monumentalizace. ''Vidění sv. Huberta''
(1726) na domě č. 26 v Tomášské ulici na Malé Straně má
nádech bonhomie. Nepříliš přesvědčivé se jeví jeho sochy
pro ''náhrobek J. L. Trautsona'' v kostele sv. Michala ve Vídni
(1727), navržený J. E. Fischerem. Nejistá je sochařova účast
na výzdobě hlavního oltáře kostela sv. Karla Boromejského
ve Vídni, pro nějž 1728 připravil model. Monumentální sochy
''Mojžíše'' a ''Papeže'' (1729–30) pro portál klášterního chrámu
v Krzeszówě jistě B. navrhl, ale provedení těchto a dalších
zdejších prací bylo patrně svěřeno A. Dorazilovi. Docela
nevýrazné jsou pak sošky ''sv. Augustina'', ''Moniky'' a ''Ludmily''
z hlavního oltáře kostela sv. Tomáše v Praze. Autorsky problematická
jsou modeletta sousoší ''sv. Ignáce z Loyoly'' a ''Františka''
''Xaverského'' pro most v Litoměřicích (kolem 1730),
vystavená 2001 na výstavě Sláva barokní Čechie. Neprávem
byly B. připsány sochy na schodišti pražského Klementina,
jež vznikly až po sochařově smrti asi prací K. J. Hiernleho.

B. bydlel spolu s rodiči a bratrem Michalem od 1693 v Praze
ve Skořepce, odkud se 1718 přestěhovali na Nové Město
do domu U Salátů (II-37). Podle berní vizitace (1725) měl
jen jednoho tovaryše a vydělával 400 zlatých ročně. Zemřel
na souchotiny a byl pohřben u Sv. Martina ve zdi.

Proti zřetelně radostnému Braunovi reprezentuje B. monumentalitu
posmutněle kontemplativní. Neoženil se a jeho
ženských soch je také málo, byť výjimečně (na Morzinském
paláci, v Očistci v Dublovicích) se objevily jejich skvělé podoby.
Nejspíš nejisté bylo jeho pravověří – neurčitá archivní
zmínka hovoří o jeho výrocích proti zpovědi. Své sochy stavěl
jakoby zevnitř při plném respektování materiálu, takže
ve dřevě často působil spíš liniemi než tvarem. Jeho monumentální
projev působil od poloviny 19. století na českou
plastiku a dal podstatný podnět i tvorbě Myslbekově.

'''L:''' O. J. Blažíček, F. B., 1986; I. Kořán, Santini a B. na Zderaze, in: Umění
45, 1997, s. 202n.; týž, Třetí B. Kalvárie, in: Umění 48, 2000, s. 371n.;
OSN 4, s. 746; MSN 1, s. 641; MČE 1, s. 576; Toman 1, s. 98; BL 1, s. 149;
EČVU, s. 72; NEČVU 1, s. 90n.; BL 1, s. 149.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/944 Bibliografie dějin Českých zemí]

Ivo Kořán

[[Kategorie:A]]
[[Kategorie:75- Sochař nebo medailér]]
[[Kategorie:1688]]
[[Kategorie:Červený Hrádek]]
[[Kategorie:1731]]
[[Kategorie:Praha]]

<gallery>
Brokof Ferdinand Maxmilian autoportret.JPG|Pravděpodobný autoportét F. M. Brokofa na sousoší sv. Františka Xaverského na Karlově mostě
Brokof Ferdinand Maxmilian socha.jpg|Sousoší sv. Jana z Mathy se svatým Felixem z Valois a blahoslaveným Ivanem na Karlově mostě
</gallery>