BRUNCVÍK Zachariáš ?1570-30.8.1634: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 30.8.1634
 
| datum úmrtí = 30.8.1634
 
| místo úmrtí =  
 
| místo úmrtí =  
| povolání = 63- Spisovatel
+
| povolání = 63- Spisovatel<br />49- Náboženský nebo církevní činitel
49- Náboženský nebo církevní činitel
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 226-227
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 9. 10. 2019, 14:43

Zachariáš BRUNCVÍK
Narození kolem 1570
Místo narození Pardubice
Úmrtí 30.8.1634
Povolání 63- Spisovatel
49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 226-227

BRUNCVÍK, Zachariáš (též BRUNCVICIUS), * kolem 1570 Pardubice ?, † 30. 8. 1634 ?, utrakvistický duchovní, humanista, kazatel

Jako místo narození byla udávána též Praha. Pravděpodobnější jsou však Pardubice, kde byl jeho otec Ondřej děkanem. Dráhu duchovního nastoupil B. jako diákon 1595 v Chrudimi a později v Polné. Kněžské svěcení přijal 1600 z rukou arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé v kostele sv. Vojtěcha v Praze. Stal se kaplanem (v některých pramenech uváděn rok 1604) u Sv. Jindřicha v Praze na Novém Městě. 1606 byl nucen místo opustit a působil pak jako utrakvistický duchovní správce v Žatci. Ačkoliv tam setrval pouze pět let, získal si řadu přátel i značnou oblibu, jak o tom svědčí několik latinských sborníků, vzniklých k jeho poctě a vydávaných zejména u příležitosti narození jeho synů. B. měl celkem pět dětí, z nichž dva synové, Zachariáš a Václav, následovali otce v kněžské dráze. K 12. 8. 1611 byl B. potvrzen jako duchovní správce v Bělé na Plzeňsku na panství Diviše Markvarta z Hrádku. Ani tam však nezůstal dlouho: 14. 10. 1614 se stal farářem v Prachaticích, ale kvůli sporům odešel po roce do Bystřice pod Pernštýnem na panství Jana Čejky z Olbramovic. B. tamní působení ukončily pobělohorské události. Odešel do exilu do Pirny, 1628 byl ale nařčen z kalvínství. 1631 snad působil jako kazatel v Toruni, současně je doložen i v Pirně. Záznamy z přelomu 20. a 30. let 17. století svědčí o tom, že tam žil sám, bez rodiny a bez finančních prostředků. Bydlel na předměstí u Lodní brány v domě magistra J. Jentzchena s Mikulášem Nucellou, o generaci mladším a snad i poněkud majetnějším, bývalým farářem z Velvar. Zemřel v bídě.

Těžiště jeho tvorby tvoří česky psaná duchovní literatura s použitím forem, jež bezprostředně vycházely z jeho duchovenské praxe. V latině otiskoval pouze příležitostné verše. Před odchodem do exilu vydal tiskem několik kázání. V cizině publikoval krátké duchovní spisky, mezi nimiž jsou nejzajímavější dvě „obrany“. První byla zaměřena na obhajobu přijímání krve Páně a vyšla 1624 s paralelním latinsko- -českým názvem Septuaginta Rationes usum Sanguinis Coenae Adserentes … Obrana Apologetická. Druhá, Defensio Exulantium… Obrana Čechů mezi národy rozptýlených (1633), byla obhajobou českých exulantů-nekatolíků, „obviněných“ z rebelie jako příčiny válečných událostí. Zajímavým svědectvím o životě exulantské obce v Pirně bylo pohřební kázání na Alžbětu Pětikostelní z Aventýna, první manželku Jana Jiřího Pětikostela z Aventýna, která zemřela 28. 12. 1631.

D: soupis in: Knihopis 1310–1336.

L: RHB 1, s. 230n.; BOS 2, s. 521; OSN 4, s. 793; RSN 1, s. 925; L. Bobková, Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621–1639, 1999, s. 139.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Kateřina Valentová