BUBÁK František 22.7.1866-19.9.1925: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 19.9.1925
 
| datum úmrtí = 19.9.1925
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 6- Botanik
+
| povolání = 6- Botanik<br />61- Pedagog
61- Pedagog
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 264-265
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 9. 10. 2019, 15:44

František BUBÁK
Narození 22.7.1866
Místo narození Rovensko pod Troskami
Úmrtí 19.9.1925
Místo úmrtí Praha
Povolání 6- Botanik
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 264-265

BUBÁK, František, * 22. 7. 1866 Rovensko pod Troskami, † 19. 9. 1925 Praha, botanik, mykolog, fytopatolog, pedagog

Studoval na gymnáziích v Jičíně, Praze a Příbrami. Od mládí měl nevšední vztah k přírodě, už jako gymnazista projevoval velký zájem o botaniku a vynikal pozorovacími schopnostmi. Po maturitě začal studovat přírodní vědy na filozofické fakultě pražské univerzity a na univerzitách v Halle a Berlíně. Svými vědomostmi na sebe záhy upozornil botanika prof. Ladislava Čelakovského, který ho přijal mezi své botanické sběratele. B. floristicky zkoumal zejména České středohoří i další lokality a brzy si osvojil tak detailní znalost české květeny, že ho 1890 Čelakovský přijal jako asistenta v botanickém oddělení Národního muzea, kde pak B. působil až do 1895. V té době začal uveřejňovat své první práce (Flora bohemica, moravica et silesiaca, 1893). Brzy se začal zajímat o studium rostlin výtrusných. Na výzkumných cestách sbíral mechy a pak obrátil pozornost výlučně k drobnohledným houbám. Navázal tak na tradici proslulé pražské mykologické školy A. J. Cordy. Po odchodu z muzea se B. stal středoškolským profesorem. Učil přírodopis v Praze a v Zábřehu na Moravě, vedle toho se nadále věnoval houbám a své poznatky publikoval v odborném tisku. Mykologický průzkum a sběry prováděl během exkursí v okolí Prahy, Zdic a Berouna, v jižních Čechách na Táborsku, v okolí Soběslavi a Veselí nad Lužnicí, v Posázaví, Českém středohoří, Krkonoších i na Šumavě. Vykonal též několik mykologických exkursí do okolí Vídně a do Uher. Zvláště pečlivě sbíral v Bosně, Hercegovině, Černé Hoře a Bulharsku. Pozoroval rostliny, na nichž houby cizopasí, a studoval změny, jež parazit na hostiteli vyvolává, začal se zabývat i fytopatologií. 1899 přijal místo asistenta na pražské technice u prof. J. Stoklasy, kde se věnoval již téměř výhradně mykologii a fytopatologii, 1901 se habilitoval pro obor rostlinných chorob a stal se prvním českým docentem fytopatologie. Na technice založil samostatné oddělení pro studium a výzkum chorob a škůdců rostlin, kde začal 1900 vydávat odborný časopis Zprávy o chorobách kulturních rostlin v Čechách. Ochrana rostlin v Čechách se tak poprvé začala uplatňovat jako vědecká disciplína, která aktivně pomáhala zemědělské praxi. 1903 B. z existenčních důvodů ze školy odešel a přijal místo profesora botaniky a fytopatologie na Hospodářské akademii v Táboře, kde záhy vybudoval druhou fytopatologickou výzkumnou stanici. Poznatky o rostlinných chorobách a škůdcích publikoval i v denících. Každoročně vydával zprávu o činnosti táborské stanice (Bericht über die Tätigkeit der Station für Pflanzenkrankheiten und Pflanzenschutz an der Königlichen landwirtschaftlichen Akademie zu Tábor-Böhmen). B. výzkumy získávaly světový ohlas (infekční pokusy se rzemi). S ředitelem turnovského cukrovaru J. E. Kabátem publikoval 18 svazků soupisu světoznámé exikátové sbírky Fungi imperfecti exiccati (1904–15). V Táboře začal B. zpracovávat mykoflóru Čech. Z plánovaného díla Houby české vydal jen dva díly: Rezy a Sněti. V Táboře B. působil 1903–19. Po zrušení táborské akademie se stal prvním řádným profesorem fytopatologie a 1919/20 prvním rektorem Vysoké školy zemědělské v Brně. 1920 odešel do Prahy, kde převzal na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT nově zřízený ústav fytopatologie a začal jej budovat. Překonával přitom potíže způsobené vážnou chorobou, která mu stále více ubírala síly a které nakonec podlehl. Přesto ještě 1920–22 publikoval několik nových prací, např. Národohospodářský význam chorob kulturních rostlin a Krátký nástin vývoje nauky o chorobách rostlinných. Uveřejnil přes 130 původních vědeckých studií a množství odborných a novinových článků. B. je pokládán za zakladatele české fytopatologie.

D: Houby české, díl Rezy (1906, německy 1908), díl Sněti (1912, německy 1916); bibliografie in: Zemědělský archiv 16, 1925, č. 7–8, s. 1, 4; Vesmír 4, 1925–26, č. 2, s. 55n.; Ochrana rostlin 5, 1925, č. 4–5, s. 52n.; Příroda 18, 1925, s. 344n.

L: F. B., in: Zemědělský archiv, c. d.; Vesmír, c. d.; Ochrana rostlin, c. d., s. 49n.; ČNM, odd. přír. 99, 1925, s. 157; Věda přírodní 6, 1925, s. 213n.; Příroda 18, 1925, s. 342n.; OSN 28, s. 141; ČBS, s. 71; Koleška 1, s. 18n.; L. Skala, Naši předchůdci 1, 1993, s. 48; Z. Koleška, F. B., in: Rostlinolékař 5, 1994, č. 4, s. 17.

P: Velký B. herbář jevnosnubných rostlin uložen v botanickém oddělení NM v Praze.

Zdeněk Koleška