BUDIG Johann 1.5.1832-8.10.1915: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Johann BUDIG
 
| jméno = Johann BUDIG
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Budig Johann portret.jpg
 
| datum narození = 1.5.1832
 
| datum narození = 1.5.1832
 
| místo narození = Moravská Třebová
 
| místo narození = Moravská Třebová

Verze z 10. 7. 2019, 09:25

Johann BUDIG
Narození 1.5.1832
Místo narození Moravská Třebová
Úmrtí 8.10.1915
Místo úmrtí Svitavy
Povolání 33- Odborník textilního nebo oděvního průmyslu

BUDIG, Johann, * 1. 5. 1832 Moravská Třebová, † 8. 10. 1915 Svitavy, podnikatel, politik

Syn barvíře Johanna B. Studoval na piaristickém gymnáziu v Moravské Třebové a práva na univerzitě ve Vídni. Stejně jako otec, který rodinnou firmu založil, podnikal v barvírenství. Podnik obchodoval od 1839 kanafasem a plátnem, 1847 rozšířil sortiment o barvené bavlněné tkaniny. V 50. letech využil konjunktury ve výrobě lněného zboží pro armádu. Snad po 1857 B. rodinnou tkalcovskou firmu ve Svitavách převzal a dále rozvíjel. V 80. letech koupil nevyužívanou soukenickou valchu a přebudoval ji na přádelnu bavlněné příze. Později podnikání rozšířil o mechanickou tkalcovnu lnu a výrobu konfekce. Vlastnil továrnu také v uherském Debrecíně a velkostatek u Vídně. Ve faktoriích na Svitavsku pro něj pracovaly stovky domácích tkalců z širokého okolí. 1863 se oženil se Sofií Steinbrecherovou, dcerou moravskotřebovského textilního podnikatele Vincence Steinbrechera, čímž dostal B. podnik kapitálový impuls. Od 1866 opakovaně participoval na státních zakázkách pro ministerstvo války, což vedle vysokých zisků pro B. znamenalo nárůst pracovních příležitostí také pro okolní domácí tkalce. 1870 spoluzaložil ve Svitavách komerční banku, která 1873 zkrachovala. B. však odškodnil klienty z vlastních prostředků. 1876–85 byl poslancem říšské rady, od 1879 starostou Svitav, ale 1884 na funkci rezignoval kvůli obvinění z možného střetu zájmů. 1893 se stal znovu starostou. Významně přispěl k rozvoji města. Zasloužil se o železniční spojení mezi Svitavami a Poličkou a 1896 za to obdržel státní vyznamenání. Prosazoval elektrifikaci města. Na vlastní náklady nechal zpracovat projekt na výstavbu městské elektrárny, který však narazil na odpor provozovatelů městské plynárny. B. pak vybudoval a provozoval elektrárnu ve vlastní režii. Vleklé spory, vedené kvůli veřejnému osvětlení, skončily až 1911. Bezprostředně poté daroval B. elektrárnu městu. Staral se také o výstavbu městského vodovodu a nemocnice a podporoval zřízení střední školy ve Svitavách. Přátelil se se svitavským rodákem, newyorským mecenášem Osvaldem Ottendorferem. B. rezidence, postavená v pseudonorimberském stylu 1891–92 v sousedství Ottendorferovy knihovny, se stala vzorem pro některé měšťanské domy ve Svitavách.

L: Heller 1, s. 9; J. B., in: Schönhengster Zeitung 16. 10. 1915; O. Brexl, Die Entwicklung der Zwittauer Industrie, in: Der politische Bezirk Mähr. Trübau mit Gerichtsbezirken Mähr. Trübau, Zwittau und Gewitsch, 1937, s. 33n.; M. Budig, Zwittauer Industrie, in: Schönhengster Jahrbuch 1, 1951, s. 88n.; J. Růžička a kol., Svitavy. Dějiny a současnost města, 1987, passim; K. Hawlitschek, Schönhengster Persönlichkeiten, in: Schönhengster Jahrbuch 46, 2000, s. 181; V. Nekuda a kol., Moravskotřebovsko. Svitavsko, 2002, passim; R. Fikejz – V. Velešík, Historie a současnost podnikání na Svitavsku, Litomyšlsku, Poličsku, Moravskotřebovsku a Jevíčsku, 2003, s. 27n.; tíž, Kronika města Svitavy, 2006, passim; BL 1, s. 161; Myška, s. 65

P: SOkA Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond J. B. a rodina.

Jiří Šmeral