BUDSKÝ Jozef 11.6.1911-31.1.1989

Z Personal
Jozef BUDSKÝ
Narození 11.6.1911
Místo narození Praha
Úmrtí 31.1.1989
Místo úmrtí Bratislava-Rača (Slovensko)
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=43768

BUDSKÝ, Jozef, * 11. 6. 1911 Praha, † 31. 1. 1989 Bratislava-Rača (Slovensko), divadelní režisér, herec

Pocházel z dělnické rodiny na Žižkově. Otec za první světové války padl na haličské frontě. B. vyrůstal u prarodičů v Mnichovicích u Prahy, kde se prvně setkal s kočujícími herci. Tam také vychodil obecnou školu. Měšťanskou a dvouletou obchodní školu absolvoval v Říčanech. Než nastoupil místo obchodního příručího, byl 1928 přijat do Vinohradské zpěvohry. 1930–32 působil jako herec Divadla českého severovýchodu, 1932–35 Burdovy činohry, 1935–38 jako člen české činohry Slovenského národního divadla (SND) v Bratislavě. Pod avantgardním režisérem V. Šulcem a scénografem F. Tröstrem vyzrál ve velkou hereckou osobnost (Galén v Čapkově Bílé nemoci, 1937). Současně si osvojoval základy režijní interpretace dramatických děl, k níž intuitivně směřoval. Protože se oženil se slovenskou herečkou Oľgou B. (* 1918), zůstal na Slovensku i po Mnichovu. Za války byl oporou všech režisérů SND: realistického J. Borodáče (Oidipús), modernistů F. Hoffmana (Don Carlos v Hugově Hernanim) a I. Licharda (Rank v Ibsenově Noře) i avantgardního J. Jamnického (Puk ve Snu noci svatojánské). Od Jamnického se cílevědomě učil umělecké a divadelní teorii i režijní praxi. B. herectví vyvrcholilo rolí Hamleta ve vlastní inscenaci (1950). Na slovenské jeviště vnesl zkušenost českého povojanovského pokolení, odchovaného vlnou expresionismu a avantgardních směrů a spějícího k psychologicky náročnému civilismu. Po osvobození se centrum B. činnosti přeneslo do oblasti režie, 1945–53 vedl činohru SND, od 1950 (do 1976) učil na Vysoké škole múzických umění (1959 docent, 1965 profesor). Jako režisér rozvíjel tradici metaforického poetického divadla, jeho výklad byl nepřímočarý, antiiluzivní, myšlenkově pregnantní, preferoval výrazovou zkratku, dbal souladu výtvarné, hudební i pohybové složky představení. Jeho první režií bylo protirežimní provedení Stodolovy hry Mravenci a cvrčkové (1943). Úspěchů dosáhl inscenacemi Shakespeara, Molièra, Hikmeta, ruské a sovětské dramatiky (Čechov, Gorkij), pásmy slovenské poezie, českých her (Tyl, Stroupežnický, Čapek). Byl prvním slovenským režisérem, kterému se dostalo mezinárodních ocenění na západě i východě Evropy. Doma byl nositelem řady vyznamenání, mimo jiné Státní ceny Klementa Gottwalda (1958), titulu zasloužilý umělec (1960), získal Řád práce (1961), titul národní umělec (1966), Cenu Zväzu slovenských dramatických umelcov za divadelní tvorbu (1975).

Spolupracoval s českými divadly. 1971 uvedl Tylovy Kutnohorské havíře v pražském Národním divadle s protestním vyzněním proti normalizaci. Za kritické představení Šašovská komédia proti uzurpaci moci a proti politickým procesům byl po 1976 nucen odejít do důchodu. Ve filmu hrál jen sporadicky (1938 v posledním českém filmu H. Haase Co se šeptá). Více příležitostí mu nabízela televize (vrcholem monolog A. Schweitzera). Pro televizi výjimečně režíroval, nejzdařileji Krále Oidipa s J. Kukurou v hlavní roli (1979). Ze života odešel dobrovolně. Pochován je na hřbitově v městské části Bratislava-Ružinov. Ztělesňoval vazby českého a slovenského divadelnictví, byl jedním z nejvýznamnějších slovenských režisérů.

L: R. Mrlian, Divadlo plných tónov, 1969, passim; ESL 1, s. 276; ČBS, s. 73; FPH 1, s. 60n.; M. Cesnaková-Michalcová, Slavné osobnosti divadla, 2004, s. 256n.; BLS 1, s. 599n.

P: Biografický archiv ÚČL Praha.

Martin Kučera