BULÍN Hynek 23.11.1908-22.12.1996

Z Personal
Hynek BULÍN
Narození 23.11.1908
Místo narození Brno
Úmrtí 22.12.1996
Místo úmrtí Brno
Povolání

58- Teoretik nebo historik státu a práva

53- Historik
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=43263

BULÍN, Hynek, * 23. 11. 1908 Brno, † 22. 12. 1996 Brno, právník, historik, slavista, pedagog

Byl synem JUDr. Hynka B. (1869–1950), právníka, politika a beletristy, a jeho manželky Zdenky, sestry malíře Emila Filly. Studoval na reálném gymnáziu v Brně (1919–27) a na Právnické fakultě MU (1927–31), kde byl 1931 promován doktorem práv (JUDr.). Po krátké praxi advokátního koncipienta pokračoval ve studiu práva a právní filozofie na univerzitách v Lipsku (zimní semestr 1932/33) a v Paříži (letní semestr 1932/33). Pak byl zaměstnán jako soudní auskultant a advokátní koncipient. 1936 se habilitoval na Právnické fakultě MU z oboru civilního soudního řízení. Tam jako soukromý docent přednášel až do uzavření českých vysokých škol. 1940 složil advokátní zkoušku, stal se samostatným advokátem a v tomto povolání působil do 1943. Pak až do konce druhé světové války byl totálně nasazen v továrně na letecké motory (Flugmotorenwerke Ostmark) v Líšni (Brno). Po osvobození se zapojil do budování obnovené Právnické fakulty MU. Prezidentem republiky byl 1. 4. 1946 jmenován mimořádným profesorem pro obor občanského soudního řízení, a to se zpětnou účinností od 1. 10. 1945. Na škole přednášel nejen svůj obor, ale převzal i výuku římského práva v plném rozsahu. K tomu zastával funkce disciplinárního žalobce, člena akademického senátu a kuratoria akademické menzy. Nevyřízen zůstal opakovaný návrh na jeho ustavení do funkce řádného profesora.

Brněnská Právnická fakulta opět zanikla (1950) a B. pozbyl i soukromou advokátní praxi, kterou však již od jmenování profesorem neprovozoval. Obdržel příslib, že bude převeden na jiné pracoviště univerzity, ten však nakonec splněn nebyl. Ministerstvem školství byl 1952 přidělen do tehdejšího Slovanského ústavu ČSAV, pobočky v Brně, kde 1954 získal stálé místo odborného pracovníka. Na novém působišti začala druhá fáze jeho vědecké kariéry, která po zrušení Slovanského ústavu pokračovala od 1964 na brněnském pracovišti nově vytvořeného Ústavu dějin evropských socialistických zemí ČSAV, později Československo-sovětského institutu ČSAV a Ústavu dějin střední a východní Evropy ČSAV. 1966 získal konečně vědeckou hodnost kandidáta historických věd a brzy nato postoupil na místo vědeckého a pak samostatného vědeckého pracovníka. 1. 3. 1971 odešel na odpočinek. Politické a společenské uvolnění na konci šedesátých let a s ním spojené znovuotevření brněnské právnické fakulty B. umožnilo návrat k pedagogickému působení. Pracoval v přípravném výboru pro obnovení fakulty a stal se také členem její vědecké rady (do 1973). Na školu se však vrátil jen částečně, poněvadž brněnský Krajský výbor KSČ jeho přijetí do pracovního poměru nedoporučil, a to bez ohledu na kladná stanoviska univerzitních i nižších stranických orgánů. Jako externí učitel vedl semináře z občanského soudního řízení, občanského práva a právních dějin (do 1974). Nedořešena zůstala i jeho žádost o rehabilitaci. V následujících letech uplatnil svou právnickou erudici již jen jako podnikový právník.

B. vykročil k vědecké kariéře již jako student. Za práci z římského práva s názvem Datio in solutum (1930) obdržel první seminární cenu tehdejšího ministerstva školství a národní osvěty. Jako žák Františka Weyra byl odchován normativní právní teorií a od názorů svého učitele se výrazněji neodchýlil ani v době, kdy jeho kolegové hledali jiné cesty. Výsledky své práce nejprve uplatňoval zejména v příležitostných sbornících (pocty Karlu Englišovi, Františku Weyrovi a Jaroslavu Kallabovi s články O konstrukci pojmu právních pramenů vůbec a pramenů římského práva zvláště z hlediska ryzí nauky právní, 1930, Příspěvek k nauce o vzniku norem právních a Exekuce a trest, obojí 1939) a v časopisech, jako např. Všehrd (mj. O právní teorii a praxi, 1932, K problému hierarchie právního řádu I. Hierarchie formální a materiální, K problému hierarchie právního řádu II. Vertikální a horizontální hierarchie právních norem, 1933, Stammlerův pojem hospodářství a práva, 1933, Teleologie a normologie. Úvaha metodologická, 1933) a Časopisu pro právní a státní vědu (K problému poznání, 1936). Ve třicátých letech publikoval také závažné knižní práce. Spis s názvem Dovolání podle práva československého, německého a francouzského se stal podkladem pro jeho habilitaci. Po druhé světové válce se v publikační činnosti soustředil hlavně na zabezpečení vyučovaných oborů potřebnými texty. Vedle komentářů k základním předpisům civilního procesu vydal mj. práce Nesporné řízení, Řízení konkurzní a vyrovnávací, Exekuční řízení a dvoudílné Římské právo rodinné (1947). V ústavech ČSAV se přes své dlouho podřadné pracovní zařazení záhy zapojil do vědecké práce orientované na právo a historii právní i obecnou. Zabýval se především nejstaršími předstátními a státními útvary Slovanů a výsledky svých výzkumů uložil do článků zejména v časopisech Byzantinoslavica, Právněhistorické studie a Slezský sborník a podílel se i na přípravě slovníku historické právní terminologie, čímž si získal zásluhy i na poli filologickém. Dále byl spoluautorem publikací Češi a Poláci v minulosti I. (1964), Ostrava do roku 1948 (1968) nebo Dějiny Polska (1975).

Plného uznání se B. dostalo až po listopadovém převratu 1989. Právnická fakulta MU, na níž opět začal působit jako člen vědecké rady a různých konkursních komisí, mu udělila Zlatou pamětní medaili (1990 a 1994), byl promován titulem čestného doktora právních věd (6. 1. 1993). Ocenění se dočkal i od Jednoty českých právníků, jež mu udělila bronzovou medaili Antonína Randy, či od Akademie věd ČR, která ho dekorovala medailí Jana Evangelisty Purkyně. V kmetském věku se již do pravidelného pedagogického procesu sice nezapojil, avšak na počátku devadesátých let se zúčastňoval vědeckých konferencí, kde referoval a diskutoval, a příležitostně publikoval např. v konferenčních sbornících a v Časopisu pro právní vědu a praxi vydávaném Právnickou fakultou MU. V těchto příspěvcích se vrátil mj. k dovolání v občanském soudním řízení, čili ke svému ranému tématu, zabýval se i problémy uplatnění normativní teorie a vzpomínal na své učitele a kolegy. Jen torzem zůstala připravovaná monografie o Františku Weyrovi. B. patřil k předním osobnostem české právní a právněhistorické vědy stejně jako historiografie.

D: výběr: Právní teorie a praxe, 1932; Dovolání podle práva československého, německého a francouzského, 1935; Josef Dobrovský a česká terminologie právní, in: Josef Dobrovský 1753–1953, 1953, s. 227n.; Slovanství v národním životě Čechů a Slováků, 1968.

L: Kudělka – Šimeček, s. 66n. (kde B. neúplná bibliografie); SČF, s. 62 (kde B. sestavená výběrová bibliografie); Slezsko 10, s. 50 (kde B. neúplná bibliografie); V. Kubeš – O. Weinberger, Brněnská škola právní teorie (normativní teorie), 2003, s. 411 (kde B. neúplná bibliografie); Tomeš 1, s. 157; Rovnost 6. 1. 1993; V. Šťastný, Odešel právník a historik H. B., in: Slovanský přehled 83, 1997, č. 1, s. 120; J. Bejček, Za panem profesorem H. B., in: Univerzitní noviny, 1997, č. 1, s. 16; týž, Za profesorem H. B., in: Právník 136, 1997, č. 3, s. 292n.; H. Hejná, Vzpomínka na prof. JUDr. H. B., in: Časopis pro právní vědu a praxi 5, 1997, č. 1, s. 5n.; F. Kožík, Moje vzpomínka na H. B., in: Rovnost 18. 1. 1997; J. Zejda, Prof. JUDr. H. B., dr. h. c., in: Akademický bulletin, 1998, č. 11, s. 5n.

P: Archiv MU Brno, fond B 93 H. B.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Ladislav Vojáček, Ondřej Horák