BUQUOY de Longueval Karel Bonaventura Jindřich 9.1.1571-10.7.1621: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Karel Bonaventura Jindřich  BUQUOY de Longueval
 
| jméno = Karel Bonaventura Jindřich  BUQUOY de Longueval
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Buquoy Karel portret.jpg
 
| datum narození = 9.1.1571
 
| datum narození = 9.1.1571
 
| místo narození = Arras (Francie)
 
| místo narození = Arras (Francie)

Aktuální verze z 1. 8. 2019, 09:29

Karel Bonaventura Jindřich BUQUOY de Longueval
Narození 9.1.1571
Místo narození Arras (Francie)
Úmrtí 10.7.1621
Místo úmrtí Nové Zámky (Slovensko)
Povolání 45- Voják nebo partyzán
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=43309

BUQUOY de Longueval, Karel Bonaventura Jindřich, * 9. 1. 1571 Arras (Francie), † 10. 7. 1621 Nové Zámky (Slovensko), vojevůdce

Zakladatel rodového majetku v Čechách. Dědeček Jean († 1555) zastával úřad nejvyššího hofmistra císaře Karla V., otec Maxmilián (1537–1581) byl králem Filipem II. 1580 povýšen na hraběte de Bucquoy. Původní rozsáhlé rodové državy B. se nalézaly na rozhraní hrabství Artois a francouzské Pikardie.

B. se již v mládí rozhodl pro vojenskou dráhu, nejprve válčil ve španělských službách. Již od 21 let bojoval proti nizozemským stavům. 1597 se proslavil při úspěšné obraně Arrasu. O sedm let později bojoval u Oostende a 1609 se ho do svých služeb za velmi výhodných podmínek pokusil získat francouzský král Jindřich IV. Navarrský. B. však zůstal ve službách španělských Habsburků a 1613 získal od Filipa III. tehdy nejprestižnější vyznamenání v celé katolické Evropě – řád Zlatého rouna. 1614 přešel do služeb císaře Matyáše. Ten ho ještě téhož roku v Linci povýšil na polního maršála. V císařských službách zůstal i za jeho nástupce Ferdinanda II. (Štýrského). Ještě po několik dalších let však svou kariéru spojoval především se Španělským Nizozemím, kde neustálé napětí ve vztahu k severním Spojeným nizozemským provinciím nabízelo dostatek možností k získávání válečných vavřínů a zkušeností. 1616 se stal španělským guvernérem v provincii Hennegavsko (Hainaut, dnes v Belgii). Na jaře 1618 byl povolán do reorganizované válečné rady Španělského Nizozemí se sídlem v Bruselu.

Příležitost k nové kariéře pro něj znamenalo vypuknutí druhého českého stavovského odboje proti rakouským Habsburkům. B. se stal velitelem císařského vojska bojujícího za české války (1618–1620) proti českým stavům. 25. 8. 1618 pronikly jeho jednotky z Rakous přes Znojmo a Jihlavu až na moravsko-české pomezí. Dočasně se zastavily u Pelhřimova, aby následně postoupily až k Čáslavi (10. 9.). Více mu však strategická situace neumožnila. Aby se vyhnul přímé konfrontaci se stavovskými vojsky, stáhl se se svými oddíly zpět k Pelhřimovu (25. 9.). Nedlouho poté (4. 11.) se však musel dát opět na ústup a 9. 11. 1618 utrpěly jeho a Marradasovy oddíly od stavovské armády v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem porážku v bitvě u Lomnice nad Lužnicí. Císařská vojska pod B. velením následně ustoupila až do Českých Budějovic.

V další fázi české války však zaznamenal výraznější úspěchy. 10. 6. 1619 porazil Arnošta Mansfelda v klíčové bitvě u Záblatí u Vodňan. Záhy byl povolán k obraně Vídně, kterou obléhala vojska Jindřicha Matyáše Thurna a Gábora Bethlena. 24.–26. 10. 1619 B. svým zákrokem zachránil císařské hlavní město a obléhatelé se museli stáhnout.

10. 2. 1620 porazil B. Hohenloheho a A. Mansfelda v bitvě u Langenlois, spojil se s vojskem Maxmiliána Bavorského a společně s ním na podzim 1620 podnikl osudný vpád do Čech. Spojená císařsko-ligistická ofenziva do nitra Království českého byla zahájena 16. 9. 1620. O čtyři dny později překročila tato armáda zemskou hranici u Nových Hradů. Její postup byl poměrně rychlý. V jeho závěru 8. 11. 1620 zvítězila císařsko – ligistická vojska o síle 28 000 mužů nad slabšími oddíly protivníka čítajícími 21 000 mužů v bitvě na Bílé hoře a B. se stal jedním z hlavních vítězů nad odbojnými českými stavy. B. však bitvu mohl pozorovat a řídit pouze z kočáru, neboť mu bolestivé zranění, které nedlouho předtím utrpěl při menším střetnutí se stavovským vojskem nedaleko Rakovníka, neumožňovalo onoho dne jízdu na koni. Již 6. 2. 1620 (tedy ještě před konečnou porážkou českých stavů) obdržel od císaře Ferdinanda II. za věrné služby a za vysokou finanční půjčku panovníkovi rodové državy Švamberků (jednalo se o panství Rožmberk, Nové Hrady a Libějovice a statky Žumberk, Chvalkov a Cuknštejn), kteří se přidali na stranu odboje, a majetek jim tak byl konfiskován.

I po bitvě na Bílé hoře pokračoval B. ve vedení dalších válečných operací. 13. 12. 1620 se mu na sněmu v Brně poddali moravští stavové. Vojenské povinnosti jej poté zavedly do Uher, kde bylo zapotřebí dokončit válku proti Gáboru Bethlenovi. Maršál H. D. Dampierre, který stál v čele tamních operací císařských vojsk, padl 9. 10. 1620 u Prešpurku (dnes Bratislava). Tato výprava se však B. stala osudnou, zahynul při zcela bezvýznamné šarvátce během obléhání Nových Zámků.

B. ostatky byly nejprve uloženy ve františkánském kostele ve Vídni. 26. 8. 1623 došlo k jejich translaci a slavný vojevůdce nalezl definitivní místo posledního odpočinku v kostele Panny Marie v Rožmberku nad Vltavou.

B. chotí byla Marie Magdaléna (1573–1654), dcera Baldassara de Biglia. Jejich syn Karel Albert B. (1607–1663) se stal dědicem rodových panství.

L: OSN 4, s. 943; PSN 1, s. 296; ISN 3, s. 214; BL 1, s. 169; KSN 2, s. 204; Wurzbach 2, s. 208; ADB 3, s. 497n.; NDB 2, s. 712n.; P. Koblasa, Buquoyové. Stručné dějiny rodu, 2002, s. 14n.; J. Janáček, Valdštejn a jeho doba, 1978, rejstřík; J. Polišenský, Nizozemská politika a Bílá hora, 1958, rejstřík; týž, Třicetiletá válka a český národ, 1960, rejstřík; týž, Třicetiletá válka a evropské krize 17. století, 1970, s. 108n.; P. Maťa, Svět české aristokracie (1500–1700), 2004, s. 49, 149, 461, 744, 745, 765 (k Marii Magdaléně z B. s. 887); A. Skřivan, Lexikon světových dějin 1492–1914, 2002, s. 67; F. Čapka, Dějiny zemí koruny české v datech, 1999, s. 299n. a 305n.; A. von Weyhe-Eimke, K. B. von Longueval Graf von B., Retter der Habsburgisch- -Österreichischen Monarchie. Eine Episode aus dem Dreissigjährigen Kriege, Wien 1876, passim; O. Frankenberger – J. Fidler, Kdo byl kdo. Slavní vojevůdci, 1997, s. 55; A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého 3 (Budějovicko), 1932, s. 219.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Roman Vondra