BURGHAUSER Jarmil Michael 21.10.1921-19.2.1997: Porovnání verzí

Verze z 15. 2. 2017, 17:01

Jarmil Michael BURGHAUSER
Narození	21.10.1921
Místo narození	Písek
Úmrtí	19.2.1997
Místo úmrtí	Praha
Povolání	73- Uměnovědec nebo historik umění 77- Hudební skladatel 78- Hudební interpret 80- Mecenáš nebo organizátor hudebního života
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=43377

BURGHAUSER, Jarmil Michael (pův. jm. Mokrý), * 21. 10. 1921 Písek, † 19. 2. 1997 Praha, hudební skladatel, muzikolog, sbormistr, dirigent

Matka byla malířka Zdeňka B. (1894–1960), otec malíř a grafik František Viktor Mokrý (1892–1975). Dědeček Gustav B. (1861–1951) byl zemědělský odborník a středoškolský profesor. B. se od šesti let začal učit na klavír a záhy veřejně vystupoval. Od dvanácti let komponoval. Po rodičích zdědil výtvarné nadání. Maturoval 1940 na Akademickém gymnáziu v Praze, skladbu studoval 1933–37 soukromě u J. Křičky a 1937–41 u O. Jeremiáše. Na pražské konzervatoři 1944 absolvoval dirigování u P. Dědečka a M. Doležila a na Mistrovské škole pokračoval až do 1946 u V. Talicha. Téhož roku provedl V. Smetáček s orchestrem FOK jeho celovečerní kantátu Utrpení a vzkříšení. Současně B. 1948 absolvoval hudební vědu a psychologii na Filozofické fakultě UK. Titul PhDr. na hudební vědě získal až 1991. V letech 1943–44 byl dramaturgem pražské komorní zpěvohry, 1946–49 lektorem AMU (hra partitur), 1946–53 sbormistrem a dirigentem ND v Praze. Nadále se věnoval skladbě a muzikologii ve svobodném povolání. 1975–89 působil jako sbormistr chrámového sboru u Sv. Markéty v Praze-Břevnově. Spolupracoval také s Československým státním filmem jako hudební poradce (životopisné filmy o B. Smetanovi a A. Dvořákovi) a autor hudby. Byl scenáristou hudebních pořadů pro televizi a rozhlas, podílel se na tvorbě audiovizuálních prezentací velkých výstav. Do 60. let jeho skladby získaly řadu ocenění, zvlášť úspěšný se stal balet Sluha dvou pánů (1958), který se dočkal v různých zemích dvaceti nastudování. Během tzv. Pražského jara 1968 se B. politicky angažoval jako předseda Kruhu nestraníků při Svazu českých skladatelů, předseda jeho skladatelské sekce a také ve skautském hnutí, proto se v 70. letech jeho skladby nehrály, B. nesměl být uváděn jako editor, nemohl cestovat do zahraničí a měl i další, především existenční problémy.

Od 50. let začal na podnět tchána, dvořákovského badatele a spisovatele O. Šourka, připravovat (pro Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, později Orbis a Supraphon) obsáhlý projekt souborného vydání díla Antonína Dvořáka. Stal se nejaktivnějším členem ediční komise Společnosti Antonína Dvořáka, jako editor se podílel na více než padesáti svazcích edice a ke čtyřiceti svazkům napsal také předmluvy. Po smrti O. Šourka (1956) po něm převzal přípravu dvořákovského Thematického katalogu. Stal se v celosvětovém měřítku nejznámějším dvořákovským badatelem. Od 1983 až do smrti stál v čele Společnosti Antonína Dvořáka, v níž inicioval nové dvořákovské objevy a usiloval o hodnocení Dvořáka jako osobitého světového skladatele, nikoliv epigona J. Brahmse, jak ho do té doby označovala německá muzikologie. Podnítil zájem o Dvořáka v USA (A. Houtchens, D. Beveridge, M. Beckermann aj.), v Anglii (J. Clapham, J. Smaczny). Sám instrumentoval některé Dvořákovy skladby, např. část Biblických písní, violoncellový koncert A dur). Po listopadu 1989 se opět účastnil přednášek a mezinárodních konferencí o české hudbě v USA, Německu, Francii aj. Začal také připravovat ediční zásady pro kritickou edici díla L. Janáčka (spolu s M. Šolcem, L. Kunderou a brněnskou ediční komisí), z níž vydali první svazek Janáčkova klavírního díla. Přispěl k edici některých děl V. Blodka, B. Kittla, B. Smetany, Z. Fibicha, I. Krejčího aj.

Jeho vlastní tvorba vycházela z neoklasicismu, od konce 50. let byl ovlivněn tzv. novou hudbou (např. Sedm reliéfů a Cesty), obrátil se k dodekafonii, serialismu, aleatorice, postupně vytvářel vlastní kompoziční techniku, kterou nazval harmonickým serialismem. V opeře s prvky absurdního divadla Most (anti-opera) využíval také jazzu. 1990 byl zvolen předsedou Společnosti skladatelů při nově vzniklé Asociaci hudebních umělců a vědců a předsedou rehabilitační komise hudebních umělců, jmenován členem výboru Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, členem předsednictva České hudební společnosti a viceprezidentem The Dvořák Society for Czech and Slovak Music ve Velké Británii. Řadu let spolupracoval se skautskou organizací, mj. i s J. Foglarem. 1990–92 byl předsedou Junáka. Používal také pseudonym Michal Hájků.

D: výběr – opery: Lakomec (libreto dle Molièra L. Mandaus), 1948–49; Karolinka a lhář (libreto L. Mandaus), 1950–53; Most (libreto J. Pávek), 1963–64; balety: Honza a čert (libreto J. Rey), 1954; Sluha dvou pánů (libreto podle C. Goldoniho J. Rey), 1957; Tristam a Izalda (libreto V. Vašut), 1969; scénická hudba – vokálně symfonické skladby: Utrpení a vzkříšení (na slova Bible kralické), 1937–46; Země zamyšlená (kantáta s recitací, podle L. Stehlíka), 1966; Missa brevis pastoralis pro sóla, sbor a orchestr, 1980; V zemi české (symfonická fantazie na sbor O. Jeremiáše, text Jan Čarek), 1982; orchestrální skladby: 3 symfonie, 1933, 1935, 1936; Jarní rondo pro malý orchestr, 1937–70; Toccata pro malý orchestr, 1947; Suita B dur pro malý orchestr, 1939–77; Sedm reliéfů pro velký orchestr, 1962; Cesty (pro strunné, bicí a smyčcové nástroje), 1964; Barvy v čase (pro malý orchestr), 1967; komorní hudba pro 1–9 nástrojů: Deset skic pro flétnu sólo, 1965; Pět barevných střepin pro harfu sólo, 1966; Sarabanda e toccata per chitarra, 1968; Tesknice pro kytaru, 1970; Sonáta pro violu a klavír, 1985; Tesknice II pro housle a cimbál, 1989; 2 klavírní tria, 1938–82, 1940; 1 smyčcové trio, 1982; 6 smyčcových kvartetů, 1934–72; Nonet G dur, 1942; Tre ricercari per 9 strumenti a fiato, 1983; vokální skladby s klavírem či komorním orchestrem: Zvěrokruh, 12 písní na text J. Měšťana, 1943–46; V slezském tónu, 4 písně na básně P. Bezruče, 1953; teoretické práce, výběr: Orchestrace Dvořákových Slovanských tanců, 1959; Čtení a hra partitur (s P. Ebenem), 1960; A. Dvořák. Thematický katalog, 1960, 2. rozšířené vyd. 1996; Nejen pomníky (Smetana – Dvořák – Fibich), 1966; Akustické základy orchestrace (s A. Špeldou), 1967 (německy Regensburg, 1971); Moderní instrumentace (dokončení práce J. Rychlíka), 1968; L. Janáček. Ediční zásady a směrnice (s M. Šolcem), 1979; Antonín Dvořák, 1985, 2. vyd. (ed. M. Pospíšil – D. Beveridge) v češtině a angličtině, 2006; Komentář k faksimilovanému vydání Dvořákovy 9. symfonie, 1972, 2. vyd. 2004; kritická vyd. libret Dvořákových oper: Král a uhlíř, 1957; Dimitrij, 1961.

L: MGG (vyd. 2000) 3, s. 1286n.; Grove (vyd. 2001) 4, s. 616n.; Grove Opera (vyd. 1996) 1, s. 644; HS 1, s. 150n.; A. Houtchens, J. B. Th e Composer at 60, in: Czech Music 7, 1981, č. 4, s. 4n.; O. Kittnarová, J. B. (propagační leták HIS-ČHF), 1991; M. Kuna, Za J. B., in: Hudební rozhledy 50, 1997, č. 4, s. 24; týž, Monumentální dílo J. B., in: Hudební věda 34, 1997, č. 4, s. 445n.; G. Melville-Mason, J. B., in: Czech Music 20, 1997–98, s. 6n.; J. Smaczny, J. B. – A Personal Reminiscence, in: tamtéž, s. 11n.; Český hraný fi lm 3, s. 33, 115, 119, 237, 364; Th e Ways (Cesty), CD Supraphon (SU 3275-2911); http://archiv.narodni-divadlo.cz.

P: Pozůstalost v NM – Českém muzeu hudby – Muzeu A. Dvořáka Praha.

Markéta Hallová