BURIÁN de Rajecz István 16.1.1851-20.10.1922: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 349
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 10. 10. 2019, 14:35

István BURIÁN de Rajecz
Narození 16.1.1851
Místo narození Stupava u Bratislavy (Slovensko)
Úmrtí 20.10.1922
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 349

BURIÁN de Rajecz, István, * 16. 1. 1851 Stupava u Bratislavy (Slovensko), † 20. 10. 1922 Vídeň (Rakousko), státník, politik

Narodil se v rodině uherského šlechtického velkostatkáře Istvána B. staršího a jeho ženy Barbary Horváth de Szent- -György. V Prešpurku (dnes Bratislava) maturoval na klasickém gymnáziu, absolvoval vídeňskou Orientální akademii. Diplomatickou dráhu zahájil 1873 jako konzulární atašé v Alexandrii, potom byl vicekonzulem v Bukurešti, konzulem v Bělehradě a v Sofii, 1882–86 generálním konzulem v Moskvě, 1887–95 vyslancem v Sofii, 1895–96 ve Stuttgartu, 1897–1902 v Athénách. Vypracoval se v předního znalce balkánské otázky, byl účastníkem jejího řešení po Berlínském kongresu 1878 a v duchu magnátské maďarské politiky hájil velmocenské zájmy Uherské koruny při postupu vůči jihovýchodním Slovanům. 1903–12 byl společným rakousko- -uherským ministrem financí, úzce se sblížil zvláště s I. Tiszou, 1908 se podílel na vypracování podkladů pro anexi Bosny a Hercegoviny, 1910 se stal členem vedení Tiszovy Národní strany práva. Oporu nalézal u císaře, následník trůnu mu oponoval. Od ledna 1913 do ledna 1915 byl uherským ministrem a latere (při osobě panovníka), přičemž se ze spolutvůrce protisrbské politiky stal odpůrcem německé koncepce rozpoutání válečného konfliktu na Balkáně. 1915 vystřídal L. Berchtolda ve funkci společného ministra zahraničí především s cílem zajistit neutralitu Itálie. Jeho umírněná diplomacie, snažící se zachovat zdání nezávislosti na Německu, mj. protestem proti ponorkové válce, nepřinesla žádaný výsledek, takže byl v prosinci 1916 nahrazen O. Czerninem a znovu se ujal společného ministerstva financí. Po selhání Czernina jako šéfa diplomacie byl v dubnu 1918 podruhé postaven do jejího čela. Jeho mírové návrhy nemohly obcházet německého spojence, hodlaly zachovat integritu monarchie a nevyhovovaly dohodovým mocnostem. Odvolán z funkce ujal se uherského ministerstva a latere týden před zánikem Velkých Uher. B. ženou byla baronka Olga Fejérváry de Komlós-Keresztes, dcera uherského vojevůdce a státníka Gézy Fejerváryho. Po sňatku 1900 se stal baronem, 1903 tajným radou, od 1913 členem horní sněmovny uherského říšského sněmu, 1917 byl povýšen do hraběcího stavu. Zemřel v exilu, kde napsal cenné memoáry.

D: Erinnerungen, 1919; Drei Jahre aus der Zeit meiner Amtsführung im Kriege, 1923.

L: OSND 1/2, s. 810; ÖBL 1, s. 129; Magyar Életrajzi Lexikon 1, 1967, s. 279; SBS 1, s. 353; K. Kazbunda, Jaroslav Goll a Josef Pekař ve víru války světové. Stolice dějin na české univerzitě v Praze 1914–1918, (ed. M. Kučera) 2000, s. 31n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera