Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky BURIAN František 17.9.1881-15.10.1965

{{Infobox - osoba
| jméno = František BURIAN
| obrázek = Burian Frantisek portret.jpg
| datum narození = 17.9.1881
| místo narození = Praha
| datum úmrtí = 15.10.1965
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 15- Lékaři

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 341-342
}}

'''BURIAN, František,''' ''* 17. 9. 1881 Praha, † 15. 10. 1965 Praha, lékař-plastický chirurg, pedagog''

Narodil se v rodině panského sluhy, maturoval na malostranském
gymnáziu, promoval na české Lékařské fakultě Karlo-
Ferdinandovy univerzity (MUDr. 4. 3. 1906). Krátce působil
jako demonstrátor (1904) a asistent (od 1. 10. 1906) patologicko-
anatomického ústavu české lékařské fakulty. 1. 4. 1908
přešel jako demonstrátor a od 1. 10. 1908 asistent na chirurgickou
kliniku prof. O. Kukuly, kde pracoval do 30. 9.
1914. Praktickou školou válečné a posléze rekonstruktivní
chirurgie se mu staly zkušenosti z bojišť balkánských válek
1912 a 1913 (Srbsko, Bulharsko) a první světové války (1914
vedoucí chirurgického oddělení vojenské nemocnice v Praze,
1916 šéflékař vojenské nemocnice v Temešváru, 1917 konsiliární
chirurg VII. armádního sboru v Rumunsku). Jako
vojenský chirurg působil i po návratu do ČSR v posádkové
nemocnici v Praze na Hradčanech ve funkci vedoucího chirurgického
oddělení (od listopadu 1918 do června 1924).
Nově nabyté zkušenosti v oblasti rekonstruktivní léčby válečných
poranění a zmrzačení postupně aplikoval i na civilní
pacienty. Dlouhá léta pracoval v provizorních podmínkách
a krok za krokem rozšiřoval sféru své působnosti – zdokonaloval
operační metody a zvyšoval počet operací i ošetřených.
Lůžka pro ně i možnost operovat nalezl nejprve 1921 v sanatoriu
Červeného kříže, později 1925 v Jedličkově ústavu pro
zmrzačené, operoval i v Pražském sanatoriu v Podolí a dětské
pacienty v Krči. Jeho nově založené specializované pracoviště
získalo 30. 11. 1921 statut Ústavu plastické chirurgie. Přes
nesporné úspěchy a priority měl B. potíže s habilitací v oboru,
který nebyl v Praze ani nikde jinde jako habilitační etablován.
Když mu bylo znemožněno dosáhnout venia legendi
pro svou specializaci, nezbylo mu než je získat ze všeobecné
chirurgie (10. 7. 1929) prací z chirurgie poraněných cév.
Habilitační přednášku ovšem proslovil o plastické chirurgii.
Také mimořádná profesura mu byla 14. 8. 1937 udělena
z „estetické“, nikoliv plastické chirurgie (na tento obor mu
byla profesura změněna až 12. 2. 1948). Rozhodujícím momentem
se pro B. i jeho obor stal rok 1937, kdy se po jmenování
mimořádným profesorem přestěhoval 4. 11. se svým
ústavem do státní nemocnice na Královských Vinohradech.
Ve vinohradské nemocnici vzrostl nejenom počet lůžek a lékařů,
ale rozšiřoval se i okruh prováděných zákroků (například
o traumatologii poranění ruky, chirurgii kožních onemocnění
nebo léčbu popálenin). Druhým přelomovým obdobím
se pro B. i plastickou chirurgii stal rok 1948, kdy byl
jmenován řádným profesorem (9. 9. s účinností od 1. 10.)
a kdy jeho vinohradský ústav konečně získal statut univerzitní
kliniky (23. 1.) a B. byl jmenován jejím přednostou
(18. 6.). Na své klinice založil 1953 popáleninové oddělení,
první svého druhu na evropském kontinentě. 17. 11. 1955
se B. stal řádným členem Československé akademie věd a ředitelem
její Laboratoře plastické chirurgie, kde pak pracoval
i po 1963, kdy odešel z funkce přednosty kliniky.

B. je právem považován za zakladatele plastické a popáleninové
chirurgie nejen v českém (československém) prostředí,
ale byl i průkopníkem obou oborů ve světovém kontextu.
V Československu byla plastická chirurgie vyčleněna jako samostatný
lékařský obor již 1932, za jejího zakladatele je B.
uznáván například i v USA. Do světa se jeho metody dostávaly
již ve 30. letech prostřednictvím zahraničních studentů,
kteří v Praze navštěvovali jím speciálně organizované demonstrace,
i během jeho vystoupení na mezinárodních kongresech.
Od počátku koncipoval obor ve spolupráci s ostatními
lékařskými disciplínami, uplatňoval originální pracovní metody
a rekonstrukční postupy aplikoval prakticky po celém
těle. Své koncepce komplexní a kontinuální péče používal
jak v léčbě vrozených vad (především rozštěpů), tak v léčbě
poranění (zvláště ruky a obličeje) a popálenin. Ve všech případech
akcentoval jak medicínskou, tak i estetickou stránku
léčby. Vybudoval nejenom vlastní pracoviště v Praze, ale byl
také iniciátorem zřízení podobných ústavů v Brně a v Bratislavě.
Publikoval více než 200 článků i několik monografií
a studijních textů. Mezi monografiemi, které vycházely převážně
až po druhé světové válce, vynikla ''Chirurgie rozštěpu''
''rtu a patra'' (1954) a ''Plastická chirurgie'' (1959). Posmrtně vyšlo
ve spolupráci se zahraničními nakladatelstvími jeho souhrnné
dílo ''Atlas of Public Surgery'' (1967).

B. získal řadu vědeckých ocenění i státních vyznamenání
(čestný doktorát Univerzity Karlovy, Řád republiky a další).

'''L:''' OSND 1/2, s. 810; AČL, s. 27; ČsB 1, nestr.; Tomeš 1, s. 161; BSPLF
1, s. 164; F. B., in: ČLČ 90, 1951, s. 1054n., 1116n. (bibliografie); tamtéž,
100, 1961, s. 1250 (bibliografie); tamtéž, 104, 1965, s. 1228.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/107880 Bibliografie dějin Českých zemí]

Petr Svobodný
      
[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:15- Lékaři]]
[[Kategorie:1881]]
[[Kategorie:Praha]]
[[Kategorie:1965]]
[[Kategorie:Praha]]