Verze z 30. 9. 2019, 17:00, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

BĚHOUNEK Václav 12.9.1902-10.12.1980

Z Personal
Václav BĚHOUNEK
Narození 12.9.1902
Místo narození Louny
Úmrtí 10.12.1980
Místo úmrtí Praha
Povolání 53- Historik
68- Redaktor nebo žurnalista
65- Literární historik, kritik nebo teoretik
Citace Biografický slovník českých zemí 3, Praha 2005, s. 338
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40721

BĚHOUNEK, Václav, * 12. 9. 1902 Louny, † 10. 12. 1980 Praha, literární historik, kritik, novinář

Syn policejního úředníka. Na lounské reálce maturoval 1921. Od konce první světové války se účastnil avantgardního literárního dění, přátelil se např. s Marií Bulovovou, od 1926 ženou Konstantina Biebla. 1918–20 redigoval studentský časopis Cíl a 1921 Almanach lounského studentstva, kde uveřejnil i své první příspěvky. Na Filozofické fakultě UK studoval 1921–26 jako jeden z prvních českých posluchačů obor čeština- ruština. Rusistiku absolvoval u Jiřího Polívky. Paralelně studoval Státní knihovnickou školu u Zdeňka V. Tobolky. Stal se organizovaným sociálním demokratem a funkcionářem Svazu československého studentstva. 1924 nastoupil jako archivář Všestudentského archivu do Akademického domu ve Strakově akademii. 1926 obdržel titul PhDr. Aktivně se účastnil protifašistického hnutí, po Mnichovu byl členem Národní strany práce, spoluiniciátorem ilegálního Petičního výboru Věrni zůstaneme (s Karlem Bondym, Josefem Fischerem, Karlem J. Benešem aj.). Na jaře 1942 byl po vyzrazení skupiny zatčen gestapem. Do konce války prošel několika věznicemi, osvobození se dočkal v káznici v Bayreuthu. 1945 vydal s Františkem Hamplem Zpravodaj bývalých československých vězňů. Novinářskou činnost zahájil před válkou v Právu lidu a v časopisech jako Země sovětů, Praha-Moskva, Studentský časopis, Studentská revue, Levá fronta, Index, Kultura doby, Nová svoboda apod. 1939–42 přispíval do Národní práce, 1945–48 do Kulturní politiky. V mnohých z nich působil jako člen redakčního kruhu. Po osvobození nastoupil v odborářském deníku Práce, kde do 1967 vedl kulturní rubriku. Na stránkách listu podrobně referoval o kulturním dění, a ačkoliv v roce 1948 vstoupil s částí sociálních demokratů do KSČ, zachoval si nadhled, hájil umělecké hodnoty a v rámci možností bojoval proti schematismu a socialistickému realismu. Nikdy nepropadl kultu Stalinovy osobnosti ani servilním projevům ideologické služebnosti. Mimoto napsal řadu bibliografických přehledů z literatury o studentstvu a socialismu, ze sovětské literatury, československo-sovětských kulturních styků. Je také autorem monografie o A. S. Puškinovi (1949) a M. Gorkém (1951). Spoluredigoval sebrané spisy ruských klasiků A. S. Puškina, F. M. Dostojevského, L. N. Tolstého a M. Gorkého a podílel se na edicích děl V. T. Narežného, A. I. Kuprina a A. Grina. B. paměti Zelený anton nesměly pro svoji myšlenkovou nezávislost za normalizace vyjít.

D: LČL 1, s. 179 (kde další bibliografie).

L: Československá rusistika 1962, s. 55n.; F. Hampl, Přežil svou smrt, in: Večerní Praha 16. 9. 1967; LČL 1, s. 178n.

P: LA PNP Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera