Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky CARAMUEL z Lobkovic Juan 23.5.1606-8.9.1682

{{Infobox - osoba
| jméno = Juan CARAMUEL z Lobkovic
| obrázek = Caramuel Juan portret.jpg
| datum narození = 23.5.1606
| místo narození = Madrid (Španělsko)
| datum úmrtí = 8.9.1682
| místo úmrtí = Vigevano (Itálie)
| povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel<br />56- Filozof<br />2- Fyzik<br />

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 385-386
}}

'''CARAMUEL z Lobkovic, Juan,''' ''* 23. 5. 1606 Madrid (Španělsko), † 8. 9. 1682 Vigevano (Itálie), teolog, matematik, logik, jazykovědec, teoretik architektury, římskokatolický kněz''

Jméno C. vzniklo přizpůsobením jména Kramer ve španělštině
(ještě v Salamance se C. hlásil k variantě Charamuer
či Caramuer). Jeho otec Vavřinec (Lorenzo) Cramer působil
na dvoře Rudolfa II. jako matematik, astronom a vojenský
inženýr. Matkou byla Kateřina z Friesu, dcera Reginy, roz.
Lobkovicové. Vzdělání získal C. na univerzitách v Alcalá de
Henáres (filozofie) a Salamance (teologie). Vstoupil do cisterciáckého
řádu v klášteře La Espina blízko Valladolidu, kde
1627 složil řádové sliby. Poté pobýval v různých klášterech
ve Španělsku i Portugalsku, 1635–38 pracoval na doktorátu
na lovaňské teologické fakultě. Tam se setkal s Corneliem
Jansenem a účastnil se dobových intelektuálních kontroverzí
mezi jansenisty, irskými františkány a jezuity. Myšlenkově
stál nejblíže posledním. V Lovani vyučoval na řádovém
učilišti, ale katedru se mu získat nepodařilo. Díky přímluvě
papežského nuncia v Kolíně nad Rýnem a budoucího papeže
Alexandra VII. Fabia Chigiho se stal nejprve titulárním
opatem zaniklého kláštera ve skotském Melrose, 1644 pak
ve falckém Disibodenbergu. Mezi únorem a dubnem 1644
cestoval přes Kolín (kde se osobně setkal s Chigim) do svěřeného
kláštera; na místě ovšem zjistil, že klášter byl v bojích
třicetileté války zcela zničen. Následoval několikaletý pobyt
v jižním Německu (Bad Kreuznach, Špýr, Frankenthal), kde
se C. jako vojenský inženýr mj. aktivně účastnil obrany frankenthalské
pevnosti. 1645 se stal koadjutorem arcibiskupa
kurfiřta mohučského, o rok později ho španělský král Filip
IV. pověřil funkcí vyslance na císařském dvoře ve Vídni.
Téhož roku byl C., na přímluvu hraběte Ignáce Bernarda
z Martinic, císařem Ferdinandem III. jmenován – i přes odpor
mnichů – opatem kláštera montserratských benediktinů
v pražských Emauzích, kde se své role ujal od srpna 1647.
Následujícího roku proslul jako velitel jedné ze tří kněžských
setnin při úspěšné obraně Starého Města pražského před Švédy.
Svým spisem ''Sacri Romani Imperii Pax licita demonstrata''
(1648) se zasloužil o uzavření vestfálského míru, čímž proti
sobě sice popudil zmíněného F. Chigiho, současně si však naklonil
císaře. 1649 pobýval ve Vídni, pak až do 1654 zastával
úřad generálního vikáře a oficiála pražské arcidiecéze. V této
funkci proslul jako tvrdý rekatolizátor (na rozdíl od svého
předchůdce kapucína Valeriána Magniho, jenž byl obhájcem
umírněného postoje): v postupu vůči nekatolickým poddaným
prosazoval věznění, vypovídání ze země, vkládání vojska,
majetkové tresty i trestání na hrdle (královský patent
z 1. 2. 1650). Jako generální vikář se též zabýval vztahem
pražské univerzity a arcibiskupského semináře i organizací
výuky vyučujících různých řádů v semináři. V Emauzském
klášteře konal od 1652 filozofické a teologické přednášky.
Pražské období patří k jeho nejplodnějším: krom spisů, které
zde napsal, a vědecké korespondence (mj. s A. Kircherem),
udržoval přátelské styky s profesorem lékařské fakulty Janem
Markem Marci z Kronlandu a spolupracoval s jezuitským filozofem Rodrigem de Arriaga.

Na přímluvu kardinála Harracha se 1654 stal kandidátem
na biskupský stolec nově zakládané královéhradecké diecéze.
Založení biskupství se ale oddalovalo a odpor proti C.
sílil; proto 1655 opustil Emauzy a cestoval do Říma k papeži
ve snaze získat nějaké biskupství. Po návratu 1658 byl
pro odpor mnichů (zvláště irského původu) nucen abdikovat
na opatskou funkci, úřadu byl formálně zproštěn až 1662 císařem
Leopoldem I. Ten si na místo biskupa připravované
královéhradecké diecéze zvolil jiného kandidáta (Matouše
Ferdinanda Sobka z Bilenberka), a proto byl C. kardinálem
Harrachem 1659 vyzván k rezignaci na biskupskou kandidaturu.

Již 1657 mu udělil Alexander VII. spojené biskupství satrijské
a campagnské v Neapolsku; v tomto chudém a odlehlém
kraji působil až do 1673, kdy se stal biskupem ve Vigevanu
poblíž Milána. Na obou místech pokračoval v psaní a díla
vydával v tiskárnách, které tam založil.

C. byl jako polyhistor autorem více než padesáti spisů různé
délky. Mnohé vyšly ve více vydáních. V oboru morální teologie
zastával tzv. probabilistickou nauku, podle níž je v situaci
konfliktu norem možno jednat podle libovolné z nich
pouze na základě toho, že je její závaznost v dané situaci
pravděpodobná. Významná byla pozornost, kterou C. věnoval
konstrukci umělých jazyků, třebaže jeho nejvýznamnější
příspěvek náleží do oblasti formální logiky, a to vytvoření
systému tzv. šikmé či diskrétní (relační) sylogistiky (Logica
obliqua, in: ''Theologia rationalis'', 1654). V teorii architektury
uplatňoval tzv. šikmou architekturu; nejvýrazněji jeho působení
v tomto oboru lze spatřit ve Vigevanu, kde nechal podle
svých plánů upravit hlavní náměstí a průčelí katedrály.

Pohřben je ve vigevanské katedrále, v boční lodi vlevo
od hlavního oltáře.

'''D:''' Steganographia (1635, problematika šifrování); Thanatosophia (1637,
teologie a filozofie smrti); Theologia regularis (1638, teologie řeholního života);
Rationalis et realis philosophia (1642, fi lozofi e); Mathesis Audax (1642,
matematika); Theologia moralis (1645, morální teologie); Theologia moralis
fundamentalis (1652, morální teologie); Theologia rationalis (1654, logika);
Apparatus philosophicus (1657, klasifikace věd a konstrukce umělých jazyků);
Mathesis Biceps (1670, matematika); Architectura civil, recta, y obliqua
(1678, teorie architektury); Moralis seu Politica Logica (1680, analýza
argumentace v morální a politické filozofii); Leptotatos latine subtilissimus
(1681, konstrukce speciálního technického filozofického jazyka).

'''L:''' J. Tadisi, Memorie della vita di Monsignore Giovanni C. di Lobkowitz,
vescovo di Vigevano, Venezia 1760; S. Sousedík, Jan C., opat emauzský
(1606–1682), in: AUC – Historia Universitatis Carolinae IX, fasc. 2, 1968,
s. 115n.; D. Pastine, Juan C., probabilismo ed enciclopedia, in: La Nuova
Italia, Firenze 1975; J. Velarde Lombaraña, Juan C., vida y obra, Oviedo
1989; A. Serrai, Phoenix Europae. Juan C. y Lobkowitz in prospettiva bibliografica, S. Bonnard (ed.), Milano 2005; S. Sousedík, René Descartes a české
baroko, 1996, rejstřík; týž, Filosofie v českých zemích mezi středověkem
a osvícenstvím, 1997, s. 185n.; J. Fleming, Defending Probabilism: The Moral
Theology of Juan C., Washington 2006; P. Dvořák, Jan C. z Lobkovic:
Vybrané aspekty formální a aplikované logiky, 2006; P. Dvořák – J. Schmutz
(ed.), Juan C. Lobkowitz, The Last Scholastic Polymath, 2007.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/16603 Bibliografie dějin Českých zemí]

Petr Dvořák
 
[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]]
[[Kategorie:56- Filozof]]
[[Kategorie:2- Fyzik]]

[[Kategorie:1606]]
[[Kategorie:Madrid]]
[[Kategorie:1682]]
[[Kategorie:Vigevano]]