CASANOVA Giacomo Girolamo 2.4.1725-4.6.1798: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 4.6.1798
 
| datum úmrtí = 4.6.1798
 
| místo úmrtí = Duchcov
 
| místo úmrtí = Duchcov
| povolání = 63- Spisovatel
+
| povolání = 63- Spisovatel<br />2- Fyzik
2- Fyzik
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 393-394
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 11. 10. 2019, 13:47

Giacomo Girolamo CASANOVA
Narození 2.4.1725
Místo narození Benátky (Itálie)
Úmrtí 4.6.1798
Místo úmrtí Duchcov
Povolání 63- Spisovatel
2- Fyzik
Citace Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 393-394
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=43749

CASANOVA, Giacomo Girolamo, * 2. 4. 1725 Benátky (Itálie), † 4. 6. 1798 Duchcov, dobrodruh, myslitel, spisovatel

Narodil se v herecké rodině. Matka Giovanna Farissi dala přednost divadelní kariéře, cestovala Evropou a C. i jeho čtyři mladší sourozenci vyrůstali jako zanedbávané děti. Část dětství prožil v Padově, 1739 ho odvezla babička do Benátek, kde se začal připravovat na kněžskou dráhu. Přijal nižší svěcení (1741), ale opustil úmysl stát se duchovním. Věnoval se pak studiu a (podle vlastních slov) se v dubnu 1742 stal v Padově doktorem obojího práva. Po smrti babičky se C. vydal na cestu Itálií ve službách neapolského biskupa. Dočkal se ale zklamání. Načas vstoupil do benátské armády (1744) a na lodi se dostal až do Istanbulu. Na nějakou dobu našel místo druhého houslisty v divadelním orchestru v Benátkách. Setkal se tam s vlivným senátorem M. Bragadinem, který oceňoval C. znalosti z oblasti lékařství, ale i kabaly a magie. Léta pak poskytoval i s přáteli obratnému mladíkovi finanční podporu. C. procestoval severní Itálii a jih Francie. V létě 1750 vstoupil v Lyonu do zednářské lóže a srpnu přijel do Paříže. Pronikl do vysoké aristokratické společnosti. Po dvou letech odcestoval do Drážďan ke dvoru krále Augusta a 1753 poprvé vstoupil na českou půdu, když se přes Prahu a Vídeň vracel do Benátek. Stal se vůdcem mladých výtržníků a znepokojení měšťané jej nechali bez soudu uvěznit v proslulých olověných komorách. Útěk ze žaláře (1. 11. 1756), který C. zpracoval literárně, se stal jeho nejslavnějším dobrodružstvím. Se svým spoluvězněm se dostal do Tridentu a C. pak pokračoval do Paříže, kde se pohyboval především v literárních a divadelních kruzích. Předstíral znalost alchymie, a tak získával větší sumy peněz, které rozmnožoval i jako falešný hráč. Jako agent francouzské vlády podnikal cesty do Nizozemska (1758–59), což stálo versailleský dvůr nemalé peníze. Získal pověst obratného finančníka, nebyl však vždy úspěšný a finanční problémy jej hnaly dál do Porýní a do Švýcarska. Přes jižní Francii se vracel do Itálie a po setkání s papežem Klimentem XIII. v Římě začal užívat titul rytíře de Seingalt. V červnu 1763 se dostal do Londýna, kde zůstal až do března 1764. V červenci 1764 přijal C. v Postupimi pruský král Fridrich II. a C. pokračoval do Pobaltí a do Petrohradu k carevně Kateřině II. Na podzim 1765 přijel do Varšavy, odkud musel po nejasné soubojové aféře odjet zpátky do Německa a do Francie (1766 opět protnul při svých cestách české země). Z Paříže byl vypovězen, ale doporučení, která získal, mu otvírala dveře předních madridských paláců. Riskantní projekty vzbuzovaly nedůvěru a C. byl uvězněn v Madridu a v Barceloně. Znovu se vrátil na sever Apeninského poloostrova a 1772–74 působil v Gorici jako agent Benátské republiky. Sepsal dílo oslavující její ústavu. V září 1774 se mohl vrátit do Benátek. Historické dokumenty prozrazují, že se živil jako placený donašeč inkvizice. Znovu se dostal do potíží a 1782 mu signorie doporučila opustit zemi. Na počátku zimy 1782 přijel do Vídně. Pobýval tam spolu s bratrem Franceskem, který jako malíř dostal místo ve službách hraběte Kounice. V únoru 1784 se C. stal tajemníkem benátského vyslance Foscariniho, ale po jeho smrti (1785) znovu ztratil existenci. Přijal proto nabídku Josefa Karla Waldsteina- Wartenberga a odcestoval na panství v Duchcově. Hrabě ho zaměstnal jako knihovníka, který se však příliš nezabýval pořádáním duchcovské bibliotéky (dnes umístěné na zámku Mnichovo Hradiště), ale spíše sloužil jako zábavný společník. Zajížděl do blízkých Teplic, kde bavil vznešenou lázeňskou společnost. Našel přítele v hraběti Charlesu de Ligne, vysloužilém vojevůdci a diplomatovi (Ch. de Ligne se později stal prvním životopiscem C. – Fragment sur C., 1824). V bohaté korespondenci C. zaujímají významné místo dopisy s hrabětem Maxmiliánem Lambergem a tzv. čáslavským jakobínem, bankálním ředitelem Janem Ferdinandem Opizem. Rád se setkával s italskými divadelníky v Praze. Spolupracoval pravděpodobně s básníkem Lorenzem da Pontem na libretu Mozartova Dona Giovanniho. Účastnil se velkého plesu při korunovaci Leopolda II. (1791). Během pobytu v Čechách se změnil v obratného literáta a pozoruhodného myslitele. Na duchcovském zámku vznikly Historie mého útěku z vězení Republiky benátské (1787), vědeckofantastický román Icosameron neboli Historie Megamikrů, obyvatelů nitra naší země (1787), polemiky Samomluva myslitelova (namířená proti tzv. hraběti Cagliostrovi) a A Leonard Snetlange (1797). Především však napsal 1787–97 Historii mého života, memoáry sahající od autorova dětství do 1772. V Duchcově byl pochován, místo jeho hrobu není známo. Písemnosti odkázal hraběti Waldsteinovi, ale část pamětí získal lipský nakladatel Brockhaus, který je 1820 vydal v úpravách učitele francouzštiny Jeana Lafargua. Zvýraznil přitom především erotické scény. Badatelé dnes využívají tzv. integrální vydání z nakladatelství Brockhaus (Wiesbaden) a Plon (Paříž) z 1960. Doplňky k němu našel ve valdštejnské knihovně na zámku v Mnichově Hradišti nizozemský badatel M. Leefl ang. V českém prostředí si C. poprvé všiml F. B. Mikovec (Lumír, 1860) a po něm F. Khol v knize Benátčana Jakuba C. život a dílo (1911) a O. Pick ve stati C. in Böhmen (Alt-Prager Almanach, 1926). Vztah k Mozartovi a k hudbě v Čechách na konci 18. století zachytil P. Nettl (Musik und Tanz bei C., 1924; Mozart in Böhmen, 1938; Da Ponte, C. und Böhmen v Alt-Prager Almanach, 1927). Vztahu C. a moravského myslitele hraběte Lamberga věnoval pozornost G. Gugitz (C. und Graf Lamberg, 1935). Posledním životním letům C. se věnoval místní badatel B. Marr, který uspořádal C. pozůstalost v duchcovském zámeckém archivu. Podrobnou studii o českém pobytu C. vydal V. Tichý (C. v Čechách, 1948, 1995). C. se věnoval také J. Polišenský v práci C. a společnost jeho doby, kterou připojil k výběru z jeho díla (1968). Dvousté výročí úmrtí se stalo příležitostí k uspořádání výstavy v pražském Lobkovickém paláci (1998), ke které vyšel i katalog. K informování návštěvníků Duchcova slouží brožura J. Polišenského Historie života Jakuba C. (1989). Zvláštní stať německého badatele E. Strauba C. a Duchcov vyšla ve sborníku k 750. výročí města (1990). Osobnosti C. se věnuje mezinárodní revue Casanova Gleanings, na kterou navázala Intermediaire revue de Casanovistes, vycházející v Utrechtu a v Římě.

Na zámku je expozice o duchcovském období života C. (podle scénáře Jana N. Assmanna) a pamětní deska na kapli sv. Barbory. C. se stal oblíbenou postavou pro filmaře, kteří zdůrazňovali především dobrodružné příběhy a erotické zážitky (naposled režisér Lasse Hallström, 2005). V českém filmu představil C. režisér V. Krška v Poslední růži od C. s Felixem Le Breux v titulní roli (1966).

D: výběr: G. C., Historie mého života, (ed. J. Polišenský), 1968; týž, Historie mého útěku z vězení Republiky benátské, zvaného olověné kobky, 1998 (s doslovem J. Polišenského); Correspondence de G. C. avec Jean Ferd. Opitz (F. Kohl – O. Pick, ed.), 1912 (něm. C. Briefwechsel mit J. F. Opitz, Berlin – Wien 1922); G. C., Gesammelte Briefe (ed. E. Straub), 2 sv., Berlin 1969–1970.

L: výběr: J. Masters, C., New York 1969; J. Rives Childs, C. Die grosse Biographie, Reinbek bei Hamburg 1960 (anglicky London 1961); P. Chiara, Il vero C., Milano 1977; J. Polišenský – V. Budil, C. v Čechách, in: Sborník NM, řada C, XXII, 1977, č. 4, s. 89n.; J. Polišenský, C. a jeho svět, 1997; J. Jírů, C., observateur de la Révolution Française, in: Annales Historiques de la Révolution Française, 1959, s. 227n.; V. Černý, Třináct posledních let Jakuba C., in: Strahovská knihovna 2, 1967, s. 189n.; J. F. Jílek, C., muž se špatnou pověstí, 1996; J. Polišenský a kol., G. C. známý-neznámý, 1998; G. Gugitz, G. C. und sein Lebensroman. Historische Studien zu seinen Memoiren, Wien – Prag – Leipzig, 1921.

P: SOA Praha, fond C.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Miloslav Martínek