CESARINI Julián ?1389-?1444: Porovnání verzí

Z Personal
m (Holoubková přesunul stránku CESARINI Julián 1400-1444 na CESARINI Julián ?1389-?1444 bez založení přesměrování)
Řádka 212: Řádka 212:
 
des Hussitenkrieges in den Jahren 1419–1436, 2, 1873 (přetisk Osnabrück
 
des Hussitenkrieges in den Jahren 1419–1436, 2, 1873 (přetisk Osnabrück
 
1966).
 
1966).
 +
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/100285 Bibliografie dějin Českých zemí]
  
 
Marie Bláhová
 
Marie Bláhová

Verze z 19. 9. 2018, 19:53

Julián CESARINI
Narození 1389/1398
Místo narození Řím (Itálie)
Úmrtí 1444 (od 10. 11. nezvěstný)
Místo úmrtí Varna (Bulharsko)
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=73231

CESARINI, Julián (Giuliano), * 1389/1398 ? Řím (Itálie), † ? 1444 (od 10. 11. nezvěstný) Varna (Bulharsko), kardinál, papežský legát

Příslušník nezámožné, leč urozené římské patricijské rodiny, která získala na významu v 15. století. Téměř dvě stě let její členové zastávali úřad korouhevníka, pocházeli z ní čtyři kardinálové; rodina vymřela 1686. Přes skrovné finanční poměry studoval C. právo v Perugii, Boloni a v Padově, kde také přednášel. V Padově získal, pravděpodobně 1418, doktorát civilního a 1421 nebo 1422 kanonického práva. Poté se vrátil do Říma a vstoupil do služeb kardinála Brandy di Castiglione, organizátora dvou křížových výprav proti husitům. Odjel s ním na jeho druhou legaci do Německa (1422–25), doprovázel ho na cestách po střední Evropě a byl přítomen jednání v záležitostech reformy církve a potlačení českých husitů. Po návratu do Říma zastával různé funkce u kurie (referendář, protonotář, auditor papežské komory). Papež Martin V. ho pověřoval diplomatickými poselstvími. Zřejmě za odměnu za diplomatické působení v Anglii ho 24. 5. 1426 in pectore (bez veřejné nominace) jmenoval kardinálem- jáhnem titulu S. Angelo; nominace byla 8. 11. 1430 publikována. 1426–30 pobýval C. převážně v Římě a spolupracoval na projektu církevní reformy. Současně držel různá církevní obročí v západní Evropě (především v Nizozemí). Pravděpodobně 1435 se stal kardinálem-knězem titulu sv. Sabiny. V únoru 1439 byl jmenován administrátorem biskupství Grosseto. Zastával i další úřady. 6. nebo 7. 3. 1444 se stal kardinálem biskupem tuskulským.

Papež jmenoval 1. 1. 1431 C. legátem v Čechách a v sousedních zemích. 23. nebo 24. 1. se vypravil na cestu v doprovodu dominikána Jana Stojkoviče z Dubrovníka. Vzápětí vydal papež sérii bul, jimiž C. udělil právo předsedat jménem papeže basilejskému koncilu a všechny pravomoci k zajištění bezpečnosti koncilu, včetně práva rozpustit ho nebo přeložit na jiné místo. Koncil byl svolán na 8. 3. a měl pracovat na sjednocení západní církve s křesťanskými východními církvemi a odstranění rozkolu v katolické církvi, především na vykořenění husitství v Čechách. C. považoval za přednější z obou svěřených úkolů boj proti husitům. Koncil se scházel velmi liknavě. C. se zaměřil především na přípravu křížové výpravy proti husitům. 4. 3. přijel do Norimberku na říšský sněm, který od počátku února jednal o tomto tažení. 11. 3. tam C. představil svůj projekt protihusitské křížové výpravy na nadcházející léto. Slíbil, že se výpravy osobně zúčastní. V Norimberku ho také po smrti Martina V. (20. 2. 1431) zastihlo potvrzení ve funkcích od papeže Evžena IV. (od 3. 3. 1431). Formálně se ještě uskutečnilo jednání s husity v Chebu v květnu 1431, ale ani papež ani koncil neměli zájem na dohodě. Poté již C. nic nebránilo v zahájení páté křížové výpravy. C. objížděl říši, hlásal kříž, sháněl peníze a vyzýval obyvatele k účasti ve válce proti husitům. Do Norimberka se vrátil 27. 6. 1431 a o dva dny později pronesl plamenný projev v kostele sv. Sebalda. Za obvyklých církevních obřadů předal norimberskému purkrabímu a braniborskému kurfiřtu Fridrichovi Hohenzollernskému jako vrchnímu veliteli křižáckého vojska korouhev a meč a připjal mu a jeho rytířům slavnostně kříž. Tím byla křížová výprava zahájena. C. ji provázel jako papežský nuncius. Od počátku neskrýval zklamání, neboť očekával větší účast. Armáda Fridricha Hohenzollernského podle poněkud přehnaných údajů některých pramenů prý čítala 90 000 pěších, 4 000 jezdců a 4 000 vozů (Bartošek z Drahonic uvádí dokonce 130 000 mužů), ale dnešní historikové odhadují počet bojovníků na necelých třicet až čtyřicet tisíc mužů. Po delším váhání vstoupilo počátkem srpna křižácké vojsko do pomezního hvozdu a postupovalo do západních Čech. Když se 14. 8. přiblížilo k Domažlicím vojsko Prokopa Holého, propadli křižáci panice. Špatná komunikace, blízkost nepřítele, rachot vozů a zvuk husitského chorálu způsobily, že se křižácké vojsko dalo na zmatený útěk, takže došlo jen k menším vojenským srážkám. C. prchal v přestrojení s malým doprovodem o hladu a žízni, než se dostal pod ochranu vojenské družiny würzburského biskupa. Mezi bojovými a zásobovacími vozy, které na místě prchající armáda zanechala, pak husité nalezli kardinálův vůz s penězi vybranými na válku, kardinálským kloboukem a bohoslužebným ornátem, zlatým kardinálským křížem a bulou, jíž byl C. jmenován legátem pro křížovou výpravu (byly uchovávány v Domažlicích až do třicetileté války).

Po neúspěšné výpravě se C. zúčastnil porady s králem Zikmundem a s říšskými knížaty v Norimberku. Ačkoli se zpočátku utěšoval myšlenkou na novou výpravu, brzy od tohoto záměru upustil. Odebral se do Basileje, kde měl řešit husitskou otázku mírovou cestou. Proti očekávání byl C. i přes neúspěch křížové výpravy přijat v Basileji slavnostně. Odpůrci křížových výprav z řad koncilních otců doufali, že se poučil a nebude nadále bezpodmínečně prosazovat vojenské řešení husitské otázky. 9. 9. 1431 se C. ujal předsednictví a s přestávkami, způsobenými snahami Evžena IV. o rozpuštění koncilu, několik let řídil jeho jednání. Po válečném fi asku se vzdal myšlenky na vojenské podrobení husitů a přiklonil se k úmyslu některých účastníků koncilu přesvědčit je přátelskou cestou. Jednání s Čechy posloužilo kardinálovi také jako hlavní argument proti papežovým snahám o rozpuštění basilejského koncilu a o svolání nového do Milána, kde by měl papež na koncil větší vliv. C. v jeho snahách podporoval rovněž král Zikmund. Dne 28. 9. 1431 rozhodl koncil o přizvání Čechů (a také Řeků) a 15. 10. poslal C. do Čech zvací list Compulit nos caritas. Podmínky jednání byly dohodnuty v Chebu v květnu 1432 (Chebský soudce 18. 5. 1432). Do Basileje přijela česká delegace 4. 1. 1433 a 10. 1. bylo české poselstvo představeno koncilu. Jednání o husitském programu trvalo do Velikonoc. Během této doby pronesl C. tři zásadní projevy. Pro nedostatek finančních prostředků české poselstvo 14. 4. Basilej opustilo. Další rozhovory se za účasti zástupců koncilu konaly v Praze. C. udržoval s vyslanci koncilu písemné kontakty, intervenoval u Zikmunda i u českých katolíků. Výsledkem byla kompaktáta ujednaná mezi vyslanci koncilu a Čechy v Praze 30. 11. 1433. Dovolovala především všem obyvatelům Čech a Moravy, kteří o to požádali, přijímat pod obojí způsobou. Konečné přijetí kompaktát bylo ovšem slavnostně vyhlášeno po dalších úpravách až 5. 7. 1436 v Jihlavě za přítomnosti císaře Zikmunda. Domluvy s koncilem tím ovšem nekončily. Poslední doklady o jednání C. s vyslanci husitů o přijímání podobojí v Basileji se vztahují k srpnu 1437.

Druhé hlavní téma reformního koncilu, sjednocení západní a východní církve, bylo po dlouhých sporech mezi účastníky koncilu, zástupci východních církví a papežem přeneseno do Ferrary. Basilejský koncil sice nadále pokračoval, ale již bez účasti C. a dalších činitelů, kteří se přiklonili k papeži Evženovi IV. (koncil zvolil 1439 protipapeže Felixe V.). Poprvé zasedal nový koncil ve Ferraře 8. 1. 1438, prozatím bez slavnostního zahájení. 9. 4., po příjezdu všech zástupců východní církve, byl koncil slavnostně zahájen. Preláti včetně řeckých odpůrců církevní unie ocenili C. zahajovací projev. Začátkem 1439 byl koncil opět přenesen do Florencie. Ačkoli C. koncilu už nepředsedal, nadále na něm zastával jako vynikající právník a diplomat prominentní roli. Přes různé sporné body byla na ferrarsko-florentském koncilu dojednána smlouva o církevní unii s Řeky, 4. 2. 1442 byla podepsána i smlouva s koptskou a s etiopskou církví. Tehdy však C. na koncilu již zřejmě nepůsobil, po červnu 1440 jeho jméno z koncilních akt zmizelo.

Papež Evžen IV. ho 1. 3. 1442 vyslal jako apoštolského legáta do Uher a do Polska s třemi úkoly: přesvědčit polského krále a polský klérus, aby přestal podporovat protipapeže Felixe V., urovnat spory o svatoštěpánskou korunu mezi polským králem Vladislavem III. Jagellonským a stranou podporující Ladislava Pohrobka a prosadit křížovou výpravu proti Turkům na Balkáně. Do Uher přijel C. před 27. 5. 1442. Podařilo se mu dosáhnout dohody v tom smyslu, že Ladislav Pohrobek bude mít titul uherského krále, ale než dosáhne patnácti let, bude v Uhrách vládnout Vladislav III. jako regent. Po dva roky C. vytrvale povzbuzoval polského krále a uherského regenta, aby pokračoval ve válce. Odmítl separátní mír, který Vladislav III. uzavřel v červenci 1444 se sultánem Muradem III. v Szegedu, a přesvědčil Vladislava, aby obnovil boje s Turky. Válka skončila osudnou porážkou křesťanské armády u Varny 10. 11. 1444. Většina uherské armády padla. Král Vladislav a C. nebyli od bitvy spatřeni, jejich těla nebyla nikdy nalezena. Legát byl prý naposledy viděn, jak se raněný uprostřed bojujícího houfu snažil hájit korouhev svatého Ladislava. O kardinálově osudu kolovaly rozporné zprávy, podle nichž prý zahynul na útěku, utopil se v Dunaji, zabili ho uprchlíci z vlastní armády, byl zajat Turky a podroben krutému mučení, protože se odmítl zřeknout víry, zemřel jako mučedník, ale také že žije ve Valašsku. Poslední zpráva vedla papeže k tomu, že poslal poselstvo k valašskému knížeti s žádostí o informace. Zpráva potvrzující C. smrt došla k papežské kurii 25. 7. 1445. Následujícího dne se konala zádušní mše. Také budoucí papež Eneáš Silvius Piccolomini jen těžko uvěřil zprávě o smrti C., jehož ve svém listu označil za nejvýmluvnějšího a nejchytřejšího člověka své doby.

L: H. Fechner, G. C. (1398–1444) bis zu seiner Ankunft in Basel am 9. September 1431, Berlin 1907; P. Becker, G. C., Münster 1935, disertace; R. Mols, C. (Julien) senior, in: Dictionnaire d’histoire ecclésiastique, sous la dir. de Alfred Baudrillart, cont. par A. de Meyer et Ét. Van Cauwenberch, XII, Paris 1953, sl. 220–249 (s podrobným soupisem pramenů, sl. 247n.); G. Christianson, C.: The Conciliar Cardinal. The Basel Years, 1431–1438, St. Ottilien 1979 (= Kirchengeschichtliche Quellen und Studien, 10); J. Gill, The Council of Florence, Cambridge 1961 (rejstřík); I. N. Ostroumoff , The History of the Council of Florence, přel. B. Popoff , Boston 1971 (rejstřík); J. W. Stieber, Pope Eugenius IV, the Council of Basel and the Secular and Ecclesiastical Authorities in the Empire, Leiden 1978 (rejstřík, zvl. s. 199n.); E. Meuthen, Eine bisherige unerkannte Stellungnahme Cesarinis (Anfang November 1436) zur Papstgewalt, in: Quellen und Forschungen aus den italienischen Archiven und Bibliotheken 62, 1982, s. 143n.; A. Molnár, Chebský soudce, in: Soudce smluvený v Chebu, 1982, s. 9n.; J. W. Stieber, Christian Unity from the Perspective of the Council Fathers at Basel and that of Eugenius IV, in: Christian Unity. The Council of Ferrara-Florence 1438/39–1989, ed. G. Alberigo, Leuwen 1991, s. 57n.; F. M. Bartoš, Husitská revoluce II. Vláda bratrstev a její pád 1426–1437, in: České dějiny 2, 8, 1966 (rejstřík); F. Šmahel, Husitská revoluce 3, 1993 (rejstřík); A. Krchňák, Čechové na basilejském sněmu, Řím 1967, 2. vyd. 1997, passim; P. Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české 5, 1402–1437, 2000 (rejstřík).

P: Vespasiano da Bisticci, Vite di uomini illustri del secolo XV, Firenze 1938, s. 139n.; Poggius Florentinus, Oratio in funere reverendissimi cardinalis Juliani de Caesarinis Romani, in: Angelo Mai, Spicilegium romanum X, Rome 1844, s. 374n.; Johannes de Segovia, Gesta concilii Basiliensis, ed. E. Birk – R. Beer et al., Wien – Basel 1873–1935 (= Monumenta conciliorum generalium saeculi XV, II-IV); J. Haller, Concilium Basiliense. Studien und Quellen zur Geschichte des Concils von Basel, 8 sv., Basel 1896–1936; F. Palacký aj., Monumenta conciliorum generalium saeculi decimi quinti, 4 sv., Wien – Basel 1857–1935; týž, Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges in den Jahren 1419–1436, 2, 1873 (přetisk Osnabrück 1966).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Bláhová