Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky CIBULKA Josef Jan 1.7.1886-2.4.1968

{{Infobox - osoba
| jméno = Josef Jan CIBULKA
| obrázek = Cibulka Josef portret.jpg
| datum narození = 1.7.1886
| místo narození = Ústí nad Orlicí
| datum úmrtí = 2.4.1968
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 73- Uměnovědec nebo historik umění
52- Archeolog

| jiná jména = 
}}
'''CIBULKA, Josef Jan''', ''* 1. 7. 1886 Ústí nad Orlicí, † 2. 4. 1968 Praha, římskokatolický kněz, pedagog, historik umění'' 

Pocházel z druhého manželství tkalce Josefa Emanuela C. s Annou, roz. Rypkovou. Navštěvoval českou i německou základní školu, nižší německé gymnazium v Lanškrouně (1897–1901) a vyšší české gymnazium v Litomyšli, kde 1905 maturoval. Filozoﬁi a teologii studoval v Římě na Pontiﬁcium Collegium Urbanum de Propaganda Fide (1905–10). Věnoval se i soukromému studiu patristiky, církevních dějin, archeologie, dějin umění a církevní hudby. Na kněze byl vysvěcen 18. 12. 1909 v lateránské bazilice. Doktorátu teologie dosáhl 27. 6. 1910. Nostriﬁkace římského doktorátu mu byla schválena 16. 2. 1912 na teologické fakultě v Olomouci (s prací o vývoji liturgického zpěvu), 15. 3. 1917 ve Vídni. V září 1910 nastoupil místo vikaristy katedrálního chrámu v Hradci Králové, od října 1911 do února 1913 působil jako vicerektor chlapeckého semináře Borromeum a profesor náboženství na dívčím lyceu. Od března 1913 do června 1918 byl ceremonářem a sekretářem biskupa Josefa Doubravy. 1910–19 vyučoval na diecézním bohosloveckém učilišti církevní zpěv, od 1914 i křesťanskou archeologii, dějiny umění a ochranu církevních památek. 1916–17 měl dovolenou pro studium církevních dějin a církevního práva na Frintaneu, ústavu pro vzdělávání kněží při bohoslovecké fakultě ve Vídni. Zároveň na ﬁlozoﬁcké fakultě navštěvoval přednášky z dějin umění a dějin hudby. Z úřadu ceremonáře a sekretáře odešel, když byl od července 1918 do října 1919 ustanoven spirituálem v královéhradeckém semináři. 1. 11. 1919 byl jmenován mimořádným profesorem křesťanské 
archeologie a církevního umění na katolické bohoslovecké fakultě v Bratislavě a pověřen, aby vykonal přípravné práce pro její umístění a ubytování profesorů a studentů. Protože aktivace bratislavské fakulty se stále odkládala a dlouho k ní nedošlo, strávil část 1919/20 na studijních cestách ve Vídni a na Slovensku, 1920/21 ve Francii. 1921/22 byl pověřen přednáškami a seminárními cvičeními z křesťanské archeologie a církevního umění na bohoslovecké fakultě UK. 27. 7. 1922 byl pro tento obor jmenován mimořádným profesorem ad personam. 1923–25 suploval dějiny umění na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství Vysokého učení technického v Praze. 1. 4. 1926 se stal na teologické fakultě řádným profesorem církevních dějin, současně konal přednášky a cvičení z křesťanské archeologie. 11. 3. 1927 obhájil na ﬁlozoﬁcké fakultě bratislavské univerzity doktorát ﬁlozoﬁe a 8. 7. 1927 se na základě spisu ''Starokřesťanská ikonograﬁe a zobrazení Ukřižovaného'' habilitoval na ﬁlozoﬁcké fakultě v Praze. Jako soukromý docent tam vedl 1927–39 a 1945–50 přednášky a cvičení křesťanské archeologie a proseminář z dějin umění. Úzce spolupracoval s uměnovědci V. Birnbaumem a A. Matějčkem. Na teologické fakultě byl 10. 7. 1928 zproštěn oboru církevních dějin a pověřen přednáškami z křesťanské archeologie a církevního umění, 1926/27 a 1933/34 vykonával funkci děkana, 1927/28 a 1934/35 proděkana. 1931 se stal hlavním protagonistou jednání církve a státních orgánů o úpravu studijních předpisů teologických fakult. 

Od 1. 3. 1939 ministerstvo školství a národní osvěty C. pověřilo usměrňováním stavby budovy Státní (Národní) galerie, přípravou organizace této instituce a vedením Státní sbírky starého umění. Po uzavření vysokých škol byl poslán 30. 9. 1940 na dovolenou a od 7. 2. 1941 převeden do kategorie úředníků správní osvětové služby památkových, muzejních a archivních úřadů s titulem vládního rady. 1944 jej okupační správa jako nejstaršího pracovníka oboru muzejního a památkového vyznamenala Svatováclavským štítem (orlicí). Po válce byl proto podezříván z kolaborace, své jednání však obhájil. Dekretem z 9. 5. 1945 ho Česká národní rada pověřila prozatímní správou galerie. Jmenování nepřijal, odmítl všechny funkce a 24. 12. 1945 se stal členem profesorského sboru bohoslovecké fakulty UK v Praze, 1947/48 zastával funkci děkana a 1948/49 proděkana. Od 1945 začal přednášet křesťanskou archeologii i na ﬁlozoﬁcké fakultě. 1946 ho pražské arcibiskupství jmenovalo čestným konzistorním radou, 1947 kanovníkem kolegiátní kapituly u Všech Svatých na Pražském hradě a 1956 proboštem. 

Po vynětí teologické fakulty ze svazku UK a soustředění studia katolické teologie na samostatné Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě (CMBF) v Praze (1950, od 1953 v Litoměřicích) byl C. výnosem Státního úřadu pro věci církevní k 30. 11. 1950 zbaven funkce profesora UK, současně vynuceně ukončil činnost na ﬁlozoﬁcké fakultě. 1. 1. 1952 byl jmenován na CMBF profesorem pro obor křesťanské archeologie a dějin církevního umění a 1955–59 vedoucím katedry historickoprávních oborů. 30. 9. 1960 pedagogickou kariéru ukončil, aby se mohl věnovat vědecké práci. C. patřil k náročným a excelentním učitelům. Pracoval v mnoha badatelských oblastech, zabýval se ochranou a správou uměleckých památek, stal se členem řady spolků a udržoval rozsáhlé zahraniční styky. Od 1946 působil v mezinárodních kulturních institucích – UNESCO a ICOM (International Council of Museums). Byl předsedou Československého národního a místopředsedou Mezinárodního komitétu pro dějiny umění.

Svůj vědecký zájem soustředil na dějiny raně křesťanského a středověkého umění – na otázky ikonograﬁe a kontextu uměleckých děl. Do této oblasti patřily práce ''Starokřesťanská ikonograﬁe a zobrazování Krista ukřižovaného'' (1924), v níž se zabýval zejména typologií a ikonograﬁí Krista na kříži v prvních šesti křesťanských staletích nebo ''Lateránský sarkofág ze Salárské cesty'' (1934). Vedle raně křesťanského a středověkého umění se zabýval i českým a evropským barokem, např. ve studiích ''Korunovaná Assumpta na půlměsíci'' (1929) a ''Socha barokního světce'' (1930), v níž pojednal o možných předstupních mostecké Rauchmilerovy a Brokofovy sochy sv. Jana Nepomuckého. Zpracoval studii o románském a gotickém užitém umění do prvního dílu ''Dějepisu výtvarných umění v Čechách'' (1931). Psal o českých korunovačních klenotech (1930, 1969), o korunovačním řádu Karla IV. (1934, 1969), o původu rytiny (''Zlatnická rytina jako předchůdce graﬁcké rytiny'', 1933). Několik prací věnoval církevním stavbám na Pražském hradě: mj. článek ''O poloze kostela P. Marie na hradě Pražském'' (1933), ve studii ''Václavova rotunda sv. Víta'' (1934) vyslovil hypotézu, že východiskem rotundy byla centrální ochozová stavba karolinského typu, která měla svým programovým historismem podtrhnout moc přemyslovské dynastie, ve stati ''Kostel svatého Jiří na hradě Pražském'' (1936) předpokládal, že první stavba svatojiřského kláštera byla dřevěná. Při koncipování ikonograﬁckého programu výzdoby nové části Svatovítské katedrály se stal poradcem výtvarníků (mj. V. H. Brunnera, M. Švabinského, O. Španiela). Pro velká bronzová vrata všech tří portálů, mozaiky a vitráže v interiéru vypracoval sám ideové návrhy. Poznatky pak shrnul v článcích ''Bronzová vrata Svatovítské katedrály'' (1930) a ''Švabinského okno katedrály Svatovítské'' (1936). Rodnému kraji věnoval (spolu s J. Sokolem) 47. svazek ''Soupisu památek historických a uměleckých v republice Československé''. ''Okres Lanškrounský'' (1935). Během druhé světové války publikoval práce vztahující se k fondu Národní galerie: ''Bernardo Daddi a jeho dva triptychy v Národní galerii v Praze'' (1940–41), ''G. M. Crespi a Uvítání Jakuba III. v papežském státě roku 1717'' (1942–43). V časopisu ''Umění'' zveřejnil 1944–45 nástin monograﬁe o D. Velásquezovi. Ze soudobého umění si oblíbil M. Švabinského (''Náboženské náměty v díle Maxe Švabinského'', 1944; ''Knižní ilustrace Maxe Švabinského'', 1954). Po 1948 se věnoval nejstarší velkomoravské architektuře, za jejíž základ považoval architekturu pozdně římskou. V publikaci ''Velkomoravský kostel v Modré a začátky křesťanství na Moravě'' (1958) předpokládal, že kostel měl inzulární kořeny, z čehož vyvozoval možnost iroskotských misií na území Velké Moravy. V rukopisu zůstala rozsáhlá analytická studie o kostelech na Valách a na Špitálkách ve Starém Městě. Svoji hodnotu si uchovaly syntézy ''Zur Frühgeschichte der Architektur in Mähren 800–900'' (1959), ''První tři velkomoravské kostely objevené na hradišti u Mikulčic, jejich význam a otázka Metodějova hrobu'' (1962) a ''Die Kirchenbauten des 9. Jahrhunderts in Großmähren'' (1966). 

Deskovému malířství věnoval studie: ''České stejnodeskové polyptychy z let 1350–1450'' (1963), kde upozornil na vývoj retáblu v českém prostředí a zdůraznil, že predela oltáře se v Čechách objevuje až na přelomu 15. a 16. století, ''Triptych s Ukřižovaným a s apoštoly Petrem a Ondřejem na pevných křídlech'' (1965), ''Rekonstrukce oltáře Třeboňského mistra na základě ikonograﬁckém'' (1967), kde doložil, že třeboňský oltář byl vytvořen těsně po 1380 a měl původně podobu dvoutematického a dvoukřídlého zavíracího polyptychu.

'''D:''' Starokřesťanská ikonograﬁe a zobrazování Ukřižovaného, 1924; Dějiny románského a gotického uměleckého řemesla v Čechách, in: Dějepis výtvarných umění v Čechách, 1931; O poloze kostela P. Marie na hradě Pražském, in: ČSPSČ 41, 1933, s. 1n., 54n.; Václavova rotunda Svatého Víta: Rozšířený zvl. otisk ze Svatováclavského sborníku, 1933; Český řád korunovační a jeho původ, 1934; Soupis památek historických a uměleckých v republice Československé, sv. 47 Okres Lanškrounský, 1935 (s J. Sokolem); Kostel svatého Jiří na hradě Pražském. Stavební dějiny a průvodce památkami, 1936; Knižní ilustrace Maxe Švabinského, 1954; Velkomoravský kostel v Modré u Velehradu a začátky křesťanství na Moravě, 1958; Korunovační klenoty Království českého, 1969. 

'''L:''' Sexaginta pouhá ﬁnta: hors-d’oeuvres variés k šedesátce prof. J. C., 1946; J. Zvěřina, Vědecký proﬁl ThDr. prof. J. C., in: Časopis katolického duchovenstva 5–6, 1946, s. 113n.; D. Líbal – M. Vilímková, Umění věků. Sborník k sedmdesátým narozeninám profesora dr. J. C., 1956, s. 7n.; A. Heidler, Smysl pro duchovní dějiny. K 75. narozeninám J. C., in: Nový život 9–10, 1961, s. 211; J. Pavel, Prof. dr. J. C., in: Zprávy památkové péče 21, 1961, s. 111; nekrology: R. Turek, J. C., in: Slavia 37, 1968, s. 678n.; V. Kotrba, Za J. C., in: Umění 16, 1968, s. 625n.; J. Zvěřina, Za profesorem C., in: Via. Časopis pro teologii 2, 1968, s. 30; P. Preiss, Zemřel prof. J. C., in: Památková péče 28, 1968, s. 246n.; K. Benda, J. C., in: Kapitoly z českého dějepisu umění 2, 1987, s. 161n. (s bio-bibliograﬁckým soupisem); M. Holubová, Necestou cestou, 1998, s. 150n.; OSND 1/2, s. 886; ČsB 1, nestr.; Kudělka-Šimeček, s. 70 (s bio-bibliograﬁckým soupisem); EČVU 1, s. 82; Kutnar, s. 904; Tomeš 1, s. 170; NEČVU 1, s. 101; Sklenář, s. 106. 

'''P:''' Archiv UK Praha; Ústav dějin umění AV ČR Praha. 

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/8754 Bibliografie dějin Českých zemí]

Vojtěch Novotný, Jan Royt, Karel Sklenář


        
[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:73- Uměnovědec nebo historik umění]]
[[Kategorie:52- Archeolog]]

[[Kategorie:1886]]
[[Kategorie:Ústí_nad_Orlicí]]
[[Kategorie:1968]]
[[Kategorie:Praha]]