CINYBULK Vojtěch 10.8.1915-6.2.1994: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 6.2.1994
 
| datum úmrtí = 6.2.1994
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
+
| povolání = 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik<br />63- Spisovatel
63- Spisovatel
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 425-426
 
}}
 
}}
 
'''CINYBULK, Vojtěch''', ''* 10. 8. 1915 Praha, † 6. 2. 1994 Praha, grafik, loutkářský scénograf, výtvarník, pedagog, organizátor, autor her''
 
'''CINYBULK, Vojtěch''', ''* 10. 8. 1915 Praha, † 6. 2. 1994 Praha, grafik, loutkářský scénograf, výtvarník, pedagog, organizátor, autor her''

Aktuální verze z 11. 10. 2019, 19:09

Vojtěch CINYBULK
Narození 10.8.1915
Místo narození Praha
Úmrtí 6.2.1994
Místo úmrtí Praha
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 425-426

CINYBULK, Vojtěch, * 10. 8. 1915 Praha, † 6. 2. 1994 Praha, grafik, loutkářský scénograf, výtvarník, pedagog, organizátor, autor her

Narodil se v rodině knihařského ozdobníka a loutkového amatéra. S otcem začal v dětství hrát loutkové divadlo v malostranském Sokole. Na obecné škole ho ovlivnil významný loutkářský pracovník, spisovatel a redaktor B. Schweigstill. 1933 maturoval na reálce v Dušní ulici. 1934 absolvoval Státní pedagogickou akademii a 1934–35 začal učit na obecné škole na Karlově, kde pod vedením ředitele Schweigstilla debutoval v jeho časopisu pro děti Srdíčko. Od 1935 dobrovolně učil na menšinových školách (1935–36 v Kozlech, 1936–38 v Hostomicích u Bíliny), 1938–43 (češtinu a historii) na měšťanské škole v pražském Podolí, 1945–52 v Dejvicích. Zároveň se pravidelně věnoval volné grafice a jako autor a grafik přispíval do dětských časopisů. 1943–45 byl totálně nasazen, vyučil se zámečníkem a pracoval jako tovární grafik. Od poloviny 40. let 20. století spolupracoval s několika amatérskými loutkářskými soubory. Po válce navštěvoval soukromou grafickou školu J. Švába Officina Pragensis (1945–47) a 1947–50 pokračoval v externím studiu v Ústavu malby na Pedagogické fakultě UK u C. Boudy a M. Salcmana. Po založení Ústředního loutkového divadla v Praze 1949 tam do 1967 působil jako externí scénograf. Spolupracoval též s řadou dalších loutkových scén. V září 1952 nastoupil na loutkářskou katedru DAMU jako pedagog scénického a kostýmního výtvarnictví (1953 docentem, 1967 mimořádným profesorem), od 1955 byl výtvarníkem a spisovatelem ve svobodném povolání. Do konce života externě přednášel na katedře, pracoval pro loutková divadla, organizoval loutkářská soustředění a přispíval do odborných loutkářských i dětských časopisů, byl spoluredaktorem Ohníčku a Sedmihlásku a užíval tam pseudonymy C. Marek, K. Bouček a šifru C. 1990 utrpěl těžký úraz. S manželkou Františkou (1916–2000) měl dvě dcery.

Všestranná C. činnost, jež záhy upoutala pozornost i v zahraničí, se soustředila hlavně na tři oblasti: loutkové výtvarnictví, užitou grafiku a psaní loutkových her. Do 1950 navrhoval loutky a maňásky pro řadu amatérských souborů, od 1943 spolupracoval se scénou J. Malíka PULS jako autor výprav a kostýmů, po osvobození se stal výtvarníkem Kašpárkovy říše v Olomouci-Hejčíně, od 1949 působil v Divadle S+H J. Skupy, od 1950 byl šéfem výpravy v Malíkově Ústředním loutkovém divadle, jehož prostřednictvím navrhoval scény i pro Divadlo S. Obrazcova v Moskvě, později spoluzakládal Divadlo Sluníčko; od poloviny 50. let byl pokládán za předního tvůrce moderní výpravy k loutkovým hrám. Vynikající úroveň měly i jeho kostýmy pro marionety, návrhy dřevěných hraček a plakátů s loutkářskou tematikou, maňásků, výpravy pro televizní loutkové filmy, byl jedním z prvních českých kreslířů diafilmu. Zabýval se i činoherní scénografií (Vesnické divadlo, Pražské oblastní divadlo).

Jeho kompozičně a stylově zjednodušené návrhy dekorací a loutek vycházely z výrazného grafického cítění a vysokým výtvarným standardem překonávaly dobové tendence k realistické popisnosti. K C. scénografickým úspěchům patřily zejména výpravy ke hrám Pan Johanes A. Jiráska (1950), Zlatovláska J. Kainara (1952), Hrdinové severu A. Šnejderové (1952, státní cena za výpravu), Johanes doktor Faust K. Bednáře (1957), Pohádky pana Pohádky J. Středy (1961), Božská komedie I. Štoka (1962) ad. C. pedagogická a výtvarná práce pro česká loutková divadla poválečné doby, kdy se konstituovala síť profesionálních loutkových scén, měla zakladatelský charakter, na C. tvorbu navázala řada jeho žáků.

Zálibu v loutkovém divadle projevil i jako autor mnoha loutkových a maňáskových her, určených především pro amatérské soubory. Prokázal v nich smysl pro poezii, hravost, barvitou charakteristiku a specifické možnosti loutkové scény. K neznámějším patřily Ostrov splněných přání, Hračky na cestách a Loutkové pantomimy. Specifickým žánrem mu byla moderní pohádka, někdy vycházející z tradiční motiviky (např. tetralogie her o Kašpárkovi, 1940–43), založená však na většinou bohaté fabuli, imaginaci a humoru (zejména Kocour Pětivousek, 1959, Sněhuláččí nokturno, 1961). V mezinárodním měřítku byl průkopníkem žánru loutkové pantomimy. Respektoval jak možnosti loutek, tak vnímavost dětského diváka a výjimečnou péči věnoval jazyku, proto se většina jeho her stala kmenovým repertoárem českých loutkových scén. Svým vypravěčstvím si získal sympatie dětí několika generací. Zdramatizoval prózy O’Henryho a S. Maršaka. Pohádky psal dále prózou (Dvacet pohádek, 1948, Povídánky, 1971 aj.) i veršem (Kohoutek jde do světa, 1947 aj.), byl autorem rozhlasových pohádkových her, omalovánek, příležitostně psal pro Televizní vysílání pro školy a pro Školní rozhlas.

Evropské proslulosti dosáhl i jako autor užité grafiky. Vynikl v oblasti propagační loutkářské afiše, stal se jedním z nejvýznamnějších evropských tvůrců exlibris (téměř tisíc kusů) a novoročenek (asi 500 kusů), dodnes je ceněn především v západní Evropě. Nadaný kreslíř našel svoji hlavní techniku v dřevorytu, náměty čerpal z loutkářství, z pohádek, mýtů a dějin. Výrazně se uplatnil jako ilustrátor dětských knih a loutkových her vydávaných v edicích Bibliotéka uměleckých maňásků, Moderní loutková scéna, Hry pro loutky, Divadélko. Mimoto vytvořil několik volných grafických cyklů, většinou netradičně epicky pojatých, okrajově se zabýval olejomalbou. Všechna jeho výtvarná díla mají buď lyrický, na svět dětí a loutek zaměřený charakter, nebo sdělují poselství nějakého příběhu. Byl členem tvůrčí skupiny Purkyně, Spolku českých umělců grafiků Hollar, členem Svazu československých výtvarných umělců, členem Svazu československých divadelních umělců. 1952 obdržel státní cenu v oboru loutkářské scénografie.

D: loutkové hry – výběr: Kašpárkovo čarování, 1941; O pyšné base, 1947; Ostrov splněných přání, 1948; O podivné skříni, 1950; Hračky na cestách, 1953; Kainovo dobrodružství, 1954; Písničky s maňásky, 1957; Tři maňáskové grotesky, 1959; Loutkové pantomimy, 1960; Estráda šaška Juchajdy, 1961; Americké obrázky, 1964; Čertův švagr, 1994.

L: K. Bednář – J. Trnka – E. Kolár, Pohádky a loutky, 1958, passim; E. Øjen, V. C. – en czekkisk grafiker og exlibriskunstler, 1972; Z. Bezděk, Československá loutková divadla 1949–1969, 1973, passim; J. Schmied – J. Loubal, V. C. – soupis knižních značek, 1975; F. Dvořák, Současné ex libris, 1979, passim; LČL 1, s. 359n., 3/2, s. 1402 (kde správné místo úmrtí); SČSVU 1, 1998, s. 269; Tomeš 1, s. 172; Knížák 1, s. 154n.; J. Halík, Návštěvou u V. C., in: Československý loutkář 11, 1961, s. 150; J. M. (J. Malík), C. s jubilejním indexem 1915–1965, in: tamtéž 15, 1965, s. 175; F. Sokol – J. Jaroš, Československá loutkářská scénografie, 1969, s. 18; M. Česal, Za V. C. (1915–1994), in: Loutkář 44, 1994, s. 90n.; V. C., 1995 (bibliofilie, vzpomínky C., vyd. k nedožitým osmdesátinám); J. Středa, České profesionální loutkářství, 3, in: Loutkář 50, 2000, s. 210.

P: Biografický archiv ÚČL Praha.

Alice Dubská, Martin Kučera