CLEMENTIS Vladimír 20.9.1902-3.12.1952

Z Personal
Vladimír CLEMENTIS
Narození 20.9.1902
Místo narození Tisovec (Slovensko)
Úmrtí 3.12.1952
Místo úmrtí Praha
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

CLEMENTIS, Vladimír (Vlado),* 20. 9. 1902 Tisovec (Slovensko), † 3. 12. 1952 Praha, diplomat, politik, právník, filozof, novinář, publicista

Syn učitele Ľudovíta C. a Márie, roz. Vrané. Po absolvování gymnázia ve Skalici (1921) zahájil studia na právnické fakultě v Praze. Dva semestry strávil na německých a francouzských univerzitách. 1924 se stal členem KSČ. Téhož roku spoluzaložil levicovou kulturní revui DAV (název odvozen od jmen zakladatelů Daňo – Andrej – Vlado) a až do 1935 ji řídil jako vedoucí redaktor. Vycházela v nepravidelných časových intervalech po poměrně dlouhé období 1924–37. Přispívali do ní filozof Andrej Sirácky, literární kritik, básník a publicista Daniel (Daňo) Okáli, spisovatel a C. osobní přítel Laco Novomeský i mladý Gustáv Husák. C. publikoval v Rudém právu a v Tvorbě. 1925 byl promován doktorem práv (JUDr.). 1925–26 působil jako advokátní praktikant v Lučenci, 1926–30 jako advokátní koncipient v Bratislavě. Od 1927 jako funkcionář bratislavské krajské organizace KSČ výrazně ovlivňoval činnost strany na Slovensku. V době vnitrostranické krize se přidal ke Gottwaldovu křídlu a po bolševizaci strany na V. sjezdu v lednu 1929 plně podporoval nové směřování KSČ. 1931 přešel jako právník k dr. I. Sekaninovi do Prahy, ale vrátil se téhož roku do Bratislavy, kde se sedm let věnoval samostatné advokátní praxi.

Oženil se 24. 3. 1933 s Lídou Pátkovou, která se mu v následujících letech stala oporou. Pocházela z dobře situované rodiny, studovala zpěv a hru na klavír, její otec Jan Pátek byl ředitelem Hypoteční banky v Bratislavě. 1935–38 byl poslancem sněmovny národního shromáždění. Stal se členem výborů imunitního, inkompatibilního (jako náhradník), kulturního, rozpočtového a ústavněprávního. 28. 12. 1938 byl zbaven mandátu. Praktický význam to však nemělo, neboť parlament se od prosince 1938 nescházel.

V květnu 1939 odešel přes Polsko a SSSR do Paříže. 1939 vyjádřil svůj nesouhlas s paktem Molotov – Ribbentrop, za což byl poprvé vyloučen z komunistické strany. 1939–40 se angažoval v československém zahraničním odboji ve Francii, po jejím obsazení německými vojsky přešel do Velké Británie. Pod pseudonymem Peter Hron se 1941–45 podílel na československém vysílání BBC. V příspěvcích kritizoval klerofašistický režim Jozefa Tisa na Slovensku. I v Londýně působil jako publicista, vydával sborníky angažované poezie (Zem spieva; Hnev svätý – nevydaná tvorba Janka Jesenského) i vlastní filozoficko-politologické úvahy. Po válce pak vzpomínky na londýnský exil a na rozhlasové reportáže publikoval pod názvem Odkazy z Londýna. 1942 ho jmenoval prezident Edvard Beneš členem Státní rady československé. 1945 byl po provedení sebekritiky znovu přijat do komunistické strany. Od dubna 1945 do března 1948 byl za Komunistickou stranu Slovenska členem vlády ve funkci státního tajemníka v ministerstvu zahraničních věcí. 1945–46 zasedal ve Slovenské národní radě. 1945–51 zastával mandát poslance postupně v prozatímním národním shromáždění (1945–46), ústavodárném národním shromáždění (1946–48) a národním shromáždění (1948–51). 1949–50 byl členem ÚV KSČ. Po tragické smrti Jana Masaryka se stal 18. 3. 1948 ministrem zahraničních věcí.

Předseda vlády K. Gottwald původně navrhoval Z. Fierlingera, prezident Beneš však jeho nominaci ze 16. 3. odmítl, a tak nakonec funkci o dva dny později C. získal. V rámci direktiv totalitního režimu prosazoval orientaci na SSSR a jeho blok ve střední a východní Evropě. K jeho hlavním rivalům mezi slovenskými komunisty patřil V. Široký.

Na zasedání předsednictva ÚV KSČ 13. 3. 1950 byl podroben kritice. S ostrým referátem vypočítávajícím veškeré C. skutečné i domnělé omyly a provinění vystoupil tajemník pro kádrové záležitosti ÚV KSČ a pozdější ministr národní bezpečnosti L. Kopřiva. Vzápětí byl C. zbaven většiny stranických i státních funkcí. V úřadu ministra zahraničních věcí skončil již 14. 3. 1950, kdy se jeho nástupcem stal V. Široký. Svou politickou činnost musel hájit před stranickou komisí, tvořenou V. Kopeckým, G. Barešem a B. Köhlerem. Po přechodnou dobu působil ještě v národním shromáždění, kde zasedal v ústavněprávním výboru. 21. 1. 1951 následovalo C. zatčení Státní bezpečností v akci Kámen. Agenti C. naložili do auta a odvezli jej za falešné hraniční kameny, kde jej očekávali příslušníci československých bezpečnostních složek převlečení do amerických a německých uniforem. I když C. lest prohlédl a trval na tom, aby byl odvezen zpět do Prahy, na svobodu se již nedostal. Poslaneckého mandátu se vzdal. Na základě vykonstruovaných obvinění byl souzen v procesu s R. Slánským. V listopadu 1952 soud vynesl rozsudek trestu smrti oběšením. Poprava se uskutečnila o páté hodině ranní. Na plénu ÚV KSČ v dubnu 1963 byl C. plně politicky i občansky rehabilitován. V době tzv. pražského jara 1968 mu byl udělen titul hrdina ČSSR in memoriam.

D: Slovenský ľud a odkaz T. G. Masaryka, Bratislava 1937; Usmerňované Slovensko, Londýn 1942; Zem spieva (antologie), Londýn 1942; Hnev svätý (antologie), Londýn 1944; Panslavizmus kedysi a teraz, Londýn 1943; Medzi nami a Maďarmi, Londýn 1943; Slováci a Slovanstvo, Londýn 1944, Slovanstvo kedysi a teraz, 1946; Odkazy z Londýna, 1947; Naše zahraniční politika, 1947; Spojené národy a niektoré z ich problémov, 1948; Korešpondencia a spomienky. Ďaleko od ťeba, Bratislava 1964; Nedokončená kronika, Bratislava 1964; Vzduch našich čias. Články, state, prejavy, polemiky 1922–1928, 1–2, Bratislava 1967; V. C. – L. Clementisová, Listy z väzenia, Bratislava 1968.

L: Tomeš 1, s. 174; M. Churaň, Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 1, 1998, s. 81; SČF, s. 69 (kde další literatura); SBS 1, s. 375 (kde další literatura); ČBS, s. 83; Kolář Elity, s. 31; MČE 1, s. 701; Praha a osobnosti národnostních menšin, 2000, s. 159; A. Vaněk (ed.), Slovník českých a slovenských sociálně politických myslitelů a sociologů 1848–1980, 1986, s. 24; Malá encyklopédia žurnalistiky, Bratislava 1982, s. 58; V. Forst, Živé návraty. Stati. Portréty a vzpomínky, 1989, s. 32n., 38, 39; PSD 1, s. 81; K. Kaplan, Die politischen Prozesse in der Tschechoslowakei. 1948–1954, München 1986, s. 204, 214; týž, Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, 1992, rejstřík; Š. Drug, Dav a davisti, Bratislava 1965, s. 193n., passim.; týž, Kultúrny publicista V. C., 1967; Z. Holotíková – V. Plevza, V. C., Bratislava 1968 (1972, 2. vyd.); Z. Holotíková, Publicista V. C., 1986; K. Kaplan, Pět kapitol o únoru, 1997, s. 104, 112, 150, 221, 271, 287, 351, 381; J. Rataj, KSČ a Československo 1 (1945–1960), 2003, s. 120; A. London, Doznání. V soukolí pražského procesu, 1990, s. 128, 246, 247, 307, 326, 399; K. Kaplan, Nekrvavá revoluce, 1993, rejstřík; J. Čierny, V. C. diplomat, Bratislava 1999; V. C. Zborník príspevkov z konferencie 28. 5. 2002 v Bratislave, Bratislava 2002; BLS 2, s. 50n. (kde další literatura).

P: NA Praha, osobní a rodinné pozůstalosti – fond 1104, JUDr. V. C. (1902–1952); Tisovec – muzeum v rodném domě; Archiv Poslanecké sněmovny PČR, osobní spis inv. č. 265; Na Valech 283/16, Praha 6 – pamětní deska na domě; pamětní desky na ministerstvech zahraničních věcí v Praze (2004) a Bratislavě (2007), dále v Bratislavě (nám. SNP 3) a Trenčíně.

Roman Vondra