Biografický slovník
COLLOREDO-MANNSFELD Jeroným (Hieronymus) Karel 30.3.1775-23.7.1822: Porovnání verzí
(COLLOREDO-Mansfeld_Hieronymus_1775-1822) |
|||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| − | | jméno = | + | | jméno = Jeroným Karel COLLOREDO-MANNSFELD |
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| − | | datum narození = 1775 | + | | datum narození = 30.3.1775 |
| − | | místo narození = | + | | místo narození = Wetzlar (Německo) |
| − | | datum úmrtí = 1822 | + | | datum úmrtí = 23.7.1822 |
| − | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Vídeň (Rakousko) |
| povolání = 45- Voják nebo partyzán | | povolání = 45- Voják nebo partyzán | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | }} |
| + | '''COLLOREDO-MANNSFELD, Jeroným Karel (Hieronymus)''', ''* 30. 3. 1775 Wetzlar (Německo), † 23. 7. 1822 Vídeň (Rakousko), generál'' | ||
| + | |||
| + | Pocházel z tzv. Weikardovy větve starého italského šlechtického | ||
| + | rodu, který byl povýšen 1724 do říšského hraběcího | ||
| + | stavu a 1763 do stavu knížecího pro říši i české země. Byl | ||
| + | druhorozeným synem Franze de Paula Gundakara I. Colloreda | ||
| + | (1731–1807) a Marie Isabely Mannsfeld-Fondiové | ||
| + | (1750–1794). Sňatkem C. rodičů došlo ke spojení jména | ||
| + | i majetku obou rodů. 1801 se oženil s Vilemínou Waldstein- | ||
| + | Wartenbergovou (1775–1849), s níž měl syna Franze | ||
| + | de Paula Gundakara II. (1802–1852) a dceru Vilemínu | ||
| + | (1804–1871). Věnoval se vojenské dráze, 1792–98 se účastnil | ||
| + | bojů proti revoluční Francii, dobývání Condé a Dunkerque. | ||
| + | 1794 byl v Condé Francouzi zajat a převezen do Paříže, kde | ||
| + | měl být popraven, ale podařilo se mu uprchnout. Po útoku | ||
| + | na Winterthur 1800 byl povýšen na plukovníka, 1805 na generálmajora. | ||
| + | Tehdy přešel do Benátska k vojsku arciknížete | ||
| + | Karla, vyznamenal se v bitvě u Caldiera (říjen 1805) a Fontany | ||
| + | Freddy (říjen 1809). V bitvě u severočeského Chlumce | ||
| + | v srpnu 1813 vedl v hodnosti podmaršálka 1. rakouskou | ||
| + | pěší divizi armády. Útokem na Střížovický vrch a Varvažov | ||
| + | se podílel na spojeneckém vítězství nad I. francouzským sborem | ||
| + | generála Vandamma, za což byl krátce po bitvě povýšen | ||
| + | do hodnosti polního zbrojmistra a pověřen vedením I. armádního | ||
| + | sboru. Své vojevůdcovské a taktické schopnosti uplatnil | ||
| + | i v následujících bitvách u Nakléřova, u Lipska, kde velel levému | ||
| + | křídlu spojeneckých armád, a před Troyes. V důsledku | ||
| + | utrpěných zranění byl nucen nakrátko aktivní službu opustit, | ||
| + | ale po uzavření Pařížského míru 1814 velel císařskému vojsku | ||
| + | na jeho cestě zpět do Čech. Když se však Napoleon vrátil | ||
| + | z Elby do Francie, C. opět táhl s vojskem do Burgundska. | ||
| + | Po uzavření míru se stal zástupcem velícího generála v Čechách | ||
| + | a poté ve Štýrsku. Zemřel na následky četných zranění. | ||
| + | C. byl nositelem komandérského kříže Marie Terezie II. | ||
| + | stupně a mnoha dalších rakouských, pruských a ruských řádů | ||
| + | a vyznamenání. 1825 důstojnický sbor všech pluků v té době | ||
| + | umístěných v Čechách inicioval postavení pomníku jako | ||
| + | poděkování za jeho statečnost ve Varvažově. Autorem jeho | ||
| + | plastické části se stal významný sochař českého vrcholného | ||
| + | klasicismu Václav Prachner. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' OSN 5, s. 519; RSN 2, s. 179; Česko-Moravská kronika 8, 1905, | ||
| + | s. 1087n.; MSN 1, s. 848; ÖBL 1, s. 151; KSN 2, s. 342; Österreichische | ||
| + | Militärische Zeitschrift 2, 1823, s. 306; W. Sebastian, Hieronymus Graf | ||
| + | C. M., k. k. oesterr. Feldzugmeister, 1826; C. A. Schweigerd, Oesterreichs | ||
| + | Helden und Heerführer 3, 2. Abt., Wien 1855, s. 805n.; Wurzbach 2, | ||
| + | s. 424n.; ADB 4, s. 417n.; J. Županič – M. Fiala – F. Stellner, Encyklopedie | ||
| + | knížecích rodů zemí koruny české, 2001, s. 64n.; P. Mašek, Modrá krev, | ||
| + | 1999, s. 45n.; K. Král – P. Bělina, Bitva u Chlumce a Přestanova, b. d. | ||
| + | |||
| + | '''P:''' Památník bitvy u Chlumce ve Varvažově u Ústí n. Labem. | ||
| + | |||
| + | Miloš Hořejš | ||
| + | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | [[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | ||
[[Kategorie:1775]] | [[Kategorie:1775]] | ||
| + | [[Kategorie:Wetzlar]] | ||
[[Kategorie:1822]] | [[Kategorie:1822]] | ||
| + | [[Kategorie:Vídeň]] | ||
Verze z 7. 11. 2016, 10:39
| Jeroným Karel COLLOREDO-MANNSFELD | |
 | |
| Narození | 30.3.1775 |
|---|---|
| Místo narození | Wetzlar (Německo) |
| Úmrtí | 23.7.1822 |
| Místo úmrtí | Vídeň (Rakousko) |
| Povolání | 45- Voják nebo partyzán |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44080 |
COLLOREDO-MANNSFELD, Jeroným Karel (Hieronymus), * 30. 3. 1775 Wetzlar (Německo), † 23. 7. 1822 Vídeň (Rakousko), generál
Pocházel z tzv. Weikardovy větve starého italského šlechtického rodu, který byl povýšen 1724 do říšského hraběcího stavu a 1763 do stavu knížecího pro říši i české země. Byl druhorozeným synem Franze de Paula Gundakara I. Colloreda (1731–1807) a Marie Isabely Mannsfeld-Fondiové (1750–1794). Sňatkem C. rodičů došlo ke spojení jména i majetku obou rodů. 1801 se oženil s Vilemínou Waldstein- Wartenbergovou (1775–1849), s níž měl syna Franze de Paula Gundakara II. (1802–1852) a dceru Vilemínu (1804–1871). Věnoval se vojenské dráze, 1792–98 se účastnil bojů proti revoluční Francii, dobývání Condé a Dunkerque. 1794 byl v Condé Francouzi zajat a převezen do Paříže, kde měl být popraven, ale podařilo se mu uprchnout. Po útoku na Winterthur 1800 byl povýšen na plukovníka, 1805 na generálmajora. Tehdy přešel do Benátska k vojsku arciknížete Karla, vyznamenal se v bitvě u Caldiera (říjen 1805) a Fontany Freddy (říjen 1809). V bitvě u severočeského Chlumce v srpnu 1813 vedl v hodnosti podmaršálka 1. rakouskou pěší divizi armády. Útokem na Střížovický vrch a Varvažov se podílel na spojeneckém vítězství nad I. francouzským sborem generála Vandamma, za což byl krátce po bitvě povýšen do hodnosti polního zbrojmistra a pověřen vedením I. armádního sboru. Své vojevůdcovské a taktické schopnosti uplatnil i v následujících bitvách u Nakléřova, u Lipska, kde velel levému křídlu spojeneckých armád, a před Troyes. V důsledku utrpěných zranění byl nucen nakrátko aktivní službu opustit, ale po uzavření Pařížského míru 1814 velel císařskému vojsku na jeho cestě zpět do Čech. Když se však Napoleon vrátil z Elby do Francie, C. opět táhl s vojskem do Burgundska. Po uzavření míru se stal zástupcem velícího generála v Čechách a poté ve Štýrsku. Zemřel na následky četných zranění. C. byl nositelem komandérského kříže Marie Terezie II. stupně a mnoha dalších rakouských, pruských a ruských řádů a vyznamenání. 1825 důstojnický sbor všech pluků v té době umístěných v Čechách inicioval postavení pomníku jako poděkování za jeho statečnost ve Varvažově. Autorem jeho plastické části se stal významný sochař českého vrcholného klasicismu Václav Prachner.
L: OSN 5, s. 519; RSN 2, s. 179; Česko-Moravská kronika 8, 1905, s. 1087n.; MSN 1, s. 848; ÖBL 1, s. 151; KSN 2, s. 342; Österreichische Militärische Zeitschrift 2, 1823, s. 306; W. Sebastian, Hieronymus Graf C. M., k. k. oesterr. Feldzugmeister, 1826; C. A. Schweigerd, Oesterreichs Helden und Heerführer 3, 2. Abt., Wien 1855, s. 805n.; Wurzbach 2, s. 424n.; ADB 4, s. 417n.; J. Županič – M. Fiala – F. Stellner, Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, 2001, s. 64n.; P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 45n.; K. Král – P. Bělina, Bitva u Chlumce a Přestanova, b. d.
P: Památník bitvy u Chlumce ve Varvažově u Ústí n. Labem.
Miloš Hořejš
