COUDENHOVE-KALERGI Richard Nicolaus 17.11.1894-27.7.1972: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Richard Nicolaus COUDENHOVE-KALERGI
 
| jméno = Richard Nicolaus COUDENHOVE-KALERGI
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Coudenhove-Kalergi Richard portret.jpg
 
| datum narození = 17.11.1894
 
| datum narození = 17.11.1894
 
| místo narození = Tokio (Japonsko)
 
| místo narození = Tokio (Japonsko)

Verze z 21. 9. 2019, 17:19

Richard Nicolaus COUDENHOVE-KALERGI
Narození 17.11.1894
Místo narození Tokio (Japonsko)
Úmrtí 27.7.1972
Místo úmrtí Schruns (Vorarlberg, Rakousko)
Povolání

42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ

61- Pedagog

COUDENHOVE-KALERGI, Richard Nicolaus (též Ejiro), * 17. 11. 1894 Tokio (Japonsko), † 27. 7. 1972 Schruns (Vorarlberg, Rakousko), politik, pedagog, publicista

Druhorozený syn rakousko-uherského diplomata Jindřicha C. (1859–1906) a jeho manželky Micuko, roz. Aojama (1874–1941). První dva roky svého dětství prožil C. v Japonsku. Většinu mládí však strávil na zámku v Poběžovicích u Horšovského Týna, který rodině patřil od 1864. Vyrůstal ve velice kulturním a kosmopolitním prostředí vytvořeném jeho rodiči, které ho do budoucna významně formovalo. Středoškolské vzdělání získal na vídeňském Theresianu. Potom studoval dějiny a filozofii na vídeňské univerzitě, kde se stal 1917 doktorem filozofie. Během studií se oženil se známou (o 14 let starší) herečkou vídeňského Burgtheateru Idou Rolandovou (1881–1951), což vedlo k rozchodu s rodinou. Stal se členem lóže vídeňských svobodných zednářů a setkával se s mnoha významnými osobnostmi, které ve Vídni působily. Byl odpůrcem nacionálního šovinismu a všech projevů národnostní nesnášenlivosti. Ke konci první světové války upínal své naděje k mírovému programu prezidenta Wilsona. Na podzim 1918 se C. připojil ke vznikajícímu pacifistickému hnutí. Zpočátku se přiřadil ke skupině spisovatelů, kterou vedl v Mnichově Heinrich Mann a v Berlíně Kurt Hiller. Pracoval jako žurnalista a editor časopisu Paneuropa. Zde začal rozvíjet svůj koncept demokratického svazu evropských států, jejichž soužití mělo být založeno na základě rovnosti všech národů. Po názorových rozporech tento okruh opustil. 1919 zveřejnil v časopisu Erde svůj první článek Platónova idea státu a současnost. 1919 získal československé občanství. V říjnu 1920 zveřejnil svůj návrh vyčlenit Vídeň z Rakouska, učinit z ní sídlo Společnosti národů a neutrální mezinárodní město. Na tomto plánu byly již zřetelné úvahy později vtělené do konceptu Panevropy. Aby zajistil svým názorům širší politickou podporu, seznámil se svými plány T. G. Masaryka, který jej podporoval a zprostředkoval mu kontakty s předními světovými státníky, mj. s A. Briandem, W. Churchillem, E. Dollfußem a K. Schuschniggem. Z vlastní iniciativy začal prosazovat koncept shrnutý ve své nejznámější práci Pan-Europa (Vídeň, 1923), která způsobila senzaci nejen v politických kruzích. Prezentoval v ní (jako odpověď na válku) program evropského sjednocení, který zamýšlel uskutečňovat po etapách. Nejprve měla být svolána evropská konference a poté se měly řešit mezistátní rozhodčí a záruční úmluvy. Po dosažení evropské celní unie a společného trhu chtěl ustanovit po vzoru USA Spojené státy evropské. Sjednocení evropských národů mělo být provedeno na demokratických základech s vědomím křesťanských kořenů evropského kontinentu. Plně si již tehdy uvědomoval hrozbu expanzionistických plánů ze strany poraženého a poníženého Německa a totalitního a expanzionistického Ruska. Tzv. Panevropa (Pan-Evropa) měla být ochranou vůči těmto expanzím. 1923 se stal zakladatelem a od 1926 prvním prezidentem Panevropské unie se sídlem v Ženevě. Od 1924 začal v německé a později francouzské verzi vydávat měsíčník Pan-Europa-Zeitschrift. 1925 se ústředí Panevropské unie přestěhovalo do prostorů ve vídeňském Hofburgu. 1925–28 postupně vyšla obsáhlá trilogie Kampf um Paneuropa. 1925 cestoval po hlavních evropských městech, aby tu rozšiřoval myšlenku Panevropy a připravoval půdu pro zakládání jejích národních sekcí. Mezi první místa jeho návštěv patřila Paříž, Brusel, Budapešť, Varšava, Řím, Berlín a Londýn, podnikl přednáškové turné i po Spojených státech amerických. Průlomem k celoevropské působnosti panevropského hnutí se ale stal první kongres ve vídeňském Schönbrunnu počátkem října 1926, jehož se zúčastnilo 2 000 Evropanů z 24 národů. I když myšlenka Pan-Evropy koncem 30. let prakticky zkrachovala, podařilo se C. přeformulovat ideje svých předchůdců do precizního politického projektu a přimět řadu tehdejších významných politiků ke konkrétním jednáním. 1938 byl donucen v souvislosti s nacistickým anšlusem Rakouska emigrovat přes Československo, Maďarsko a Itálii do Švýcarska. Tam rodina vlastnila od 1931 statek Gstaad, C. oficiálně přesunul i ústředí Panevropské unie do švýcarského Bernu, skutečné ústředí bylo ale v Paříži, 1939 získal francouzské občanství. C. podněcoval novými návrhy v duchu Panevropy protihitlerovskou alianci, ale všechny jeho plány padly současně s rychlým zhroucením Francie 1940, Švýcarsko se k jeho aktivitám stavělo zdrženlivě. 1940 odjel přes Francii, Španělsko a Portugalsko do USA, kde 1940–45 působil jako profesor historie na newyorské univerzitě. V USA chtěl přežít válku a co nejvíce ovlivnit evropské poválečné uspořádání, pokoušel se tam i o vytvoření rakouské exilové vlády. Jeho snahám o vznik nezávislé Evropy však stála v cestě zcela protikladná Rooseveltova vize celosvětového míru pod americko-sovětským dohledem. 1946 se vrátil do Evropy a stále se snažil vydobýt prostor pro myšlenku jednotné Evropy. 1947 založil Evropskou parlamentní unii a stal se jejím prvním generálním tajemníkem. Podařilo se tak položit základy evropskému parlamentarismu. 1950 obdržel cenu Karla Velikého města Cách (Aachen), 1952 spoluzaložil ve švýcarském Lausanne Panevropské hnutí, dovolávající se myšlenky vzniku Spojených států evropských. 1952–65 stál jako prezident v čele tohoto hnutí, funkce se vzdal po neúspěšném pokusu smířit panevropské myšlenky s politikou Ch. de Gaulla. Po zbytek života žil v ústraní ve Švýcarsku. Dodnes jsou jeho snahy považovány za prvotní impuls procesu sjednocování Evropy. Později se ještě dvakrát oženil. C. byl pohřben v Saanen ve Švýcarsku.

D: Ethik und Hyperethik, Leipzig 1922; Apologie der Technik, Leipzig 1922; Adel, Wien 1923; Pazifismus, Wien 1924; Praktischer Idealismus, Wien 1925; Kampf um Paneuropa (1–3, Wien 1925–28; Held oder Heiliger, Wien, 1927; Europa erwacht!, Zürich – Wien – Leipzig 1934; Europa ohne Elend, Paris – Wien – Zürich 1936; Judenhass von heute, Wien – Zürich, 1936; Die Europäische Nation, Stuttgart 1953; Ein Leben für Europa: Meine Lebenserinnerungen, Köln – Berlin, 1966; Weltmacht Europa, Stuttgart 1971; Paneuropa 1922 bis 1966, Wien 1966; Pan-Evropa, 1993.

L: BL 1, s. 212; ÖBL 1, s. 214; F. Kubka, Tváře západu, 1961, s. 29n.; Kosch, s. 214; M. Posselt, doslov ke knize R. C. Pan-Evropa,1993; P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 50; týž, Rusko, Orient a Panevropa, in: Starožitnosti a užité umění 5, 1997, č. 4, s. 13n.; R. Slabáková, The values of nobility. European patriotism and philosophical ideas of Richard C.-K., in: Approaching a New Millennium: Lessons from the Past – Prospects for the Future, Th e Seventh Conference of the International Society for the Study of European Ideas, Bergen, Norway, CD-ROM, 2000; F. Mezihorák, Galerie velkých Evropanů, 2002, s. 39n.; A. Ziegerhofer-Prettenthaler, Botschafter Europas. Richard Nikolaus C.-K. und die Paneuropa-Bewegung in den zwanziger und dreißiger Jahren, Wien 2004; U. Wyrwa, Richard Nikolaus Graf C.-K. (1894–1972) und die Paneuropa-Bewegung in den zwanziger Jahren, in: Historische Zeitschrift 1, 2006, s. 103n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Miloš Hořejš