CVĚTAJEVA Marina Ivanovna 8.10.1892-31.8.1941: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 31.8.1941
 
| datum úmrtí = 31.8.1941
 
| místo úmrtí = Jelabuga (Rusko)
 
| místo úmrtí = Jelabuga (Rusko)
| povolání = 63- Spisovatel
+
| povolání = 63- Spisovatel<br />64- Překladatel
64- Překladatel
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 481-482
 
}}
 
}}
 
'''CVĚTAJEVA, Marina Ivanovna''' ''(též CVETAJEVA, CVĚTAJEVOVÁ, CVETAJEVOVÁ), * 26. 9./8. 10. 1892 Moskva (Rusko), † 31. 8. 1941 Jelabuga (Rusko), básnířka''
 
'''CVĚTAJEVA, Marina Ivanovna''' ''(též CVETAJEVA, CVĚTAJEVOVÁ, CVETAJEVOVÁ), * 26. 9./8. 10. 1892 Moskva (Rusko), † 31. 8. 1941 Jelabuga (Rusko), básnířka''

Aktuální verze z 12. 10. 2019, 12:31

Marina Ivanovna CVĚTAJEVA
Narození 26.9./8.10.1892
Místo narození Moskva (Rusko)
Úmrtí 31.8.1941
Místo úmrtí Jelabuga (Rusko)
Povolání 63- Spisovatel
64- Překladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 481-482

CVĚTAJEVA, Marina Ivanovna (též CVETAJEVA, CVĚTAJEVOVÁ, CVETAJEVOVÁ), * 26. 9./8. 10. 1892 Moskva (Rusko), † 31. 8. 1941 Jelabuga (Rusko), básnířka

Otec, profesor moskevské univerzity Ivan V. Cvětajev, byl klasickým filologem a historikem umění, matka klavíristkou. V době gymnaziálních studií podnikla C. cesty do západoevropských zemí. Debutovala 1910 básnickou sbírkou Večernij albom (Večerní album). K říjnové revoluci 1917 zaujala odmítavý postoj, manžel Sergej J. Efron (1893–1941), za něhož se 1912 provdala, bojoval v občanské válce na straně bílých. 1922 ho následovala spolu s dcerou Ariadnou (1912–1975) do emigrace v Československu. Od 1. 8. 1922 do 31. 10. 1925 žila v Praze a v nedalekém Jílovišti, v Černošicích a Všenorech. Tam se 1925 narodil syn Georgij. Poté přesídlila do Paříže, kde nadále pobírala finanční podporu československého ministerstva zahraničních věcí. Doufala, že ve Francii najde nové publikační možnosti a širší čtenářskou obec, avšak po počátečním příznivém přijetí vznikl mezi ní a kruhy udávajícími v emigraci tón napjatý vztah. Projevil se i v negativních recenzích básnické sbírky Posle Rossii (Po Rusku, 1928), poslední C. knihy vydané za života. Její materiální situace se zhoršila po 1932, kdy zanikl pražský ruský literární časopis Volja Rossii, v němž do té doby stále publikovala. Začala se proto více věnovat próze, kterou snadněji uveřejňovala a za niž byla lépe honorována. Osamělost, nouze, stesk po domově a duševní stísněnost z manželovy spolupráce se sovětskou tajnou policií NKVD ji přiměly vrátit se v červnu 1939 spolu se synem do SSSR, kam již 1937 odjel manžel s dcerou. V Moskvě se jí nepodařilo existenčně zakotvit, usadila se proto s rodinou v Bolševu u Moskvy a živořila jako překladatelka. V druhé polovině roku 1939 byli zatčeni dcera a manžel (zastřelen 16. 10. 1941), po německém útoku na SSSR C. evakuovala do Jelabugy v Tatarstánu, kde spáchala sebevraždu. Syn Georgij padl na frontě 1944.

Svou tvorbou se C. zařadila mezi nejpozoruhodnější básnické zjevy ve světové poezii 20. století. Přirozené osobní i umělecké odbojnosti a stálému střetávání s okolním světem odpovídal rovněž osobitý styl její úderné, energické poezie. Během let strávených v Praze a v jejím okolí vytvořila mj. díla Poema gory (Poema hory) a Poema konca (Poema konce), spojená tematicky s pražským místopisem, ve kterých jako jedna z mála dokázala proniknout do duše a atmosféry Prahy a neopakovatelně ji ve svých verších zvěčnit. Svůj vztah k českému národu projevila básnickým cyklem Stichi k Čechii (Verše k Čechám), napsaným krátce před návratem do vlasti v době mnichovského diktátu a začátku nacistické okupace. V Praze navázala přátelství se spisovatelkou a překladatelkou Annou Teskovou, s níž až do 1939 udržovala korespondenci, prozrazující mnohé o životních podmínkách a vnitřním světě básnířky. Na domě jejího pražského pobytu ve Švédské ulici č. 51 byla v prosinci 1989 odhalena pamětní deska.

D: Večernij al’bom, Moskva 1910; Volšebnyj fonar’, Moskva 1912; Versty 1, Moskva 1916; Car’-devica, Petěrburg 1922; Konec Kazanovy, Moskva 1922; Razluka, Moskva 1922; Remeslo, Berlin 1922; Stichi k Bloku, Berlin 1922; Moloděc, 1924; Krysolov, Paříž 1925; Posle Rossii, Paříž 1928; Černé slunce, 1967; Pis’ma k A. Teskovoj, 1967; Pražské vigilie, 1969; Básník a čas, 1970; Pokus o žárlivost, 1970; Hodina duše, 1971; Já a mé srdce, 1981; Poéma konce, 1982; Sonička, Bratislava 1983; M. C., B. Pasternak, R. M. Rilke, Korespondence, 1986; Začarovaný kruh, 1987; Konec Casanovy, 1988; Poema hory, 1992; Lichý střevíc, 1996; Vyznání na dálku, 1997; Pij, duše, co hrdlo ráčí, 2005.

L: T. Korjakinová – M. Nedvědová – G. Vaněčková, M. C. a Praha, 1984, 1992; O. Uličná, Pražské poemy M. C. a jejich překlady do češtiny, 1991; Dni M. C. – Všenory 2000, novyje rezul’taty issledovanij, meždunarodnaja konferencija (sborník z konference uspoř. ve Všenorech 2000), 2002; G. Vaněčková, Letopis’ bytija i byta. M. C. v Čechii, 2006.

P: LA PNP Praha (dopisy Anně Teskové 1922–1939); Státní ústřední literární archiv Moskva; Biografický archiv ÚČL Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Vacek