CVEJIČOVÁ Máša 10.12.1901-26.3.1977: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 479
 
}}
 
}}
 
'''CVEJIČOVÁ, Máša''' ''(roz. Svobodová, Marie), * 10. 12. 1901 Praha, † 26. 3. 1977 Brno, tanečnice, baletní mistryně, choreografka, pedagožka''
 
'''CVEJIČOVÁ, Máša''' ''(roz. Svobodová, Marie), * 10. 12. 1901 Praha, † 26. 3. 1977 Brno, tanečnice, baletní mistryně, choreografka, pedagožka''

Aktuální verze z 12. 10. 2019, 11:28

Máša CVEJIČOVÁ
Narození 10.12.1901
Místo narození Praha
Úmrtí 26.3.1977
Místo úmrtí Brno
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 479

CVEJIČOVÁ, Máša (roz. Svobodová, Marie), * 10. 12. 1901 Praha, † 26. 3. 1977 Brno, tanečnice, baletní mistryně, choreografka, pedagožka

Začínala v jedenácti letech u A. Bergera v dětských rolích baletu pražského Národního divadla, tančila jako elévka a 1918–19 jako členka sboru. 1919–25 byla sólistkou v Lublani, 1920–25 a 1925–29 v Záhřebu a Bělehradu. 1928–29 navštěvovala kursy rytmiky a španělských tanců, 1932 se zdokonalovala v klasice u O. J. Preobraženské a 1938 u N. Legata. Do Brna přišla 1930 s manželem, barytonistou N. Cvejićem. Jako šéfka baletu nahradila I. Váňu Psotu (v sezonách 1931/32 a 1936/37 spolu vedli balet), od 1937 do února 1941 byla choreografkou operet a oper, 1937 a 1940 se práce na inscenacích neúčastnila.

V Brně tančila především role vyžadující herecký projev a smysl pro komiku (travesti role Araba v Petruškovi I. Stravinského). Profesi choreografky si vyzkoušela menšími úkoly v jugoslávském působení a v Brně debutovala 1930 tanci do operety Roberta Katschera Bar Chic. Z klasické baletní literatury zařadila na repertoár P. I. Čajkovského Labutí jezero, Raymondu S. Glazunova, z dalších zahraničních děl ztvárnila Pavoučí hostinu A. Roussela, Belkis O. Respighiho a Perníkové srdce a Nosáček K. Baranoviće, ze sovětských baletů Makový květ (Rudý mák) R. M. Gliera. Nejpočetnější dramaturgickou linií, inscenačně nevybočující ze standardu, byly ďagilevovské tituly. C. patřilo prvenství v inscenování Španělského capriccia N. Rimského-Korsakova, Obrázků z výstavy M. P. Musorgského, Svatby, Apolona a Musy [Apollon musagète], Marnotratného syna I. Stravinského a Sylfid F. Chopina. Z dalších baletů legendárního ansámblu to byly Polovecké tance A. Borodina a Stravinského Petruška.

Z domácí tvorby uvedla s Váňou Psotou balety Signorina Gioventù a Nikotina V. Nováka, Špalíček B. Martinů a Lašské tance L. Janáčka. Po uzavření divadla 1942 spolupracovala na představeních konzervatoře, 1943–44 byla choreografkou v provizorním Českém lidovém divadle (Tschechisches Volkstheater in Brünn). Po válce se věnovala pedagogické práci, v brněnském divadle hostovala 1949, vedla balet zpěvohry (1950–61, mj. Vasilenkův balet Mirandolina) a příležitostně spolupracovala s divadlem v Olomouci. Během své brněnské kariéry nastudovala celkem 10 celovečerních a 12 kratších baletů, tance do více než 70 operet, 25 oper a 17 činoher (včetně seriálu her pro děti o Kašpárkovi). Jako pedagožka působila 1930–44 v baletní škole I. Váni Psoty.

L: J. Racek, M. C., in: Moravské noviny 25. 10. 1932 [Polovecké tance]; S. Kamilov, Taneční umění v Československu, in: Taneční revue, 1932, s. 69 (foto); L. Hájek, Paměti Augustina Bergra, 1944, s. 216; interim, Taneční život ve svobodném Brně, in: Taneční listy, 1947, s. 54n.; Přehled činnosti československých divadel, 1958, s. 86; Aktiv o problémech současného baletního umění, in: sborník Divadelní žatvy 1960, s. 11; L. Schmidová, Československý balet, 1962, s. 28; p, Tři výročí M. C., in: Svobodné slovo 11. 12. 1966; M. C. se loučí s divadlem, in: Práce 19. 2. 1967; D. Muricová, M. C., absolventská práce taneční katedry HAMU Praha 1969; MBK, Průkopnice ruského a sovětského baletu u nás, in: Rovnost 8. 12. 1971; týž, Jubileum M. C., in: Brněnský večerník 10. 12. 1971; K. V. Burian, Olga Skálová, 1972, s. 13, 15, 29; 90 let stálého českého divadla v Brně, 1974; Soupis repertoáru ND Praha 1881–1983, 1983; V. Vašut, Saša Machov, 1986, s. 141; E. Dufková, Olga Skálová, 1988, s. 14; E. Gabzdyl – V. Vašut, V hlavní roli Emerich Gabzdyl, 1988, s. 41, 57, 154; Postavy brněnského jeviště 3, 1994, s. 569n.; E. Krakešová, Ve službách Terpsichory, 1997, s. 82; E. Dufková, Váňa Psota, Ryšavý, 1997, s. 20, 21, 24, 61; Česká divadla, 2000, s. 31, 360; I. Kloubková, Výrazový tanec v ČSR, 2000, s. 44; M. C., in: Aplaus 2001, č. 1; E. Caminada, Vaslav Veltschek – O Escultor de Destinos, Rio de Janeiro 2001, s. 59; M. Šulc, Česká operetní kronika 1863–1948, 2002, s. 446; Tomeš 1, s. 177; Český taneční slovník, 2001, s. 39.

P: V. Benšová – Z. Šemberová, Zora Šemberová, memoáry, 2005, rkp.; archiv ND Praha; archiv ND Brno; archiv Antonie Strachové, in: Kabinet pro studium českého divadla, Divadelní ústav Praha.

Jana Holeňová