CZERNIN Ottokar 26.9.1872-4.4.1932: Porovnání verzí

Z Personal
(CZERNIN_z_Chudenic_Ottokar_26.9.1872)
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
| jméno = Ottokar CZERNIN z Chudenic
+
| jméno = Ottokar CZERNIN
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 26.9.1872
 
| datum narození = 26.9.1872
| místo narození =  
+
| místo narození = Dymokury u Poděbrad
| datum úmrtí =  
+
| datum úmrtí = 4.4.1932
| místo úmrtí =  
+
| místo úmrtí = Vídeň (Rakousko)
 
| povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
 
| povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Ottokar CZERNIN z Chudenic
+
}}
 +
'''CZERNIN, Ottokar''' ''(též ČERNÍN), * 26. 9. 1872 Dymokury u Poděbrad, † 4. 4. 1932 Vídeň (Rakousko), politik, diplomat, státník''
 +
 
 +
Pocházel z českého šlechtického rodu Černínů z Chudenic,
 +
používal však častěji německou formu jména Czernin. Byl
 +
synem Theobalda C. (1836–1893), císařského tajného rady
 +
a vlastníka statků Dymokury a Vinoř (dnes Praha) a hraběnky
 +
Marie Anny von Westphalen zu Fürstenberg (1850–1924).
 +
Po otcově smrti zdědil panství a statky dymokurské větve
 +
vinořské linie rodu C. starší bratr Theobald (1871–1931).
 +
C. získal do správy alodiální panství Vinoř. Po studiích práv
 +
na německé univerzitě v Praze vstoupil do diplomatických
 +
služeb, 1895 na velvyslanectví v Paříži. Od 1899 C. působil
 +
jako zplnomocněnec na velvyslanectví v Haagu, po třech letech
 +
byl přeřazen do diplomatické zálohy. 1903 byl za nesvěřenský
 +
velkostatek zvolen v doplňovacích volbách poslancem
 +
českého zemského sněmu. 1908 mandát obhájil a zastával jej
 +
až do rozpuštění českého zemského sněmu tzv. anenskými
 +
patenty z 26. 7. 1913. Reprezentoval český ústavověrný velkostatek.
 +
Patřil k radikálním odpůrcům zavedení všeobecného
 +
a rovného hlasovacího práva. C. se stal jedním z blízkých
 +
rádců a důvěrníků Františka Ferdinanda d’Este a měl na něj
 +
velký vliv. V únoru 1912 byl C. jmenován členem panské
 +
sněmovny. V říjnu 1913 jej na následníkův nátlak ministerstvo
 +
zahraničních věcí reaktivovalo jako diplomata, stal
 +
se vyslancem v Bukurešti. Tam zůstal až do srpna 1916, kdy
 +
Rumunsko vstoupilo do války na straně Dohody.
 +
 
 +
Po nástupu císaře Karla I. na trůn (21. 11. 1916) se mu otevřela
 +
cesta k nejvyšším státním funkcím. 22. 12. 1916 se stal
 +
rakousko-uherským ministrem zahraničních věcí a také
 +
formálním předsedou společné ministerské konference. C.
 +
usiloval i o funkci předlitavského premiéra. Kvůli zhoršující
 +
se ekonomické i strategické situaci monarchie se snažil co
 +
nejrychleji ukončit válku. Za cíl si vytkl mír bez anexí a kontribucí.
 +
3. 4. 1917 se na jednání v Bad Homburgu neúspěšně
 +
pokusili Karel I. a C. získat pro projekt i německého císaře
 +
Viléma II. Vztahy C. s českou politickou reprezentací nebyly
 +
dobré. Při jednáních o separátním míru s Ruskem v Brestu
 +
Litevském na přelomu let 1917 a 1918 C. odmítl myšlenku
 +
práva na sebeurčení pro národy Rakouska-Uherska, čímž
 +
dal podnět k Tříkrálové deklaraci z 6. 1. 1918, v níž si naopak
 +
čeští politikové toto právo pro svůj národ vyhrazovali.
 +
31. 1. 1918 přiměl české poslance na říšské radě distancovat
 +
se od válečných požadavků Dohody a českého zahraničního
 +
odboje. Toto aktivistické prohlášení poškodilo národní reprezentaci
 +
v očích veřejnosti.
 +
 
 +
Přezíravost C. vůči národům, veřejnému mínění a lidem
 +
z neurozených vrstev se projevovala řadou provokativních
 +
výroků. Osudnou se pro C. stala tzv. Sixtova aféra z dubna
 +
1918, odhalující tajná mírová jednání Rakouska-Uherska
 +
se státy Dohody. C. byl 14. 4. 1918 v důsledku své politické
 +
neobratnosti donucen odstoupit z funkce ministra zahraničních
 +
věcí. Politicky aktivní zůstal i po rozpadu monarchie,
 +
1920–23 byl členem rakouské Národní rady.
 +
 
 +
D: Im Weltkriege, Berlin 1919.
 +
 
 +
L: MSN 1, s. 999; MČE 1, s. 752; NDB 3, s. 458n.; BL 1, s. 223n.; OSND
 +
1/2, s. 966; ÖBL 1, s. 162; P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 62.; L. Singer,
 +
O. Graf C., Wien 1965; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, rejstřík;
 +
týž, František Josef I., 1991, s. 270; J. Galandauer, František Ferdinand
 +
d’Este, 1993, rejstřík; B. Hlaváč, František Josef I., 1933, rejstřík; I. Šedivý,
 +
Češi, české země a Velká válka, 2001, rejstřík; Z. V. Tobolka, Politické dějiny
 +
československého národa od r. 1848 až do dnešní doby 4, 1937, passim;
 +
F. Stellner, Poslední německý císař. Z německých dějin v epoše Viléma II.,
 +
1995, s. 331, 333, 340, 347, 359; Z. Kárník, České země v éře první republiky
 +
1, 2000, rejstřík; P. Koblasa, Czerninové z Chudenic. Stručné dějiny rodu
 +
a schematismus rodových panství, 2000, s. 9, 30.
 +
 
 +
P: SOkA Jindřichův Hradec, rodinný archiv Č.
 +
 
 +
Roman Vondra
 +
 
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]]
 
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]]
  
 
[[Kategorie:1872]]
 
[[Kategorie:1872]]
 +
[[Kategorie:Dymokury]]
 +
[[Kategorie:1932]]
 +
[[Kategorie:Vídeň]]

Verze z 13. 11. 2016, 20:37

Ottokar CZERNIN
Narození 26.9.1872
Místo narození Dymokury u Poděbrad
Úmrtí 4.4.1932
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44329

CZERNIN, Ottokar (též ČERNÍN), * 26. 9. 1872 Dymokury u Poděbrad, † 4. 4. 1932 Vídeň (Rakousko), politik, diplomat, státník

Pocházel z českého šlechtického rodu Černínů z Chudenic, používal však častěji německou formu jména Czernin. Byl synem Theobalda C. (1836–1893), císařského tajného rady a vlastníka statků Dymokury a Vinoř (dnes Praha) a hraběnky Marie Anny von Westphalen zu Fürstenberg (1850–1924). Po otcově smrti zdědil panství a statky dymokurské větve vinořské linie rodu C. starší bratr Theobald (1871–1931). C. získal do správy alodiální panství Vinoř. Po studiích práv na německé univerzitě v Praze vstoupil do diplomatických služeb, 1895 na velvyslanectví v Paříži. Od 1899 C. působil jako zplnomocněnec na velvyslanectví v Haagu, po třech letech byl přeřazen do diplomatické zálohy. 1903 byl za nesvěřenský velkostatek zvolen v doplňovacích volbách poslancem českého zemského sněmu. 1908 mandát obhájil a zastával jej až do rozpuštění českého zemského sněmu tzv. anenskými patenty z 26. 7. 1913. Reprezentoval český ústavověrný velkostatek. Patřil k radikálním odpůrcům zavedení všeobecného a rovného hlasovacího práva. C. se stal jedním z blízkých rádců a důvěrníků Františka Ferdinanda d’Este a měl na něj velký vliv. V únoru 1912 byl C. jmenován členem panské sněmovny. V říjnu 1913 jej na následníkův nátlak ministerstvo zahraničních věcí reaktivovalo jako diplomata, stal se vyslancem v Bukurešti. Tam zůstal až do srpna 1916, kdy Rumunsko vstoupilo do války na straně Dohody.

Po nástupu císaře Karla I. na trůn (21. 11. 1916) se mu otevřela cesta k nejvyšším státním funkcím. 22. 12. 1916 se stal rakousko-uherským ministrem zahraničních věcí a také formálním předsedou společné ministerské konference. C. usiloval i o funkci předlitavského premiéra. Kvůli zhoršující se ekonomické i strategické situaci monarchie se snažil co nejrychleji ukončit válku. Za cíl si vytkl mír bez anexí a kontribucí. 3. 4. 1917 se na jednání v Bad Homburgu neúspěšně pokusili Karel I. a C. získat pro projekt i německého císaře Viléma II. Vztahy C. s českou politickou reprezentací nebyly dobré. Při jednáních o separátním míru s Ruskem v Brestu Litevském na přelomu let 1917 a 1918 C. odmítl myšlenku práva na sebeurčení pro národy Rakouska-Uherska, čímž dal podnět k Tříkrálové deklaraci z 6. 1. 1918, v níž si naopak čeští politikové toto právo pro svůj národ vyhrazovali. 31. 1. 1918 přiměl české poslance na říšské radě distancovat se od válečných požadavků Dohody a českého zahraničního odboje. Toto aktivistické prohlášení poškodilo národní reprezentaci v očích veřejnosti.

Přezíravost C. vůči národům, veřejnému mínění a lidem z neurozených vrstev se projevovala řadou provokativních výroků. Osudnou se pro C. stala tzv. Sixtova aféra z dubna 1918, odhalující tajná mírová jednání Rakouska-Uherska se státy Dohody. C. byl 14. 4. 1918 v důsledku své politické neobratnosti donucen odstoupit z funkce ministra zahraničních věcí. Politicky aktivní zůstal i po rozpadu monarchie, 1920–23 byl členem rakouské Národní rady.

D: Im Weltkriege, Berlin 1919.

L: MSN 1, s. 999; MČE 1, s. 752; NDB 3, s. 458n.; BL 1, s. 223n.; OSND 1/2, s. 966; ÖBL 1, s. 162; P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 62.; L. Singer, O. Graf C., Wien 1965; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, rejstřík; týž, František Josef I., 1991, s. 270; J. Galandauer, František Ferdinand d’Este, 1993, rejstřík; B. Hlaváč, František Josef I., 1933, rejstřík; I. Šedivý, Češi, české země a Velká válka, 2001, rejstřík; Z. V. Tobolka, Politické dějiny československého národa od r. 1848 až do dnešní doby 4, 1937, passim; F. Stellner, Poslední německý císař. Z německých dějin v epoše Viléma II., 1995, s. 331, 333, 340, 347, 359; Z. Kárník, České země v éře první republiky 1, 2000, rejstřík; P. Koblasa, Czerninové z Chudenic. Stručné dějiny rodu a schematismus rodových panství, 2000, s. 9, 30.

P: SOkA Jindřichův Hradec, rodinný archiv Č.

Roman Vondra