CZERNY Carl 21.2.1791-15.7.1857: Porovnání verzí

Verze z 14. 11. 2016, 20:12

Carl CZERNY
Narození	21.2.1791
Místo narození	Vídeň (Rakousko)
Úmrtí	15.7.1857
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	61- Pedagog 78- Hudební interpret
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44950

CZERNY, Carl (též ČERNÝ, Karel), * 21. 2. 1791 Vídeň (Rakousko), † 15. 7. 1857 Vídeň (Rakousko), klavírní pedagog, virtuos, hudební skladatel

Syn českých rodičů, podle své autobiografie do deseti let neuměl německy, později splynul s prostředím Vídně. Hudební vzdělání získal od otce a L. van Beethovena, jako klavírista debutoval již 1800 ve Vídni Mozartovým Koncertem c moll (KV 491), 1806 provedl Beethovenův 1. klavírní koncert a premiéry některých jeho dalších klavírních skladeb. V pedagogické práci byl zpočátku pomocníkem svého otce, od patnácti let působil jako samostatný klavírní pedagog. Navázal na metodu M. Clementiho, což sám deklaroval názvem svého op. 822 Nouveau Gradus ad Parnassum, parafrázujícím název proslulého Clementiho pedagogického díla. Ve své době byl nejslavnějším klavírním pedagogem. Učil až dvanáct hodin denně a pořádal též koncerty svých žáků, které navštěvoval i L. van Beethoven. Mezi jeho žáky patřil F. Liszt, dále S. Thalberg, A. C. Bellville-Oury, T. Dähler, S. Heller, T. Kullak a jiní. Skladatelská tvorba C. obsáhla více než 1 000 opusových děl. Vedle 6 klavírních koncertů, sonát a sonatin pro klavír a komorních skladeb s klavírem zkomponoval také 8 houslových sonát a sonatin, 11 mší a řadu dalších velkých chrámových skladeb, 6 symfonií aj. Trvale ceněné a stále užívané zůstaly C. sbírky klavírních etud a cvičení, osvědčené zejména jako průprava ke studiu klavírní literatury epochy klasiky, a to pro všechny stupně technické vyspělosti. Ve 3. a 4. díle Vollständige theoretisch-praktische Pianoforte-Schule (op. 500) podal analýzu hry L. van Beethovena a dalších klavírních virtuosů své doby. Všiml si brilantní techniky, hry kantilén, fug a charakteristických skladeb, užívání pedálů, preludování a improvizace. Napsal také několik učebnic skladby, mj. Praktische Schule der Komposition (3 sv., Bonn 1849), připravil k vydání klavírní dílo J. S. Bacha (vyd. Peters) a D. Scarlattiho (vyd. Haslinger) a v posledním desetiletí života zpracoval dvousvazkové encyklopedické kompendium Der Umriss der ganzen Musikgeschichte, zachycující dobu od trojské války do 1830, s rejstříkem více než 3 000 osob. Přeložil z francouzštiny do němčiny proslavené hudebně teoretické práce Antonína Rejchy, doplnil je o praktické příklady a vydáním u vídeňského nakladatele A. Diabelliho přispěl k jejich značnému rozšíření v Rakousku a v českých zemích (Vollständiges Lehrbuch der musikalischen Komposition…, 4 sv., 1832).

D: výběr pedagogických děl: 100 Übungstücke, op. 139; Schule der Geläufigkeit, op. 299; Schule des Legato und Staccato, op. 335; 40 tägliche Studien, op. 337; Schule der Verzierungen, op. 355; Schule der linken Hand, op. 399; Schule des Fugenspieles, op. 400; Vorschule der Fingerfertigkeit, op. 740; 160 achttaktige Übungen, op. 821.

L: C. C., Erinnerungen aus meinem Leben, 1842 (naposledy 1968), česky in: Hudební listy 1, 1870, s. 219n.; R. Newmarch, Th e Music of Czechoslovakia, Oxford 1943, s. 29; Z. Culka, Žák Beethovenův a učitel Lisztův, in: Hudební rozhledy 10, 1957, s. 664n.; Z. Böhmová, Kapitoly z dějin klavírních škol, 1973, s. 76n.; táž, Slavní čeští klavíristé a klavírní pedagogové z 18. a 19. stol., 1986, s. 89n.; J. Ludvová, Česká hudební teorie novější doby 1850–1900, 1988, s. 13n., 21, 35; G. Erisman, La musique dans les pays tchèques, Paris 2001, s. 127; HS 1, s. 197 (jako K. Černý, se soupisem starší literatury); MGG 5, s. 222n.; Grove 6, 2001, s. 824n.; ÖBL 1, s. 162;

P. Clive, Beethoven and his world, Oxford 2001, rejstřík; http://www.grovemusic. com.

Mojmír Sobotka, Jitka Ludvová