CZYHLARZ Karl 17.8.1833-21.7.1914: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 21.7.1914
 
| datum úmrtí = 21.7.1914
 
| místo úmrtí = Vídeň (Rakousko)
 
| místo úmrtí = Vídeň (Rakousko)
| povolání = 58- Teoretik nebo historik státu a práva
+
| povolání = 58- Teoretik nebo historik státu a práva<br />42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 500-501
 
}}
 
}}
 
'''CZYHLARZ, Karl''', ''* 17. 8. 1833 Lovosice, † 21. 7. 1914 Vídeň (Rakousko), právník, politik''
 
'''CZYHLARZ, Karl''', ''* 17. 8. 1833 Lovosice, † 21. 7. 1914 Vídeň (Rakousko), právník, politik''

Aktuální verze z 12. 10. 2019, 13:00

Karl CZYHLARZ
Narození 17.8.1833
Místo narození Lovosice
Úmrtí 21.7.1914
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 58- Teoretik nebo historik státu a práva
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 500-501

CZYHLARZ, Karl, * 17. 8. 1833 Lovosice, † 21. 7. 1914 Vídeň (Rakousko), právník, politik

Byl synem schwarzenberského knížecího úředníka. Základní vzdělání získal doma, pak 1851 absolvoval litoměřické gymnázium. Odešel studovat práva do Prahy (JUDr. 1856). Patřil k žákům mj. Josefa Ungera. Získal dvousemestrové stipendium do Berlína, kde si prohloubil znalosti římského práva a 1858 se pro tento obor v Praze habilitoval a stal se soukromým docentem. Současně pracoval i v pražské advokátní kanceláři jako koncipient a praktikant. 1862 působil ve Vídni jako prefekt Theresiana a soukromý docent na tamní univerzitě. Do Prahy na univerzitu se vrátil v září 1863 jako mimořádný profesor římského práva; 1869 byl jmenován profesorem řádným. Několikrát byl zvolen děkanem právnické fakulty a 1876/77 i rektorem univerzity. 1892 opět ve Vídni převzal stolici římského práva, v jejímž čele stál až do 1904. Byl 1894/95 zvolen děkanem právnické fakulty, 1898 předsedou komise pro státní judiciální zkoušky. Stal se členem říšského soudu a patnáct let byl jeho řádným referentem. K jeho nejvýznamnějším vědeckým dílům patřila učebnice římského práva Lehrbuch der Institutionen des Römischen Rechtes, která od 1889 opakovaně vycházela v mnoha dalších vydáních, kniha, pro niž se jméno Czyhlarz stalo eponymem. Učilo se z ní několik generací budoucích právníků, protože vynikala jak formou, tak přehledným členěním.

Vedle vědecké aktivity se C. účastnil i politického života. 1866 byl zvolen do českého zemského sněmu, kde reprezentoval německou ústavní stranu (Verfassungspartei) a byl náhradníkem přísedících zemského výboru. Mnoho let působil v české zemské školní radě. 1886 byl znovu zvolen do zemského sněmu, ale na mandát rezignoval a místo toho se angažoval v nově založené Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách (Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen) a stanul v jejím čele jako její první prezident. Od 1895 se jako virilista stal doživotním členem panské sněmovny, odkud byl vysílán do společných rakousko-uherských delegací. 1878 byl povýšen do rytířského stavu a 1885 jmenován dvorním radou.

D: Das römische Dotalrecht, Gießen 1870; Zur Lehre von der Resolutivbedingung, 1871; Zur Geschichte des ehelichen Güterrechts im böhmischmährischen Landrecht, Leipzig 1883; Lehrbuch der Institutionen des Römischen Rechtes, Prag – Wien – Leipzig 1889 (19. vyd. přepracoval M. San Nicolò, 1933); Die Haager Ehekonventionen und das österreichsche Recht, Wien – Leipzig 1907.

L: OSN 28, s. 185; OSND 1/2, s. 997; ÖBL 1, s.165; Neue Freie Presse 18. 8. 1903; 22. 7. 1914; 17. 8. 1933; Die Feierliche Inauguration des Rektors der Wiener Universität für das Studienjahr 1914/15, Wien 1915, s. 63n. (s bibliografií); Neue Österreichische Biographie ab 1915, Wien – München – Zürich 1965, s. 92n.; BL 1, s. 229; Lišková, s. 43; DUK 3, rejstřík.

P: Universitätsarchiv Wien; Allgemeines Verwaltungsarchiv, Wien; Archiv AV ČR, fond Společnost pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách.

Christoph Mentschl