Verze z 20. 10. 2018, 21:28, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

DÉRER Ivan 2.3.1884-10.3.1973

Z Personal
Ivan DÉRER
Narození 2.3.1884
Místo narození Malacky (Slovensko)
Úmrtí 10.3.1973
Místo úmrtí Praha
Povolání

42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848

44- Právník

DÉRER, Ivan, * 2. 3. 1884 Malacky (Slovensko), † 10. 3. 1973 Praha, politik, státník, publicista, právník

Pocházel z rodiny advokáta Jozefa D. (1856–1918) a Pauly, roz. Christenové (1863–1931), měl 5 sester a 3 bratry (bratr Ladislav se stal významným slovenským internistou). Studoval na gymnáziu v Bratislavě, pak práva na univerzitě v Budapešti (JUDr. 1907). Po studiích pracoval v Bratislavě jako koncipient, od 1910 už samostatný advokát, 1919–20 byl referentem ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska. Od 1921 působil v Praze, 1921–22 a 1926 jako ministr pro sjednocení zákonů a unifikaci správy, 1929–34 ministr školství a národní osvěty, 1934–38 ministr spravedlnosti, 1946–48 prezident Nejvyššího soudu. Od 1948 žil v Praze na odpočinku.

Ovlivněn svým národně orientovaným otcem se hlásil k hnutí hlasistů, zvláště k jeho mladší generaci seskupené kolem časopisu Prúdy. Jako propagátor česko-slovenské spolupráce a jednoty se účastnil národně-kulturních a politických akcí, přispíval do periodik, v tomto duchu 1912–14 spoluredigoval měsíčník Národní hlásnik. Během první světové války udržoval styky s některými představiteli českého politického života. Patřil ke spoluautorům Martinské deklarace slovenského národa a 1918 se podílel na jejím přijetí a stal se členem Slovenské národní rady, která ho jako svého delegáta vyslala do Prahy do Národního výboru československého, 1918–20 pak Revolučního národního shromáždění. 1920–38 působil jako poslanec Národního shromáždění, od listopadu 1918 byl členem Šrobárovy dočasné vlády pro Slovensko, která sice vyhlásila ve Skalici převzetí státní moci československými orgány, avšak vzápětí zanikla. Po 1918 se jako pracovník ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska účastnil budování základů nového československého státu. Na Slovensku patřil k významným politickým exponentům sociálně demokratické strany, byl členem ÚV Československé sociálně-demokratické strany dělnické, 1934–38 jejím předsedou. Významně se angažoval v prosazování politiky československé národní jednoty, současně zastával odmítavé stanovisko ke koncipování samostatné slovenské politiky. Jako čechoslovakisticky a centralisticky orientovaný politik patřil k odpůrcům Slovenské ľudové strany, resp. Hlinkovy strany (HSĽS), pronásledoval její stoupence a autonomisty, navrhoval rozpuštění HSĽS. Po vzniku Slovenského státu zůstal v Praze a vstoupil do ilegálního druhého československého odboje. 1944–45 ho nacisté věznili na Pankráci a v Terezíně. 1946 se stal prvním prezidentem Nejvyššího soudu v Brně a podílel se na přípravách nové ústavy. Po druhé světové válce a po únoru 1948 podporoval sociální demokracii, zastával ideu československé státnosti, uplatňoval centralismus a čechoslovakismus. 1954 byl jako nepřítel socialistického státu odsouzen ke třem a půl letům vězení, 1955 byl amnestován a propuštěn.

Principy čechoslovakismu zastával i jako publicista. Napsal řadu právnických a politických monografií, články a studie, které publikoval v Bratislavě, Hlasu, L’Europe Centrale, Právu lidu, Prúdech a dalších periodikách. Stal se za zásluhy nositelem Československé revoluční medaile 1918, Československého válečného kříže 1939, Řádu republiky (1969) a dalších zahraničních vyznamenání. Jeho manželkou byla Jela, roz. Štefanovičová (1892–1976), měl syna a dceru.

D: výběr: Miesto ľudovej autonómie byrokratický centralizmus, Bratislava 1927; K revisi trianonského míru, 1928; Hodonín zvítězil, 1931; Dérerove školské osnovy, 1933; Československá otázka, 1935; Pamäť Masarykova, Bratislava 1937; Češi a Slováci ve střední Evropě: O tak zvanej pittsburskej dohode, 1938; Naše problémy: Úvahy o základných otázkach Československa, 1938; Th e Unity of Czechs and the Slovaks, London 1938; Soudce a nová ústava, 1946; Slovenský vývoj a luďácká zrada, 1946; Košický program a nová ústava, 1947; Antifierlinger 1. Politické paměti 1945–1949, 1993.

L: OSND 1/1, s. 48; ČsB 1, nestr.; B. Koloušek, Dr. I. D. a národné školstvo na Slovensku, Bratislava 1935; Slovník prvního československého odboje 1914–18, 1993, s. 31–32; Pamätný žilinský 6. október, Žilina 1994, s. 75; Právnici na Univerzite Komenského, Bratislava 1996, s. 180–181; Evanjelici v dejinách slovenskej kultúry 1, Liptovský Mikuláš 1997, s. 62; Kolář Elity, s. 39–41; Tomeš 1, s. 231; Reprezentačný biografický lexikón Slovenska, Martin 1999, s. 61–62; O. Schulzová, Slovenské osobnosti a Praha, in: Praha a osobnosti národnostních menšin, 2000, s. 159–160; BLS 2, s. 235–236.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Alena Táborecká