Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky DÜRICH Josef 19.8.1847-12.1.1927

{{Infobox - osoba
| jméno = Josef DÜRICH
| obrázek = Durich Josef portret.png
| datum narození = 19.8.1847
| místo narození = Borovice (č. o. Mukařov) u Mnichova Hradiště
| datum úmrtí = 12.1.1927
| místo úmrtí = Klášter Hradiště nad Jizerou
| povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ<br />47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848<br />63- Spisovatel<br />64- Překladatel<br />
| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 435-436
}}
'''DÜRICH, Josef''', ''* 19. 8. 1847 Borovice (č. o. Mukařov) u Mnichova Hradiště, † 12. 1. 1927 Klášter Hradiště nad Jizerou, mlynář, spisovatel, překladatel, politik''

Otec vlastnil mlýn v Borovici (Jivina-Borovice), 1859 zakoupil
mlýn v Klášteře (Hradišti) nad Jizerou. D. navštěvoval obecnou
školu v Mukařově, poté piaristické gymnázium v Mladé
Boleslavi a staroměstské gymnázium v Praze. Po předčasném
úmrtí otce (1866) a smrti dvou bratrů se ujal správy rodinného
mlýna v Klášteře nad Jizerou. 1882 postavil nový mlýn a přestavěl starý. Neustále se vzdělával, byl dokonale jazykově vybaven.
Vedle němčiny znal francouzštinu a ruštinu a komunikoval i v dalších slovanských jazycích. Již během gymnazijních
studií se zajímal o kulturní dění, zejména o divadlo a literaturu.
Nejenže sám vystupoval na ochotnických scénách, ale psal
nebo zpracovával pro ochotníky frašky, kratší vážnější i komické
scénky či veršované útvary. Skládal básně a pokoušel se
i o prózu. Postřehy o české literatuře psal i do Kalinčiakova
''Orla''. Čilé kontakty rozvíjel s chorvatským prostředím. Jeho
literární odkaz je rozptýlen v řadě časopisů a almanachů,
zpravidla skrytý pod pseudonymy. Redigoval nejen četná periodika,
ale i tehdy oblíbené ''Merendy'', ročenky humoru a vtipu. Vrcholem jeho redaktorského úsilí byl podíl na přípravě
2. a 3. ročníku almanachu ''Ruch'' (od 1868). Literární činnost
přerušil koncem 70. let. Jinou sférou D. zájmu byla stenografie. Pokoušel se o reformu českého těsnopisu a vytvoření
systému vhodného obecně pro další slovanské jazyky. Ve své
době byl respektován doma i v zahraničí (zvolen do Ústředního
mezinárodního výboru pro sjezdy těsnopisné), i když se
posléze prosadil jiný těsnopisný systém.

Ve sféře politické zastával D. linii představitele staročeské
strany F. L. Riegra. Kandidoval za Národní (staročeskou)
stranu, byl zvolen poslancem říšské rady za Mladoboleslavsko
a později za Jičínsko (1884–91). Od 1907 byl poslancem za
Českou stranu agrární, i v ní setrval na konzervativních stanoviscích se silnou všeslovanskou a především rusofilskou orientací.
Souběžně se angažoval i v samosprávě. 1882 byl zvolen
obecním, 1883–95 okresním starostou a od 1906 stál nepřetržitě v čele okresní samosprávy v Mnichově Hradišti. Usiloval
o zvelebení obecního hospodaření, podporoval výstavbu silnic,
podnítil založení fondu pro nemocné, zakládal okresní pojišťovnu,
spolu s dalšími založil Hospodářsko-průmyslovou
jednotu, Rolnickou záložnu a Mlynářské společenstvo, byl starostou
Hasičské župy aj. Jako poslanec říšské rady se ve vypjaté
nacionální atmosféře Vídně angažoval při ochraně české menšiny,
zajímal se o české školství ve Vídni a Dolních Rakousích.
1908 byl jmenován rytířem řádu císaře Františka Josefa I.
1909 navštívil s delegací slovanských poslanců Rusko. Po linii
mlynářských organizací rozvíjel kontakty s Francií. Vypuknutí
světové války a postup vojensko-byrokratického režimu proti
českému národu ho přivedly do opozičního protihabsburského
tábora. Poté, kdy Masaryk žádal, aby jeho odbojovou akci
podpořili další představitelé české politiky, byl D. jediný
z českých poslanců říšské rady, který se po dohodě s představiteli
domácího odboje rozhodl odejít do zahraničí a zapojit
se do boje proti Rakousko-Uhersku. V květnu 1915, ve svých
68 letech, odejel z Vídně, po několikaměsíčním pobytu ve
Švýcarsku přesídlil v únoru 1916 do Paříže. Byl bezodkladně
akceptován do funkce místopředsedy Československé národní
rady. Předpokládalo se, že odjede do Ruska, aby tam organizoval
československé dobrovolnické jednotky, které by přešly
po dohodě mezi ruskou a francouzskou vládou do Francie,
a podpořily tak západní frontu. Jednání s ruskými úřady se
vlekla, vzhledem k rozdílným názorům na řadu otázek se začalo již tehdy vytvářet napětí mezi D. a tajemníkem národní
rady E. Benešem. Do Petrohradu D. přijel teprve začátkem
června 1916. Dostal se okamžitě do chaotické situace panující
v prostředí tamních českých krajanských organizací. Složitě
prosazoval i své poslání u carské vlády, která se zdráhala povolit,
aby na jejím území vznikala vojenská uskupení, která by
podléhala zahraničnímu politickému vedení. Posléze byl D.,
jenž chtěl splnit svůj úkol, dotlačen k založení Národní rady
československé na Rusi, která měla plně podléhat ruské vládě.
Souhlas ovšem obdržel teprve koncem ledna 1917 a po pádu
carského režimu ztratil jakoukoli možnost pokračovat ve svém
úkolu. Okolnosti vzniku petrohradské národní rady jen prohloubily
nedůvěru mezi ním a pařížským vedením odboje. Stal
se terčem insinuací a útoků, dostal se do izolace i v kruzích
československých organizací působících v Rusku. Byl obviněn
z narušování jednoty odboje a posléze i za přispění M. R. Štefánika
vyloučen z pařížské Národní rady. Marně přitom usiloval
o navázání kontaktů s Prozatímní vládou, neúspěšné byly
i jeho pokusy zapojit po říjnové revoluci legie do bojů proti
bolševikům na straně Ruské dobrovolnické armády (Kornilov,
Děnikin). Ve svízelné materiální situaci přežíval řadu měsíců
převážně v jižním Rusku. Domů se vrátil po dlouhé cestě
z Novorossijska, přes Oděsu a Rumunsko teprve začátkem ledna
1919. Hluboce dotčen obviňováním ze zrady československého
odboje se stáhl do soukromí. Jen několik přátel se snažilo
o jeho rehabilitaci (zejména jeho zeť, žurnalista Karel
Horký). Sám se pokusil obhájit vylíčením svých snah ve spisu
''V českých službách''. 1922 D. absolvoval tvrdý rozhovor
s E. Benešem, který se ani s odstupem času nevzdal svých
výtek. V lednu 1923 mu přesto prezident na návrh A. Švehly
přiřkl penzi ve výši 60 000 korun ročně. Veřejného uznání se
D. dostalo až 1926, kdy mu byla udělena revoluční medaile,
přiznán jeho činnosti legionářský charakter a hodnost předsedy
Československé revoluční zahraniční národní rady. Válečné
osudy D. vzbuzovaly zájem i po jeho smrti. Nejhlubší příčiny
zpochybnění jeho role v odboji však nebyly nikdy zcela objasněny.

'''D:''' Pokus o jednotný těsnopis slovanský, 1907; O zásadě grafické skladebnosti
v těsnopise slovanském, 1911; V českých službách. Vypsání mého
pobytu za hranicemi 1915–1918, 1921; Holasův těsnopis československý,
1923.

'''L:''' OSN 8, s. 218–219; 28, s. 306; OSND 2/1, s. 294–295; K. Horký, D.
Národ a Benešovo obecenstvo, New York 1917; A. Kratochvíl, J. D., průkopník
snah o původní soustavu těsnopisu slovanského, 1927; Album
representantů, s. 930; ČBS, s. 123; J. Rokoský, J. D. – vítěz, který prohrál,
in: Regiony a první světová válka, 2001, s. 74–83; LČL 1, s. 620–621;
Tomeš 1, s. 268; Vítěz, který prohrál – Poslanec J. D., Jiří Dürich (ed.),
2009.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/2759 Bibliografie dějin Českých zemí]

Josef Harna

[[Kategorie:D]]
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]]
[[Kategorie:47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
[[Kategorie:64- Překladatel]]

[[Kategorie:1847]]
[[Kategorie:Mukařov]]
[[Kategorie:1927]]
[[Kategorie:Klášter Hradiště nad Jizerou]]