Verze z 21. 10. 2019, 18:38, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

DĚPOLT I. ?1125-?14.8.1167

Z Personal
DĚPOLT I.
Narození před 1125
Úmrtí 14./15.8.1167
Místo úmrtí okolí Říma (Itálie)
Povolání 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
Citace Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 178

DĚPOLT I., * před 1125 ?, † 14./15. 8. 1167 okolí Říma (Itálie), zakladatel přemyslovské větve Děpolticů

Syn českého knížete Vladislava I. a Richezy z Bergu, mladší bratr krále Vladislava (II./I.). Oženil se s dcerou Albrechta Medvěda Braniborského. Z manželství se narodil syn Děpolt II. (před 1158–1190) a dcera Hedvika († 1210), která se později provdala za syna míšeňského markrabího Fridricha z Brehny. D. podporoval spolu s nejmladším bratrem Jindřichem politiku staršího bratra a poskytoval mu účinnou pomoc v politických a hlavně vojenských záležitostech. Po Vladislavově boku bojoval u Vysoké u Čáslavi ve ztracené bitvě o trůn mezi Vladislavem a moravskými údělnými knížaty 1142. Zatímco Vladislav II. s biskupem Jindřichem Zdíkem spěchal k římsko-německému králi Konrádovi III. s žádostí o pomoc, D. spolu s Vladislavovou manželkou Gertrudou Babenberskou uhájil Pražský hrad. Zřejmě pro odpor proti exempčním snahám Jindřicha Zdíka se spolu s moravskými Přemyslovci 1145 účastnil biskupova přepadení. Papežské klatby se zbavil poutí do Říma. Za Vladislavova tažení na druhou křížovou výpravu 1147–48 byl pověřen správou země. Tehdy úspěšně zabránil pokusu bratrance Soběslava zmocnit se trůnu. 1156 se spolu s Vladislavem a českými velmoži zúčastnil svatby Fridricha Barbarossy s Beatricí Burgundskou, při níž se Vladislav s císařem dohodli na podpoře Barbarossovy politiky. Spolu s biskupem Danielem I. doprovázel 1157 Vladislava na říšský sněm do Bamberka, kde byla domluvena účast na polském tažení, na němž se s Vladislavem podíleli i oba jeho bratři. Následujícího roku byl přítomen sněmu v Bamberku, kde byl Vladislav II. vyznamenán královskou korunou a slíbil českou podporu tažení do Itálie. Výpravy se zúčastnil rovněž D. V dubnu 1161 vedl spolu se synovcem Bedřichem, synem Vladislavovým, 300 českých jezdců, které poslal král Barbarossovi do Itálie. Oba se také dostavili na synodu v Lodi, na níž byl slavnostně uznán protipapež Viktor IV. Při plenění Milána v březnu 1162 byl prý D. mezi prvními, kdo metali oheň na zpustošené město. Po návratu se nadále podílel na vysoké politice, ať už šlo o přítomnost na synodě přívrženců Viktora IV. v St. Jean de Lesne (1162), na říšském sněmu (1165 v Altenburgu) nebo při politických aktivitách Vladislava II. Na podzim 1166 byl opět vyslán v čele českého oddílu na pomoc císaři při jeho čtvrté italské výpravě. Fridrichu Barbarossovi poskytl účinnou pomoc při obléhání Ancony, v bojích v Apulii a při ovládnutí Říma v červenci 1167. Na počátku srpna se však v kraji rozšířila malárie a decimovala císařské vojsko. D. zemřel někde v okolí Říma. Jeho kosti byly převezeny do Čech, kde byly pohřbeny.

L: V. Novotný, České dějiny 1/2, 1913, rejstřík; J. Dejmek, Děpoltici (K mocenskému postavení a osudům jedné vedlejší větve Přemyslovců), in: Mediaevalia Historica Bohemica 1, 1991, s. 92–101, pozn. s. 123–128; M. Šolle, Po stopách přemyslovských Děpolticů. Příspěvek ke genezi města Kouřimě, 2000, s. 59–62; Přemyslovci (ed. P. Sommer – D. Třeštík – J. Žemlička), 2009, s. 558 a rejstřík.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Bláhová