Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky DAČICKÝ Ondřej 1510-29.8.1571

{{Infobox - osoba
| jméno = Ondřej DAČICKÝ
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 1510
| místo narození = 
| datum úmrtí = 29.8.1571
| místo úmrtí = Kutná Hora
| povolání = 43- Významný představitel obecní správy
63- Spisovatel

| jiná jména = 
}}
'''DAČICKÝ, Ondřej''' ''(pův. jm. Ondřej Křivoláček), * 1510 ?, † 29. 8. 1571 Kutná Hora, měšťan, královský rychtář a hofmistr, autor historických zápisů''

Syn Matěje z Dačic, usedlého v Kutné Hoře; původ jména
není zcela jistý, podle některých zdrojů odkazuje k městu
Dačice, podle jiných starších, pochází z Polska. Jako kraječ
sukna se 1532 oženil s Annou Kaňovou, vdovou po obchodníkovi
se suknem Martinu Křivoláčkovi, a s jejím obchodem
převzal, jak tehdy bylo obvyklé, i příjmení jejího manžela a začal
se nazývat Ondřejem Křivoláčkem. S Annou měl čtyři děti
(Magdalena, Tobiáš, Matěj, Václav), z nichž ho přežil zřejmě
jedině syn Tobiáš († před 1583). Manželka brzy zemřela.
1538 se oženil znovu s o devět let mladší Dorotou (1519 až
1566), dcerou kutnohorského primase Mikuláše z Práchňan
na Kbele (a jeho manželky Justiny z Hor), která mu přinesla
bohatství i společenskou vážnost, díky nimž mohl proniknout
do prostředí městské rady a kolem 1540 se začít uplatňovat
v politickém životě města. Měl blízko k umírněným konzervativcům,
konfesijně se neskrývaně připojil k luterství. Ve stavovském
odboji 1547 sice Kutná Hora zachovala neutralitu,
přesto byla postižena panovníkovými opatřeními. Na místo
královského rychtáře, jehož povinností bylo dohlížet na závažná
jednání a usnesení městské rady a potlačovat v zárodku
jak projevy nespokojenosti s panovníkem a jeho úřady, tak
i snahy měšťanstva o větší míru nezávislosti, jmenoval 1551
Ferdinand I. v Kutné Hoře D. Byl však o několik měsíců později
obtížného úřadu zproštěn a byl dosazen do úřadu horního
hofmistra, který zaujímal v hierarchii vládních úřadů
vyšší místo; 1553 byl D. z úřadu na vlastní žádost uvolněn.
Za vystupování proti mincmistrovi, pražskému měšťanovi
Petru Hlavsovi z Liboslavě, jehož hospodaření bylo značně
ztrátové, byl uvězněn, propuštěn na vysokou kauci. Zřejmě
kvůli intrikám ztratil důvěru panovníka, který nepotvrdil jeho
povýšení mezi erbovní měšťany. D. se stáhl z veřejného života,
usadil se s rodinou na tvrzi v Lorci u Kutné Hory a úspěšně
se věnoval vaření piva a hospodářským záležitostem. Hned
po smrti Ferdinanda I. znovu požádal o erb a dosáhl úspěchu,
byť po delší době: 1571 vydal Maxmilián II. erbovní
list, kterým bylo D., zv. Ondřej Křivoláček, přiznáno právo
na erb i nové jméno s přídomkem, na základě něhož se on
i jeho potomci mohli psát jako Dačičtí z Heslova. Poté, co
na Lorci zemřel, byl pochován (stejně jako jeho žena) v chrámu
sv. Barbory. S manželkou Dorotou měl 14 dětí (Jan,
Anna, Mikuláš I., Václav II., Simeon, Sigmund I., Lidmila,
Mikuláš II., Jindřich I., Kateřina, Justina, Mikuláš III.,
Jindřich II., Sigmund II.), z nichž většina zemřela v dětském
věku (synové Mikuláš I., Simeon a Jindřich II. na mor během
jediné noci 1554), otce přežili jen tři synové: Jan (1539 až
1582), Václav II. (1544–1575) a Mikuláš III. (1555–1626),
a dcery Anna a Justina.

Někdy po 1552 převzal D. do držení paměti příslušníků manželčiny
rodiny, tj. Práchňanských, které v podobě historického
kalendáře, obsahujícího významné události národních dějin
od 10. století a dále i významné především kutnohorské dobové
události, založil v 2. polovině 15. století Bartoš z Práchňan
(† 1510) a pokračovali v nich jeho synové Jan starší († 1521)
a Mikuláš (1485–1550) z Práchňan. D. dokončil VII. oddíl
kroniky (1550–70) a samostatně sepsal oddíly XI. (chronologicky
uspořádané záznamy o událostech 1527–46) a XII.
(1534–71). V záznamech kroniky se projevil jako vzdělaný
a mimořádně pečlivý autor s nadáním pro analistiku, protože
se mohl opírat o vlastní politické zkušenosti. V D. textech
byl patrný i osobitý přínos, především přísný zřetel k třídění
faktů, obsažnost a pečlivá formulace záznamů či zdokonalení
komentujících glos (využívajících latinu i příměry z lidového
jazyka), na které pak navázal jeho syn Mikuláš. I zásluhou
D. tak bylo možno ''Paměti'' Práchňanských (a Dačických
z Heslova) v době jeho smrti srovnávat s nejlepšími soudobými
kronikářskými díly.

'''D:''' Část oddílu VII. a oddíl XI. a XII. v původních pamětech rodiny
Práchňanských (později Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova), in:
A. Rezek (ed.), Paměti Mikuláše Dačického z Heslova I–II, 1878–1880 (Památky
staré literatury české V/III); J. Mikulec (ed.), Mikuláš Dačický z Heslova.
Paměti (s úvodem J. Janáčka), 1996.

'''L:''' F. B. Mikovec, Mikuláš Dačický z Heslova a na Kbele, in: ČČM 28, 1854,
č. 1, s. 71–87; A. Rezek, K biografii Dačických z Heslova, in: Sborník historický
4, 1886, s. 185n.; P. M. Veselský, Pánové Dačičtí z Heslova od jejich
počátku až na naše doby vůbec, jakož i Mikuláš Dačický z Heslova, 1886;
OSN 7, s. 847–848; E. Leminger, Rodný dům Mikuláše Dačického z Heslova,
in: Kutnohorské příspěvky k dějinám vzdělanosti české 3, 4, 1927,
s. 133–135; J. Fiala, Odkud pocházel Ondřej Křivoláček, zakladatel rodiny
Dačických z Heslova, in: tamtéž 11, 2–3, 1949, s. 41–48; J. Mikulec (ed.),
c. d. 

Marie Ryantová

[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:43- Významný představitel obecní správy]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]

[[Kategorie:1510]]
[[Kategorie:1571]]
[[Kategorie:Kutná Hora]]