DAČICKÝ Ondřej 1510-29.8.1571: Porovnání verzí
(DAČICKÝ_z_Heslova_Ondřej_1510-1571) |
|||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
− | | jméno = Ondřej DAČICKÝ | + | | jméno = Ondřej DAČICKÝ |
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 1510 | | datum narození = 1510 | ||
| místo narození = | | místo narození = | ||
− | | datum úmrtí = 1571 | + | | datum úmrtí = 29.8.1571 |
− | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Kutná Hora |
| povolání = 43- Významný představitel obecní správy | | povolání = 43- Významný představitel obecní správy | ||
63- Spisovatel | 63- Spisovatel | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | '''DAČICKÝ, Ondřej''' ''(pův. jm. Ondřej Křivoláček), * 1510 ?, † 29. 8. 1571 Kutná Hora, měšťan, královský rychtář a hofmistr, autor historických zápisů'' | ||
+ | |||
+ | Syn Matěje z Dačic, usedlého v Kutné Hoře; původ jména | ||
+ | není zcela jistý, podle některých zdrojů odkazuje k městu | ||
+ | Dačice, podle jiných starších, pochází z Polska. Jako kraječ | ||
+ | sukna se 1532 oženil s Annou Kaňovou, vdovou po obchodníkovi | ||
+ | se suknem Martinu Křivoláčkovi, a s jejím obchodem | ||
+ | převzal, jak tehdy bylo obvyklé, i příjmení jejího manžela a začal | ||
+ | se nazývat Ondřejem Křivoláčkem. S Annou měl čtyři děti | ||
+ | (Magdalena, Tobiáš, Matěj, Václav), z nichž ho přežil zřejmě | ||
+ | jedině syn Tobiáš († před 1583). Manželka brzy zemřela. | ||
+ | 1538 se oženil znovu s o devět let mladší Dorotou (1519 až | ||
+ | 1566), dcerou kutnohorského primase Mikuláše z Práchňan | ||
+ | na Kbele (a jeho manželky Justiny z Hor), která mu přinesla | ||
+ | bohatství i společenskou vážnost, díky nimž mohl proniknout | ||
+ | do prostředí městské rady a kolem 1540 se začít uplatňovat | ||
+ | v politickém životě města. Měl blízko k umírněným konzervativcům, | ||
+ | konfesijně se neskrývaně připojil k luterství. Ve stavovském | ||
+ | odboji 1547 sice Kutná Hora zachovala neutralitu, | ||
+ | přesto byla postižena panovníkovými opatřeními. Na místo | ||
+ | královského rychtáře, jehož povinností bylo dohlížet na závažná | ||
+ | jednání a usnesení městské rady a potlačovat v zárodku | ||
+ | jak projevy nespokojenosti s panovníkem a jeho úřady, tak | ||
+ | i snahy měšťanstva o větší míru nezávislosti, jmenoval 1551 | ||
+ | Ferdinand I. v Kutné Hoře D. Byl však o několik měsíců později | ||
+ | obtížného úřadu zproštěn a byl dosazen do úřadu horního | ||
+ | hofmistra, který zaujímal v hierarchii vládních úřadů | ||
+ | vyšší místo; 1553 byl D. z úřadu na vlastní žádost uvolněn. | ||
+ | Za vystupování proti mincmistrovi, pražskému měšťanovi | ||
+ | Petru Hlavsovi z Liboslavě, jehož hospodaření bylo značně | ||
+ | ztrátové, byl uvězněn, propuštěn na vysokou kauci. Zřejmě | ||
+ | kvůli intrikám ztratil důvěru panovníka, který nepotvrdil jeho | ||
+ | povýšení mezi erbovní měšťany. D. se stáhl z veřejného života, | ||
+ | usadil se s rodinou na tvrzi v Lorci u Kutné Hory a úspěšně | ||
+ | se věnoval vaření piva a hospodářským záležitostem. Hned | ||
+ | po smrti Ferdinanda I. znovu požádal o erb a dosáhl úspěchu, | ||
+ | byť po delší době: 1571 vydal Maxmilián II. erbovní | ||
+ | list, kterým bylo D., zv. Ondřej Křivoláček, přiznáno právo | ||
+ | na erb i nové jméno s přídomkem, na základě něhož se on | ||
+ | i jeho potomci mohli psát jako Dačičtí z Heslova. Poté, co | ||
+ | na Lorci zemřel, byl pochován (stejně jako jeho žena) v chrámu | ||
+ | sv. Barbory. S manželkou Dorotou měl 14 dětí (Jan, | ||
+ | Anna, Mikuláš I., Václav II., Simeon, Sigmund I., Lidmila, | ||
+ | Mikuláš II., Jindřich I., Kateřina, Justina, Mikuláš III., | ||
+ | Jindřich II., Sigmund II.), z nichž většina zemřela v dětském | ||
+ | věku (synové Mikuláš I., Simeon a Jindřich II. na mor během | ||
+ | jediné noci 1554), otce přežili jen tři synové: Jan (1539 až | ||
+ | 1582), Václav II. (1544–1575) a Mikuláš III. (1555–1626), | ||
+ | a dcery Anna a Justina. | ||
+ | |||
+ | Někdy po 1552 převzal D. do držení paměti příslušníků manželčiny | ||
+ | rodiny, tj. Práchňanských, které v podobě historického | ||
+ | kalendáře, obsahujícího významné události národních dějin | ||
+ | od 10. století a dále i významné především kutnohorské dobové | ||
+ | události, založil v 2. polovině 15. století Bartoš z Práchňan | ||
+ | († 1510) a pokračovali v nich jeho synové Jan starší († 1521) | ||
+ | a Mikuláš (1485–1550) z Práchňan. D. dokončil VII. oddíl | ||
+ | kroniky (1550–70) a samostatně sepsal oddíly XI. (chronologicky | ||
+ | uspořádané záznamy o událostech 1527–46) a XII. | ||
+ | (1534–71). V záznamech kroniky se projevil jako vzdělaný | ||
+ | a mimořádně pečlivý autor s nadáním pro analistiku, protože | ||
+ | se mohl opírat o vlastní politické zkušenosti. V D. textech | ||
+ | byl patrný i osobitý přínos, především přísný zřetel k třídění | ||
+ | faktů, obsažnost a pečlivá formulace záznamů či zdokonalení | ||
+ | komentujících glos (využívajících latinu i příměry z lidového | ||
+ | jazyka), na které pak navázal jeho syn Mikuláš. I zásluhou | ||
+ | D. tak bylo možno ''Paměti'' Práchňanských (a Dačických | ||
+ | z Heslova) v době jeho smrti srovnávat s nejlepšími soudobými | ||
+ | kronikářskými díly. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' Část oddílu VII. a oddíl XI. a XII. v původních pamětech rodiny | ||
+ | Práchňanských (později Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova), in: | ||
+ | A. Rezek (ed.), Paměti Mikuláše Dačického z Heslova I–II, 1878–1880 (Památky | ||
+ | staré literatury české V/III); J. Mikulec (ed.), Mikuláš Dačický z Heslova. | ||
+ | Paměti (s úvodem J. Janáčka), 1996. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' F. B. Mikovec, Mikuláš Dačický z Heslova a na Kbele, in: ČČM 28, 1854, | ||
+ | č. 1, s. 71–87; A. Rezek, K biografii Dačických z Heslova, in: Sborník historický | ||
+ | 4, 1886, s. 185n.; P. M. Veselský, Pánové Dačičtí z Heslova od jejich | ||
+ | počátku až na naše doby vůbec, jakož i Mikuláš Dačický z Heslova, 1886; | ||
+ | OSN 7, s. 847–848; E. Leminger, Rodný dům Mikuláše Dačického z Heslova, | ||
+ | in: Kutnohorské příspěvky k dějinám vzdělanosti české 3, 4, 1927, | ||
+ | s. 133–135; J. Fiala, Odkud pocházel Ondřej Křivoláček, zakladatel rodiny | ||
+ | Dačických z Heslova, in: tamtéž 11, 2–3, 1949, s. 41–48; J. Mikulec (ed.), | ||
+ | c. d. | ||
+ | |||
+ | Marie Ryantová | ||
+ | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:43- Významný představitel obecní správy]] | [[Kategorie:43- Významný představitel obecní správy]] | ||
Řádka 17: | Řádka 105: | ||
[[Kategorie:1510]] | [[Kategorie:1510]] | ||
[[Kategorie:1571]] | [[Kategorie:1571]] | ||
+ | [[Kategorie:Kutná Hora]] |
Verze z 10. 12. 2016, 10:53
Ondřej DAČICKÝ | |
Narození | 1510 |
---|---|
Úmrtí | 29.8.1571 |
Místo úmrtí | Kutná Hora |
Povolání |
43- Významný představitel obecní správy 63- Spisovatel |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47163 |
DAČICKÝ, Ondřej (pův. jm. Ondřej Křivoláček), * 1510 ?, † 29. 8. 1571 Kutná Hora, měšťan, královský rychtář a hofmistr, autor historických zápisů
Syn Matěje z Dačic, usedlého v Kutné Hoře; původ jména není zcela jistý, podle některých zdrojů odkazuje k městu Dačice, podle jiných starších, pochází z Polska. Jako kraječ sukna se 1532 oženil s Annou Kaňovou, vdovou po obchodníkovi se suknem Martinu Křivoláčkovi, a s jejím obchodem převzal, jak tehdy bylo obvyklé, i příjmení jejího manžela a začal se nazývat Ondřejem Křivoláčkem. S Annou měl čtyři děti (Magdalena, Tobiáš, Matěj, Václav), z nichž ho přežil zřejmě jedině syn Tobiáš († před 1583). Manželka brzy zemřela. 1538 se oženil znovu s o devět let mladší Dorotou (1519 až 1566), dcerou kutnohorského primase Mikuláše z Práchňan na Kbele (a jeho manželky Justiny z Hor), která mu přinesla bohatství i společenskou vážnost, díky nimž mohl proniknout do prostředí městské rady a kolem 1540 se začít uplatňovat v politickém životě města. Měl blízko k umírněným konzervativcům, konfesijně se neskrývaně připojil k luterství. Ve stavovském odboji 1547 sice Kutná Hora zachovala neutralitu, přesto byla postižena panovníkovými opatřeními. Na místo královského rychtáře, jehož povinností bylo dohlížet na závažná jednání a usnesení městské rady a potlačovat v zárodku jak projevy nespokojenosti s panovníkem a jeho úřady, tak i snahy měšťanstva o větší míru nezávislosti, jmenoval 1551 Ferdinand I. v Kutné Hoře D. Byl však o několik měsíců později obtížného úřadu zproštěn a byl dosazen do úřadu horního hofmistra, který zaujímal v hierarchii vládních úřadů vyšší místo; 1553 byl D. z úřadu na vlastní žádost uvolněn. Za vystupování proti mincmistrovi, pražskému měšťanovi Petru Hlavsovi z Liboslavě, jehož hospodaření bylo značně ztrátové, byl uvězněn, propuštěn na vysokou kauci. Zřejmě kvůli intrikám ztratil důvěru panovníka, který nepotvrdil jeho povýšení mezi erbovní měšťany. D. se stáhl z veřejného života, usadil se s rodinou na tvrzi v Lorci u Kutné Hory a úspěšně se věnoval vaření piva a hospodářským záležitostem. Hned po smrti Ferdinanda I. znovu požádal o erb a dosáhl úspěchu, byť po delší době: 1571 vydal Maxmilián II. erbovní list, kterým bylo D., zv. Ondřej Křivoláček, přiznáno právo na erb i nové jméno s přídomkem, na základě něhož se on i jeho potomci mohli psát jako Dačičtí z Heslova. Poté, co na Lorci zemřel, byl pochován (stejně jako jeho žena) v chrámu sv. Barbory. S manželkou Dorotou měl 14 dětí (Jan, Anna, Mikuláš I., Václav II., Simeon, Sigmund I., Lidmila, Mikuláš II., Jindřich I., Kateřina, Justina, Mikuláš III., Jindřich II., Sigmund II.), z nichž většina zemřela v dětském věku (synové Mikuláš I., Simeon a Jindřich II. na mor během jediné noci 1554), otce přežili jen tři synové: Jan (1539 až 1582), Václav II. (1544–1575) a Mikuláš III. (1555–1626), a dcery Anna a Justina.
Někdy po 1552 převzal D. do držení paměti příslušníků manželčiny rodiny, tj. Práchňanských, které v podobě historického kalendáře, obsahujícího významné události národních dějin od 10. století a dále i významné především kutnohorské dobové události, založil v 2. polovině 15. století Bartoš z Práchňan († 1510) a pokračovali v nich jeho synové Jan starší († 1521) a Mikuláš (1485–1550) z Práchňan. D. dokončil VII. oddíl kroniky (1550–70) a samostatně sepsal oddíly XI. (chronologicky uspořádané záznamy o událostech 1527–46) a XII. (1534–71). V záznamech kroniky se projevil jako vzdělaný a mimořádně pečlivý autor s nadáním pro analistiku, protože se mohl opírat o vlastní politické zkušenosti. V D. textech byl patrný i osobitý přínos, především přísný zřetel k třídění faktů, obsažnost a pečlivá formulace záznamů či zdokonalení komentujících glos (využívajících latinu i příměry z lidového jazyka), na které pak navázal jeho syn Mikuláš. I zásluhou D. tak bylo možno Paměti Práchňanských (a Dačických z Heslova) v době jeho smrti srovnávat s nejlepšími soudobými kronikářskými díly.
D: Část oddílu VII. a oddíl XI. a XII. v původních pamětech rodiny Práchňanských (později Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova), in: A. Rezek (ed.), Paměti Mikuláše Dačického z Heslova I–II, 1878–1880 (Památky staré literatury české V/III); J. Mikulec (ed.), Mikuláš Dačický z Heslova. Paměti (s úvodem J. Janáčka), 1996.
L: F. B. Mikovec, Mikuláš Dačický z Heslova a na Kbele, in: ČČM 28, 1854, č. 1, s. 71–87; A. Rezek, K biografii Dačických z Heslova, in: Sborník historický 4, 1886, s. 185n.; P. M. Veselský, Pánové Dačičtí z Heslova od jejich počátku až na naše doby vůbec, jakož i Mikuláš Dačický z Heslova, 1886; OSN 7, s. 847–848; E. Leminger, Rodný dům Mikuláše Dačického z Heslova, in: Kutnohorské příspěvky k dějinám vzdělanosti české 3, 4, 1927, s. 133–135; J. Fiala, Odkud pocházel Ondřej Křivoláček, zakladatel rodiny Dačických z Heslova, in: tamtéž 11, 2–3, 1949, s. 41–48; J. Mikulec (ed.), c. d.
Marie Ryantová