DAČICKÝ Ondřej 1510-29.8.1571: Porovnání verzí

Aktuální verze z 21. 10. 2019, 14:56

Ondřej DAČICKÝ
Narození	1510
Úmrtí	29.8.1571
Místo úmrtí	Kutná Hora
Povolání	43- Významný představitel obecní správy 63- Spisovatel
Citace	Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 106-107
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47163

DAČICKÝ, Ondřej (pův. jm. Ondřej Křivoláček), * 1510 ?, † 29. 8. 1571 Kutná Hora, měšťan, královský rychtář a hofmistr, autor historických zápisů

Syn Matěje z Dačic, usedlého v Kutné Hoře; původ jména není zcela jistý, podle některých zdrojů odkazuje k městu Dačice, podle jiných starších, pochází z Polska. Jako kraječ sukna se 1532 oženil s Annou Kaňovou, vdovou po obchodníkovi se suknem Martinu Křivoláčkovi, a s jejím obchodem převzal, jak tehdy bylo obvyklé, i příjmení jejího manžela a začal se nazývat Ondřejem Křivoláčkem. S Annou měl čtyři děti (Magdalena, Tobiáš, Matěj, Václav), z nichž ho přežil zřejmě jedině syn Tobiáš († před 1583). Manželka brzy zemřela. 1538 se oženil znovu s o devět let mladší Dorotou (1519 až 1566), dcerou kutnohorského primase Mikuláše z Práchňan na Kbele (a jeho manželky Justiny z Hor), která mu přinesla bohatství i společenskou vážnost, díky nimž mohl proniknout do prostředí městské rady a kolem 1540 se začít uplatňovat v politickém životě města. Měl blízko k umírněným konzervativcům, konfesijně se neskrývaně připojil k luterství. Ve stavovském odboji 1547 sice Kutná Hora zachovala neutralitu, přesto byla postižena panovníkovými opatřeními. Na místo královského rychtáře, jehož povinností bylo dohlížet na závažná jednání a usnesení městské rady a potlačovat v zárodku jak projevy nespokojenosti s panovníkem a jeho úřady, tak i snahy měšťanstva o větší míru nezávislosti, jmenoval 1551 Ferdinand I. v Kutné Hoře D. Byl však o několik měsíců později obtížného úřadu zproštěn a byl dosazen do úřadu horního hofmistra, který zaujímal v hierarchii vládních úřadů vyšší místo; 1553 byl D. z úřadu na vlastní žádost uvolněn. Za vystupování proti mincmistrovi, pražskému měšťanovi Petru Hlavsovi z Liboslavě, jehož hospodaření bylo značně ztrátové, byl uvězněn, propuštěn na vysokou kauci. Zřejmě kvůli intrikám ztratil důvěru panovníka, který nepotvrdil jeho povýšení mezi erbovní měšťany. D. se stáhl z veřejného života, usadil se s rodinou na tvrzi v Lorci u Kutné Hory a úspěšně se věnoval vaření piva a hospodářským záležitostem. Hned po smrti Ferdinanda I. znovu požádal o erb a dosáhl úspěchu, byť po delší době: 1571 vydal Maxmilián II. erbovní list, kterým bylo D., zv. Ondřej Křivoláček, přiznáno právo na erb i nové jméno s přídomkem, na základě něhož se on i jeho potomci mohli psát jako Dačičtí z Heslova. Poté, co na Lorci zemřel, byl pochován (stejně jako jeho žena) v chrámu sv. Barbory. S manželkou Dorotou měl 14 dětí (Jan, Anna, Mikuláš I., Václav II., Simeon, Sigmund I., Lidmila, Mikuláš II., Jindřich I., Kateřina, Justina, Mikuláš III., Jindřich II., Sigmund II.), z nichž většina zemřela v dětském věku (synové Mikuláš I., Simeon a Jindřich II. na mor během jediné noci 1554), otce přežili jen tři synové: Jan (1539 až 1582), Václav II. (1544–1575) a Mikuláš III. (1555–1626), a dcery Anna a Justina.

Někdy po 1552 převzal D. do držení paměti příslušníků manželčiny rodiny, tj. Práchňanských, které v podobě historického kalendáře, obsahujícího významné události národních dějin od 10. století a dále i významné především kutnohorské dobové události, založil v 2. polovině 15. století Bartoš z Práchňan († 1510) a pokračovali v nich jeho synové Jan starší († 1521) a Mikuláš (1485–1550) z Práchňan. D. dokončil VII. oddíl kroniky (1550–70) a samostatně sepsal oddíly XI. (chronologicky uspořádané záznamy o událostech 1527–46) a XII. (1534–71). V záznamech kroniky se projevil jako vzdělaný a mimořádně pečlivý autor s nadáním pro analistiku, protože se mohl opírat o vlastní politické zkušenosti. V D. textech byl patrný i osobitý přínos, především přísný zřetel k třídění faktů, obsažnost a pečlivá formulace záznamů či zdokonalení komentujících glos (využívajících latinu i příměry z lidového jazyka), na které pak navázal jeho syn Mikuláš. I zásluhou D. tak bylo možno Paměti Práchňanských (a Dačických z Heslova) v době jeho smrti srovnávat s nejlepšími soudobými kronikářskými díly.

D: Část oddílu VII. a oddíl XI. a XII. v původních pamětech rodiny Práchňanských (později Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova), in: A. Rezek (ed.), Paměti Mikuláše Dačického z Heslova I–II, 1878–1880 (Památky staré literatury české V/III); J. Mikulec (ed.), Mikuláš Dačický z Heslova. Paměti (s úvodem J. Janáčka), 1996.

L: F. B. Mikovec, Mikuláš Dačický z Heslova a na Kbele, in: ČČM 28, 1854, č. 1, s. 71–87; A. Rezek, K biografii Dačických z Heslova, in: Sborník historický 4, 1886, s. 185n.; P. M. Veselský, Pánové Dačičtí z Heslova od jejich počátku až na naše doby vůbec, jakož i Mikuláš Dačický z Heslova, 1886; OSN 7, s. 847–848; E. Leminger, Rodný dům Mikuláše Dačického z Heslova, in: Kutnohorské příspěvky k dějinám vzdělanosti české 3, 4, 1927, s. 133–135; J. Fiala, Odkud pocházel Ondřej Křivoláček, zakladatel rodiny Dačických z Heslova, in: tamtéž 11, 2–3, 1949, s. 41–48; J. Mikulec (ed.), c. d.

Marie Ryantová