DAČICKÝ z Heslova Mikuláš 23.12.1555-25.9.1626: Porovnání verzí

Aktuální verze z 3. 11. 2019, 10:38

Mikuláš DAČICKÝ z Heslova
Narození	23.12.1555
Místo narození	Kutná Hora
Úmrtí	25.9.1626
Místo úmrtí	Kutná Hora
Povolání	63- Spisovatel
Citace	Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 107-108
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45243

DAČICKÝ z Heslova, Mikuláš, * 23. 12. 1555 Kutná Hora, † 25. 9. 1626 Kutná Hora, měšťan, spisovatel

Syn Ondřeje D. z Heslova (1510?–1571) a jeho druhé manželky Doroty z Práchňan, již třetí toho jména, dva dříve narození stejnojmenní bratři předčasně zemřeli. O D. nejranějším mládí, stráveném v tzv. Biskupském domě (který si otec koupil 1536, dnes na Komenského náměstí; jeho původním majitelem byl sidonský biskup Filip de Villanuova) a na tvrzi v Lorci, kam se rodina 1559 přestěhovala, se nedochovaly zprávy. Není známo, zda navštěvoval některou z městských škol v Kutné Hoře, nebo ho vyučoval soukromý preceptor. Základy vzdělání mohl získat v rodině, která již od praděda Bartoše z Práchňan patřila mezi kulturně vyspělé. Doma se D. mohl současně částečně seznámit s některými hospodářskými zásadami. 1570 jej dal otec i přes luterské vyznání na výchovu k opatovi benediktinského kláštera v Kladrubech u Stříbra Josefu Wronovi z Dorndorfu a Biskupova (který byl dosti nekonformní a rozporuplnou osobností), aby se naučil latinsky a vzdělal se v literním umění. Důvody volby zůstaly nejasné, v úvahu připadala domněnka, že se otci vymkla synova výchova z rukou a pobyt v Kladrubech měl být formou nápravy, případně, že si otec přál, aby se D. seznámil se zcela odlišným, jazykově nečeským prostředím, a pobyt v klášteře byl míněn i jako lekce v respektování náboženských, národnostních i společenských protikladů. V úvahu však připadalo i hypotetické příbuzenství s opatem nebo prostá důvěra v jeho pedagogické schopnosti. Není ani zřejmé, čemu se D. v Kladrubech naučil a do jaké míry splnil pobyt účel. Největším přínosem tak nejspíše bylo seznámení se s opatovou tolerancí ve věcech víry a dozrání k cílevědomému pozorování okolního života a k životnímu nadhledu. Již 1571 se D. musel po otcově smrti vrátit do Kutné Hory, v klášteře pak znovu pobýval 1576 a 1577. Nadále se pak věnoval zahálčivému životu a vzdal se osobních ambicí jak v hromadění majetku, tak v získávání hodností a úřadů. Po dosažení dospělosti si vylepšoval rozpočet odprodejem nemovitostí nebo důlních podílů, navštěvoval přátele či zajížděl do Prahy, ale většinu času trávil s příležitostnými kumpány v kutnohorských výčepech a hostincích, takže vstoupil už od mládí do obecného povědomí jako hrdina nevázaných pitek, pohoršlivých milostných avantýr, rvaček a šarvátek na veřejných místech a různých skandálů, které končívaly před městským soudem. Historikové však nezřídka v líčení D. nectností i schopností přeháněli a zejména v beletrizujících pracích byla jeho prostopášnost dramatizována a romantizována až za únosné hranice, takže výsledkem se stala legendární postava zosobňující mravní úpadek předbělohorských Čech.

Život D. výrazně ovlivnila událost 1582, kdy v šarvátce v hostinci zlatníka Jiříka Engelmajera u Kouřimské brány v Kutné Hoře usmrtil Felixe Novohradského z Kolovrat, následně byl zatčen, uvězněn a postaven před soud. Původní rozsudky změnilo císařovo rozhodnutí 1584, na jehož základě byl D. nejprve odsouzen k deseti letům vyhnanství ze země a zaplacení kauce na propuštění z vězení, nakonec však byl vypovězení zproštěn. Ještě před uzavřením procesu se D. vrátil ke starým zvyklostem, v nichž mu zcela nezabránilo ani nové uvěznění 1587 a následné opětné propuštění na vysokou kauci. Určité zklidnění přinesl 1590 sňatek s Alžbětou († 1610), dcerou zlatníka Jiřího Mládka, který přispěl i k vyřešení D. zhoršené majetkové situace. Manželství zůstalo bezdětné. Aby učinil zadost svým měšťanským povinnostem (a nejspíše z nedostatku peněz, za které by za sebe někoho najal), uposlechl 1594 výzvy kutnohorské městské rady a spolu se svým švagrem Matyášem Vodolínským z Vodolína a bratranci Mikulášem, Václavem a Janem Šatnými z Olivetu se připojil s několika žoldnéři ke kutnohorské městské milici a zúčastnil se tažení proti Turkům, v jehož čele stál Petr Vok z Rožmberka. Česká zemská hotovost, shromážděná v táboře u Znojma, se vydala do Uher na obranu pevnosti Rábu (Győr). Cestou došla zpráva, že pevnost kapitulovala před tureckým obležením, takže se vojsko od Prešpurku vydalo na cestu zpět. Od 1613 musel D. v obnoveném procesu, o jehož pokračování od 1602 usilovala dcera zavražděného Kateřina Javornická, opětně čelit obvinění ze smrti Felixe Novohradského z Kolovrat. Byl uvězněn a odsouzen a nakonec nucen zaplatit vysokou částku 125 kop grošů českých. Proto musel prodat dům v Miránkovské ulici, který kdysi vyženil, přestěhovat se do najatého bytu a žít ve skrovnějších poměrech. Nadále sledoval soudobé dění a především vývoj směřující k povstání 1618, které však odsoudil. I když mu pak další vývoj dal za pravdu, pozoroval jej s nelibostí a výtkami zejména vůči kutnohorské rekatolizaci. Dříve než musel sám zaujmout ve věcech víry rozhodující stanovisko, zemřel. Byl pochován v kostele sv. Barbory vedle své matky.

V literárním odkazu D. se dochovaly Paměti, v nichž navázal na práci několika generací předků, ale jeho podíl byl nejpodstatnější. K práci na nich se zřejmě odhodlal až po sňatku, za jejich autora se začal sám označovat po návratu z tureckého tažení. Začal revizí a redakcí starších textů, v nichž pak pokračoval po celý život, a tak se nejvíce zasloužil o jejich konečnou literární podobu. Jeho vlastní záznamy začínaly 1574 a byly jednoznačně zaměřeny na soudobé dění. Přitom vycházel z úředních dokumentů, tištěných a opisovaných zpráv i ústních informací, budoval si i dokumentaci a projevil pozoruhodnou politickou a historickou orientaci a rozhled. Své záznamy doplňoval osobitými a zasvěcenými komentáři k různým událostem a společenským jevům, které se staly nedílnou a místy i hlavní složkou výkladu a tím i zajímavým svědectvím o myšlenkových obzorech české společnosti přelomu 16. a 17. století. Díky nim získaly texty vyšší literární úroveň a proměnila se i jejich vnitřní struktura.

Souběžně s Paměťmi vznikala básnická sbírka Prostopravda, vydaná 1620 a obsahující různé kritické průpovídky a břitké satirické výpady. Ta patřila k prvním česky psaným sbírkám básní domácího autora, její literární úroveň však nedosáhla kvality Pamětí.

D: Paměti, Prostopravda, 1620.

L: F. Palacký (ed.), Výpisy z pamětí p. M. D. z H., in: ČČM 1, 1827, s. 77 až 89; 2, 1828, s. 39–52, 81–94; 3, 1829, s. 25–38, 76–82; F. B. Mikovec, M. D. z H. a na Kbele, in: tamtéž 28, 1854, č. 1, s. 71–87; A. Rezek (ed.), Paměti M. D. z H. I–II, 1878–1880 (Památky staré literatury české V/III); týž, K biografii Dačických z Heslova, in: Sborník historický 4, 1886, s. 185n.; P. M. Veselský, Pánové Dačičtí z Heslova od jejich počátku až na naše doby vůbec, jakož i M. D. z H., 1886; OSN 7, s. 847–848; E. Leminger, Rodný dům M. D. z H., in: Kutnohorské příspěvky k dějinám vzdělanosti české 3, 4, 1927, s. 133–135; M. Novotný (ed.), M. D. z H., Paměti, 1940 (Národní klenotnice 10); E. Petrů – E. Pražák (ed.), M. D. z H., Prostopravda – Paměti, 1955 (Živá díla minulosti 9); J. Špét, Neznámé doplňky k Pamětem M. D. z H., in: Listy filologické 88, 1965, s. 56–62; E. Pražák (ed.), M. D. z H., Paměti, 1975; J. Janáček, M. D. z H. Očitý svědek české renesance, in: DaS 14, 1992, č. 6, s. 24–29; J. Mikulec (ed.), M. D. z H. Paměti (s úvodem J. Janáčka), 1996.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Ryantová

• 

  Dům Mikuláše Dačického z Heslova v Kutné Hoře