Biografický slovník
DADÁK Otakar 16.12.1918-8.4.1992: Porovnání verzí
(DADÁK_Otakar_16.12.1918-8.4.1992) |
|||
| (Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Otakar DADÁK | | jméno = Otakar DADÁK | ||
| − | | obrázek = | + | | obrázek = Dadak Otakar portret.jpg |
| datum narození = 16.12.1918 | | datum narození = 16.12.1918 | ||
| − | | místo narození = | + | | místo narození = Brodek u Prostějova |
| datum úmrtí = 8.4.1992 | | datum úmrtí = 8.4.1992 | ||
| místo úmrtí = Brno | | místo úmrtí = Brno | ||
| Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 110 |
| + | }} | ||
| + | '''DADÁK, Otakar''', ''* 16. 12. 1918 Brodek u Prostějova, † 8. 4. 1992 Brno, herec, pedagog'' | ||
| + | |||
| + | Koncem třicátých let přišel do Brna, kde 1941 absolvoval | ||
| + | Státní hudební a dramatickou konzervatoř. Jeho profesor | ||
| + | Rudolf Walter, herec, režisér a pedagog, u něho vypěstoval | ||
| + | vytříbený cit pro přesnost a sdělnost jevištního slova | ||
| + | a smysl pro jazykovou kulturu. První angažmá nastoupil ve | ||
| + | Východočeském divadle v Pardubicích (1941–45). Po druhé | ||
| + | světové válce hrál již jen v Brně. Ve Svobodném divadle | ||
| + | (1945–50), které pod vedením mladých nadšenců v čele | ||
| + | s Milanem Páskem usilovalo o vytvoření druhé brněnské činoherní | ||
| + | scény, se stal hereckou oporou a rozvíjel schopnosti | ||
| + | jak ve hrách moderních, tak klasických, v postavách vážného | ||
| + | i komediálního charakteru (např. jako nadporučík Lukáš | ||
| + | v Klikově dramatizaci ''Osudů dobrého vojáka Švejka'', 1946). | ||
| + | Roku 1950 přestoupil do činoherního souboru tehdejšího | ||
| + | Státního divadla, kde působil až do svého odchodu do výslužby | ||
| + | v polovině osmdesátých let. | ||
| + | |||
| + | V padesátých letech zaujal např. jako kníže Václav v Jarišově | ||
| + | ''Boleslavu I.'', titulní hrdina Tylova ''Jiříkova vidění'', antifašista | ||
| + | Ross z Remarqueova ''Posledního dějství'' nebo komediálně pojatý | ||
| + | Felix v Podhorského nastudování alegorie bratří Čapků ''Ze života hmyzu''. D. kreativita vynikla v šedesátých letech, kdy se v jeho souboru prosadil program brechtovského politického | ||
| + | divadla. Tam se uplatnila hercova mladistvě vyhlížející štíhlá | ||
| + | postava a uměřený gestický projev, nepatetická lidskost, bezprostřednost | ||
| + | a typová výraznost – ať už šlo o francouzského | ||
| + | revolucionáře Marata ze Sokolovského inscenace publicistického | ||
| + | dramatu ''Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata'' | ||
| + | Petera Weisse, vynikajícího Jiřího v Albeeho deziluzivní | ||
| + | psychoanalytické hře ''Kdopak by se Kafky bál'', Otce z Blažkova | ||
| + | ''Příliš štědrého večera'', Cyrana z Bergeracu, Androkla z apokryfické komedie G. B. Shawa, humanistického učitele Tomka v Bukovčanově tragédii ''Než kohout zazpívá'' nebo na opak | ||
| + | o lidové figury her Klicperových, Tylových, Mahenových, | ||
| + | Hrubínových apod. Jiným oborem, do něhož byl D. obsazován, | ||
| + | byly úlohy tzv. chórového rázu v titulech nejrozmanitějších | ||
| + | žánrů – role různých vypravěčů a komentátorů, orientujících | ||
| + | kultivovanou apelativností obecenstvo v epickém | ||
| + | toku dramat (např. Čapkův ''Tulák'', filozof Jiří v ''Totálním'' | ||
| + | ''kuropění'' Ludvíka Kundery, 1961, fráter Timoteo z ''Pravdivé'' | ||
| + | ''historie smrti Giacoma i Lukrecie a Beatrice Cenciových'', 1967, | ||
| + | Současník v ''Čínské zdi'' Maxe Frische, 1968, ad.). Pozoruhodné | ||
| + | byly i tři D. charakterové kreace z druhé poloviny sedmdesátých | ||
| + | let – složité čechovovské postavy lékaře Dorna (''Racek'') | ||
| + | a hraběte Šabelského (''Ivanov'') spolu s ušlechtilým Samotářem | ||
| + | z novinky režiséra Zdeňka Kaloče ''Mejdan na písku''. | ||
| + | |||
| + | Podstatnou část D. bohaté činnosti tvořily recitace a umělecký | ||
| + | přednes: v nejrůznějších pásmech poezie (mj. literární, kulturní | ||
| + | a diskusní večery v Procházkově síni brněnského Domu | ||
| + | umění a s verši Mikuláškovými, Kainarovými, Skácelovými, | ||
| + | jindy recitoval Halase, Éluarda, Seferise), slavnostních matiné, | ||
| + | v televizním dabingu, v komentářích k filmům (filmové | ||
| + | ztvárnění básnické prózy F. Halase na pozadí měnící se | ||
| + | krajiny a přírody, 1975) nebo v naučných a informativních | ||
| + | pořadech a v původních rozhlasových hrách současných autorů, | ||
| + | rozhlasových úpravách a adaptacích klasických divadelních | ||
| + | textů (mj. J. Reed – J. P. Ljubimov, ''Deset dnů, které'' | ||
| + | ''otřásly světem'', 1971, B. Němcová, ''Babička'', 1972), pořadech | ||
| + | popularizačního nebo ryze účelového rázu v brněnském rozhlase, | ||
| + | v neposlední řadě od 60. let pak v pedagogické práci | ||
| + | na JAMU. Vždy uplatnil svou střídmost, střízlivost, věcnost, | ||
| + | zvučný hlas, dobrou dikci a schopnost pronikat k dřeni přednášených | ||
| + | děl a zprostředkovat nabyté poznání diváku či posluchači | ||
| + | co nejsdělněji. Od 1949 do 1991 D. hrál ve dvou | ||
| + | desítkách českých a slovenských filmů (mj. ''Kdo hledá zlaté'' | ||
| + | ''dno [též Frajeři na blátě]'', 1974, režie Jiří Menzel) a televizních | ||
| + | inscenací (mj. ''Deník psaný na vodu'', 1975, doplněný ukázkami | ||
| + | z filmu ''Osvobození Moravy a Slezska 1945''). 1952–57 četl komentář | ||
| + | ke třem desítkám dokumentárních krátkometrážních, | ||
| + | instrukčních a školních filmů. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' Tomeš 1, s. 221; Český hraný film 3, 1945–1960, 2001, rejstřík; M. Fikejz, | ||
| + | Český film. Herci a herečky 1, 2006, s. 183; J. Křenek, Brněnské setkání | ||
| + | s Tvorbou, in: Tvorba 7. 6. 1972, s. 11; J. S. Matějka, Umění a vůle, in: Kam | ||
| + | v Brně za kulturou, říjen 1973, s. 14n.; vk (= V. Kudělka), Nezaváté stopy O. | ||
| + | D., in: tamtéž, prosinec 1978; Postavy brněnského jeviště 1, 1984, s. 569n. | ||
| + | (kde neúplný soupis rolí a literatury); V. Závodský, Herec podmanivých myšlenek, | ||
| + | in: Lidová demokracie 21. 4. 1992; L. Kundera, Nikdy žádný význam | ||
| + | nepoztrácel. Vzpomínka na Otu D., in: Svobodné slovo 28. 8. 1992; I. Dorovský, | ||
| + | Herectví je řehole…, in: Prostějovský týden 3, 1993, č. 51, 22. 12. | ||
| + | 1993, s. 8; http://www.csfd.cz/ (kde soupis filmů); http://www.cfn.cz/ (kde | ||
| + | filmografie); www.fdb.cz/ (kde filmografie). | ||
| + | |||
| + | Gustav Novotný | ||
| − | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
| Řádka 17: | Řádka 100: | ||
[[Kategorie:1918]] | [[Kategorie:1918]] | ||
| + | [[Kategorie:Brodek u Prostějova]] | ||
[[Kategorie:1992]] | [[Kategorie:1992]] | ||
[[Kategorie:Brno]] | [[Kategorie:Brno]] | ||
Aktuální verze z 3. 11. 2019, 10:54
| Otakar DADÁK | |
 | |
| Narození | 16.12.1918 |
|---|---|
| Místo narození | Brodek u Prostějova |
| Úmrtí | 8.4.1992 |
| Místo úmrtí | Brno |
| Povolání | 83- Divadelní interpret nebo herec |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 110 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45244 |
DADÁK, Otakar, * 16. 12. 1918 Brodek u Prostějova, † 8. 4. 1992 Brno, herec, pedagog
Koncem třicátých let přišel do Brna, kde 1941 absolvoval Státní hudební a dramatickou konzervatoř. Jeho profesor Rudolf Walter, herec, režisér a pedagog, u něho vypěstoval vytříbený cit pro přesnost a sdělnost jevištního slova a smysl pro jazykovou kulturu. První angažmá nastoupil ve Východočeském divadle v Pardubicích (1941–45). Po druhé světové válce hrál již jen v Brně. Ve Svobodném divadle (1945–50), které pod vedením mladých nadšenců v čele s Milanem Páskem usilovalo o vytvoření druhé brněnské činoherní scény, se stal hereckou oporou a rozvíjel schopnosti jak ve hrách moderních, tak klasických, v postavách vážného i komediálního charakteru (např. jako nadporučík Lukáš v Klikově dramatizaci Osudů dobrého vojáka Švejka, 1946). Roku 1950 přestoupil do činoherního souboru tehdejšího Státního divadla, kde působil až do svého odchodu do výslužby v polovině osmdesátých let.
V padesátých letech zaujal např. jako kníže Václav v Jarišově Boleslavu I., titulní hrdina Tylova Jiříkova vidění, antifašista Ross z Remarqueova Posledního dějství nebo komediálně pojatý Felix v Podhorského nastudování alegorie bratří Čapků Ze života hmyzu. D. kreativita vynikla v šedesátých letech, kdy se v jeho souboru prosadil program brechtovského politického divadla. Tam se uplatnila hercova mladistvě vyhlížející štíhlá postava a uměřený gestický projev, nepatetická lidskost, bezprostřednost a typová výraznost – ať už šlo o francouzského revolucionáře Marata ze Sokolovského inscenace publicistického dramatu Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata Petera Weisse, vynikajícího Jiřího v Albeeho deziluzivní psychoanalytické hře Kdopak by se Kafky bál, Otce z Blažkova Příliš štědrého večera, Cyrana z Bergeracu, Androkla z apokryfické komedie G. B. Shawa, humanistického učitele Tomka v Bukovčanově tragédii Než kohout zazpívá nebo na opak o lidové figury her Klicperových, Tylových, Mahenových, Hrubínových apod. Jiným oborem, do něhož byl D. obsazován, byly úlohy tzv. chórového rázu v titulech nejrozmanitějších žánrů – role různých vypravěčů a komentátorů, orientujících kultivovanou apelativností obecenstvo v epickém toku dramat (např. Čapkův Tulák, filozof Jiří v Totálním kuropění Ludvíka Kundery, 1961, fráter Timoteo z Pravdivé historie smrti Giacoma i Lukrecie a Beatrice Cenciových, 1967, Současník v Čínské zdi Maxe Frische, 1968, ad.). Pozoruhodné byly i tři D. charakterové kreace z druhé poloviny sedmdesátých let – složité čechovovské postavy lékaře Dorna (Racek) a hraběte Šabelského (Ivanov) spolu s ušlechtilým Samotářem z novinky režiséra Zdeňka Kaloče Mejdan na písku.
Podstatnou část D. bohaté činnosti tvořily recitace a umělecký přednes: v nejrůznějších pásmech poezie (mj. literární, kulturní a diskusní večery v Procházkově síni brněnského Domu umění a s verši Mikuláškovými, Kainarovými, Skácelovými, jindy recitoval Halase, Éluarda, Seferise), slavnostních matiné, v televizním dabingu, v komentářích k filmům (filmové ztvárnění básnické prózy F. Halase na pozadí měnící se krajiny a přírody, 1975) nebo v naučných a informativních pořadech a v původních rozhlasových hrách současných autorů, rozhlasových úpravách a adaptacích klasických divadelních textů (mj. J. Reed – J. P. Ljubimov, Deset dnů, které otřásly světem, 1971, B. Němcová, Babička, 1972), pořadech popularizačního nebo ryze účelového rázu v brněnském rozhlase, v neposlední řadě od 60. let pak v pedagogické práci na JAMU. Vždy uplatnil svou střídmost, střízlivost, věcnost, zvučný hlas, dobrou dikci a schopnost pronikat k dřeni přednášených děl a zprostředkovat nabyté poznání diváku či posluchači co nejsdělněji. Od 1949 do 1991 D. hrál ve dvou desítkách českých a slovenských filmů (mj. Kdo hledá zlaté dno [též Frajeři na blátě], 1974, režie Jiří Menzel) a televizních inscenací (mj. Deník psaný na vodu, 1975, doplněný ukázkami z filmu Osvobození Moravy a Slezska 1945). 1952–57 četl komentář ke třem desítkám dokumentárních krátkometrážních, instrukčních a školních filmů.
L: Tomeš 1, s. 221; Český hraný film 3, 1945–1960, 2001, rejstřík; M. Fikejz, Český film. Herci a herečky 1, 2006, s. 183; J. Křenek, Brněnské setkání s Tvorbou, in: Tvorba 7. 6. 1972, s. 11; J. S. Matějka, Umění a vůle, in: Kam v Brně za kulturou, říjen 1973, s. 14n.; vk (= V. Kudělka), Nezaváté stopy O. D., in: tamtéž, prosinec 1978; Postavy brněnského jeviště 1, 1984, s. 569n. (kde neúplný soupis rolí a literatury); V. Závodský, Herec podmanivých myšlenek, in: Lidová demokracie 21. 4. 1992; L. Kundera, Nikdy žádný význam nepoztrácel. Vzpomínka na Otu D., in: Svobodné slovo 28. 8. 1992; I. Dorovský, Herectví je řehole…, in: Prostějovský týden 3, 1993, č. 51, 22. 12. 1993, s. 8; http://www.csfd.cz/ (kde soupis filmů); http://www.cfn.cz/ (kde filmografie); www.fdb.cz/ (kde filmografie).
Gustav Novotný
