DADÁK Otakar 16.12.1918-8.4.1992

Z Personal
Otakar DADÁK
Narození 16.12.1918
Místo narození Brodek u Prostějova
Úmrtí 8.4.1992
Místo úmrtí Brno
Povolání 83- Divadelní interpret nebo herec
Citace Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 110
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45244

DADÁK, Otakar, * 16. 12. 1918 Brodek u Prostějova, † 8. 4. 1992 Brno, herec, pedagog

Koncem třicátých let přišel do Brna, kde 1941 absolvoval Státní hudební a dramatickou konzervatoř. Jeho profesor Rudolf Walter, herec, režisér a pedagog, u něho vypěstoval vytříbený cit pro přesnost a sdělnost jevištního slova a smysl pro jazykovou kulturu. První angažmá nastoupil ve Východočeském divadle v Pardubicích (1941–45). Po druhé světové válce hrál již jen v Brně. Ve Svobodném divadle (1945–50), které pod vedením mladých nadšenců v čele s Milanem Páskem usilovalo o vytvoření druhé brněnské činoherní scény, se stal hereckou oporou a rozvíjel schopnosti jak ve hrách moderních, tak klasických, v postavách vážného i komediálního charakteru (např. jako nadporučík Lukáš v Klikově dramatizaci Osudů dobrého vojáka Švejka, 1946). Roku 1950 přestoupil do činoherního souboru tehdejšího Státního divadla, kde působil až do svého odchodu do výslužby v polovině osmdesátých let.

V padesátých letech zaujal např. jako kníže Václav v Jarišově Boleslavu I., titulní hrdina Tylova Jiříkova vidění, antifašista Ross z Remarqueova Posledního dějství nebo komediálně pojatý Felix v Podhorského nastudování alegorie bratří Čapků Ze života hmyzu. D. kreativita vynikla v šedesátých letech, kdy se v jeho souboru prosadil program brechtovského politického divadla. Tam se uplatnila hercova mladistvě vyhlížející štíhlá postava a uměřený gestický projev, nepatetická lidskost, bezprostřednost a typová výraznost – ať už šlo o francouzského revolucionáře Marata ze Sokolovského inscenace publicistického dramatu Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata Petera Weisse, vynikajícího Jiřího v Albeeho deziluzivní psychoanalytické hře Kdopak by se Kafky bál, Otce z Blažkova Příliš štědrého večera, Cyrana z Bergeracu, Androkla z apokryfické komedie G. B. Shawa, humanistického učitele Tomka v Bukovčanově tragédii Než kohout zazpívá nebo na opak o lidové figury her Klicperových, Tylových, Mahenových, Hrubínových apod. Jiným oborem, do něhož byl D. obsazován, byly úlohy tzv. chórového rázu v titulech nejrozmanitějších žánrů – role různých vypravěčů a komentátorů, orientujících kultivovanou apelativností obecenstvo v epickém toku dramat (např. Čapkův Tulák, filozof Jiří v Totálním kuropění Ludvíka Kundery, 1961, fráter Timoteo z Pravdivé historie smrti Giacoma i Lukrecie a Beatrice Cenciových, 1967, Současník v Čínské zdi Maxe Frische, 1968, ad.). Pozoruhodné byly i tři D. charakterové kreace z druhé poloviny sedmdesátých let – složité čechovovské postavy lékaře Dorna (Racek) a hraběte Šabelského (Ivanov) spolu s ušlechtilým Samotářem z novinky režiséra Zdeňka Kaloče Mejdan na písku.

Podstatnou část D. bohaté činnosti tvořily recitace a umělecký přednes: v nejrůznějších pásmech poezie (mj. literární, kulturní a diskusní večery v Procházkově síni brněnského Domu umění a s verši Mikuláškovými, Kainarovými, Skácelovými, jindy recitoval Halase, Éluarda, Seferise), slavnostních matiné, v televizním dabingu, v komentářích k filmům (filmové ztvárnění básnické prózy F. Halase na pozadí měnící se krajiny a přírody, 1975) nebo v naučných a informativních pořadech a v původních rozhlasových hrách současných autorů, rozhlasových úpravách a adaptacích klasických divadelních textů (mj. J. Reed – J. P. Ljubimov, Deset dnů, které otřásly světem, 1971, B. Němcová, Babička, 1972), pořadech popularizačního nebo ryze účelového rázu v brněnském rozhlase, v neposlední řadě od 60. let pak v pedagogické práci na JAMU. Vždy uplatnil svou střídmost, střízlivost, věcnost, zvučný hlas, dobrou dikci a schopnost pronikat k dřeni přednášených děl a zprostředkovat nabyté poznání diváku či posluchači co nejsdělněji. Od 1949 do 1991 D. hrál ve dvou desítkách českých a slovenských filmů (mj. Kdo hledá zlaté dno [též Frajeři na blátě], 1974, režie Jiří Menzel) a televizních inscenací (mj. Deník psaný na vodu, 1975, doplněný ukázkami z filmu Osvobození Moravy a Slezska 1945). 1952–57 četl komentář ke třem desítkám dokumentárních krátkometrážních, instrukčních a školních filmů.

L: Tomeš 1, s. 221; Český hraný film 3, 1945–1960, 2001, rejstřík; M. Fikejz, Český film. Herci a herečky 1, 2006, s. 183; J. Křenek, Brněnské setkání s Tvorbou, in: Tvorba 7. 6. 1972, s. 11; J. S. Matějka, Umění a vůle, in: Kam v Brně za kulturou, říjen 1973, s. 14n.; vk (= V. Kudělka), Nezaváté stopy O. D., in: tamtéž, prosinec 1978; Postavy brněnského jeviště 1, 1984, s. 569n. (kde neúplný soupis rolí a literatury); V. Závodský, Herec podmanivých myšlenek, in: Lidová demokracie 21. 4. 1992; L. Kundera, Nikdy žádný význam nepoztrácel. Vzpomínka na Otu D., in: Svobodné slovo 28. 8. 1992; I. Dorovský, Herectví je řehole…, in: Prostějovský týden 3, 1993, č. 51, 22. 12. 1993, s. 8; http://www.csfd.cz/ (kde soupis filmů); http://www.cfn.cz/ (kde filmografie); www.fdb.cz/ (kde filmografie).

Gustav Novotný