DANĚK Ludvík 6.1.1937-15.11.1998

Z Personal
Ludvík DANĚK
Narození 6.1.1937
Místo narození Hořice u Blanska
Úmrtí 15.11.1998
Místo úmrtí Horní Bečva u Rožnova pod Radhoštěm
Povolání 72- Sportovec nebo činitel tělesné kultury
Citace Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 119-120

DANĚK, Ludvík, * 6. 1. 1937 Hořice u Blanska, † 15. 11. 1998 Horní Bečva u Rožnova pod Radhoštěm, atlet

Vyučil se soustružníkem v blanenských strojírnách (ČKD). K jeho největším zálibám patřil sport, ale první atletické závody absolvoval teprve v osmnácti letech. Ze všech disciplín si silově dobře vybavený a všestranný sportovec vybral hod diskem. V té době absolvoval základní vojenskou službu u Pohraniční stráže. Přesto dále výkonnostně rostl, než však mohl být převelen mezi sportovce v pražské Rudé hvězdě, 1957 utrpěl jako spolujezdec na motocyklu vážné zranění při dopravní nehodě.

Znovu se k atletice vrátil až 1961. Pod vedením trenéra Jana Vrábela se rychle prosadil do evropské špičky a začal se přibližovat výkonům amerických diskařů, kteří na počátku 60. let vládli světovým tabulkám. Na ME v Bělehradě 1962 obsadil mezi diskaři 9. místo. V dubnu 1963 se stal držitelem československého rekordu, v červnu téhož roku poprvé na závodech v Košicích hodil přes 60 m a zařadil se mezi desítku nejlepších světových diskařů, mezi něž patřil až do 1976. Přitom nadále pracoval v dělnické profesi ve třísměnném provozu. Teprve v novém zaměstnání v brněnských Závodech Jana Švermy, kde pracoval jako technolog, získal určité úlevy na trénink. V květnu 1964 se stal evropským rekordmanem a o necelé tři měsíce později překonal při závodech v Turnově světový rekord (výkonem 64,55 m). Svoje prvenství potvrdil v září 1965, kdy v Sokolově přehodil hranici 65 metrů (65,22 m). Na OH 1964 v Tokiu získal stříbrnou medaili, když ho předposledním hodem překonal Al Oerter, D. atletický vzor. Jisté zklamání přineslo atletické ME 1966 (5. místo), které nedokázala plně zahladit bronzová medaile z OH 1968 v Mexiku. Ve stínu úspěšnějších reprezentantů se vracel z ME 1970, kde dosáhl na 4. příčku.

Nové úspěchy se dostavily 1971, kdy získal primát na ME v Helsinkách a prosadil se na druhé místo v dlouhodobých atletických tabulkách. Krátce nato se D. přestěhoval do Prahy a přestoupil do Sparty Praha. Pracoval zároveň jako technolog v ČKD Kompresory a začal studovat tříletou atletickou trenérskou specializaci na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK. Vrcholem D. atletické kariéry se staly OH 1972 v Mnichově: posledním hodem porazil Američana J. Silvestera i rázovitého Švéda R. Brucha a získal zlatou olympijskou medaili. Jeho úspěchy doplnila stříbrná medaile z ME 1974 v Římě, téhož roku dosáhl osobního rekordu (67,18 m). Na OH 1976 v Montrealu obsadil až 9. příčku a na pražském ME 1978, kdy se loučil se závodní dráhou, se neprobojoval z kvalifikace do hlavního závodu. Celkem devětkrát překonal československý rekord, titul mistra ČSSR získal třináctkrát.

Postupně přecházel do role trenéra a sportovního funkcionáře. Vedl vrhače v Rudé hvězdě (Olympu) Praha, kde se stal i ústředním trenérem. 1993–98 byl místopředsedou Českého atletického svazu a věnoval se i práci v Českém olympijském výboru (mj. předseda Klubu olympioniků). Dočkal se řady uznání (titul zasloužilého mistra sportu i státní vyznamenání Za vynikající práci a Řád práce, 1965 a 1972 se stal nejlepším sportovcem ČSSR), ale i neodůvodněných útoků ve chvílích, kdy se nekritickým obdivovatelům zdálo, že nedosáhl předpokládaného úspěchu. Nejvyšší poctu získal od Mezinárodního olympijského výboru, jehož předseda J. A. Samaranch předal 1995 D. Olympijský řád; Mezinárodní výbor fair play při UNESCO mu udělil 1998 Cenu Pierra de Coubertina. Po skončení závodní činnosti se usadil v Beskydech, kde také zemřel. Jeho ostatky byly uloženy na Valašském Slavíně ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm.

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 141; ETK 2/1, s. 115; F. Kolář a kol., Kdo byl kdo. Naši olympionici, 1999, s. 83–84; J. Jirka a kol., Kdo byl kdo v české atletice, 2000, s. 27; J. Popper, Přešlap, in: Zlato, stříbro, bronz, 1969, s. 48–57; týž, Mozoly a medaile, 1975; J. Jirka a kol., Sto let královny, 1997, s. 102–103; Z. Šupich, Šestý pokus, in: Zátopek a ti druzí, 1986, s. 141–148; Dve želania, in: Štart 8, 1963, č. 29, s. 16; J. Popper, Znáte D., in: Československý sport 12. 10. 1963; M. Rumann, Deň s L. D., in: Štart 10, 1965, č. 50–51, s. 26–29; M. Conzarová, Nie som smutný muž, in: tamtéž 16, 1971, č. 28; Z. Šupich, Když D. nevyhrává, Rudé právo 16. 6. 1973; týž, Dvacet let s diskem, in: tamtéž 17. 8. 1974; J. Popper, Míra poctivosti, in: Československý sport 28. 3. 1975; Č. Kohlmann, Pět zkušeností L. D., in: tamtéž 25. 8. 1978; L. D. – 50!, in: tamtéž 6. 1. 1986; L. Propper, Míň může být víc, in: Sport (Magazín Volno) 2000, č. 51; Tomeš 1, s. 221–222 (s místem úmrtí Hutisko-Solanec); Ottova encyklopedie ČR 3, 2006, s. 422; nekrology: Zemřel L. D., Právo 17. 11. 1998; J. Popper, Srdce rytíře z diskařského kruhu se zastavilo, in: Sport 18. 11. 1998.

P: NM, Historické muzeum, oddělení tělesné výchovy a sportu, Praha.

Miloslav Martínek