DANEŠ Jiří Viktor Pavel 23.8.1880-11.4.1928

Z Personal
Jiří Viktor Pavel DANEŠ
Narození 23.8.1880
Místo narození Nový Dvůr (dnes Pavlov) u Kladna
Úmrtí 11.4.1928
Místo úmrtí Culver City u Los Angeles (Kalifornie, USA)
Povolání 12- Geograf
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
13- Geodet nebo kartograf
Citace Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 123-124

DANEŠ, Jiří Viktor Pavel, * 23. 8. 1880 Nový Dvůr (dnes Pavlov) u Kladna, † 11. 4. 1928 Culver City u Los Angeles (Kalifornie, USA), geograf, diplomat

Syn statkáře Josefa D. (1817–1883) a jeho druhé ženy Johanny (1837–1908), dcery Petra Fastra, známého z událostí revolučního roku 1848. D. měl celkem 10 starších (vesměs nevlastních) sourozenců, z nichž vynikl národohospodář Josef D. (1872–1928). Jeho švagrem byl prof. medicíny Otakar Frankenberger (1852–1915), synovci prof. Vladimír Jedlička (1896–1973) a diplomat Pavel Wellner (1878–1959). Manželka Božena D. byla dcerou literárního vědce Josefa Hanuše (1862–1941), jednoho z prvních rektorů bratislavské univerzity.

Jako nejmladší dítě v rodině byl D. hmotně zajištěn, proto se mohl plně věnovat studiu a později vědecké kariéře. Po gymnáziu v Křemencově ulici v Praze nastoupil 1898 na kombinaci zeměpis–dějepis na české univerzitě (PhDr. 1902). Po studiích u nepříliš systematického Jana Palackého (D. byl již tehdy jeho asistentem) si školení doplnil ještě 1902 v Bělehradě u J. Cvijiće a 1903–04 v Berlíně (u J. Grolla a A. Pencka). Od mládí hojně cestoval, zejména na Balkánský poloostrov, který mezi 1899 a 1918 navštívil celkem desetkrát a jeho pozorování jsou dodnes základem zeměpisného poznání o některých, především horských oblastech poloostrova.

D., který se 1906 habilitoval, získal četné kontakty ve vědeckém světě – na geografickém kongresu ve Washingtonu se 1904 seznámil s geomorfologem W. M. Davisem, autorem teorie geografického cyklu, kterou později D. propagoval a rozpracoval. Cestu do USA (a také karibské oblasti a Mexika) opakoval 1906, nejvýznamnější výzkumnou cestu podnikl 1909–10, když spolu s botanikem K. Dominem putoval více než rok po Indonésii a Austrálii. Oba své zážitky zpracovali ve společném cestopise Dvojím rájem (1912–13). Sám i s dalšími kolegy (V. Dvorský, J. Čermák, K. Chotek aj.) podnikal i cesty po Evropě a věnoval se též průzkumu českých zemí. Mimořádným profesorem pražské univerzity se D. stal 1912. Plánoval další expedice, v těch mu ale zabránila první světová válka; v březnu 1917 byl povolán do rakousko-uherské armády, ale sloužil pouze v týlu, v Bosně a Hercegovině. Na konci října 1918 sestavil v Sarajevu českou legii, která ve městě udržela pořádek ve dnech rozpadu mocnářství. Na Balkáně onemocněl španělskou chřipkou. Po uzdravení a návratu domů (prosinec 1918) rychle obnovil přednášky na univerzitě, kde se 1919 stal řádným profesorem. Téhož roku podnikl spolu s K. Dominem, V. Dvorským a K. Chotkem tříměsíční cestu na Slovensko za účelem poznání nově připojených oblastí státu. Studie Úvod do geomorfologie Slovenska a Podkarpatské Rusi (in: Věda přírodní, 1920) tak představovala program dalšího výzkumu.

Spolupracoval s komisí pro přípravu mírové konference ve Versailles, s Československým cizineckým úřadem (předseda Jihoslovanské komise, 1919–20) a 1920–23 byl prvním československým konzulem v australském Sydney. Vedle plnění diplomatických povinností navštívil mj. Novou Guineu a nejvyšší australskou horu Mt. Kosciusko (2 228 m). Svou vlast propagoval aktivní přednáškovou činností. V lednu 1923 předal úřad nástupci a s manželkou podnikl pokračování cesty kolem světa: domů se vrátili přes Nový Zéland, Havaj, Japonsko, Čínu a Kanadu. I tuto cestu popsal D. v cestopisu nazvaném Tři léta při Tichém oceáně (1926).

Po návratu pokračoval v pedagogické kariéře, byl děkanem Přírodovědecké fakulty UK (1925/26) a přednášel i na nově vzniklé univerzitě v Bratislavě (1923–25), kde vybudoval geografický ústav. Aktivně se účastnil sjezdů slovanských geografů a etnografů (Praha 1924, Varšava 1927) i práce v České společnosti zeměvědné (zeměpisné; ČSZ), kde řadu let (od 1907) patřil k redaktorům jejího Sborníku. Politicky se angažoval v agrární straně. Od 1918 byl dopisujícím, později mimořádným (1924) a řádným (1926) členem II. třídy ČAVU, v KČSN působil již od 1912 jako mimořádný a od 1918 jako řádný člen, pracoval i v Komitétu pro přírodovědecký výzkum Čech. Aktivně se podílel na činnosti i v celé řadě dalších přírodovědeckých a jiných spolků. V zahraničí ho Srpsko geografsko društvo jmenovalo čestným členem, byl členem Royal Society of Queensland, Royal Geographic Society of Australasia atd.

V říjnu 1927 znovu vyrazil na cesty: tentokrát do USA, které procestoval napříč od New Yorku po Floridu a Kalifornii, kde byl krátce před cílem 10. 4. při fotografování naftových věží v Hollywoodu sražen automobilem a druhého dne zemřel. (Nekrology uvedly datum úmrtí 12. 4., které přejala většina sekundární literatury, ale v úmrtní zprávě i soudním protokolu je datum 11. 4.) Smuteční tryzna se konala na Albertově dne 4. 5., z pozůstalosti a příspěvků byl zřízen fond, tzv. D. nadání, z nějž měly být financovány studijní cesty mladých vědců.

Spolu s C. Purkyněm je D. považován za zakladatele české geomorfologie; hlavním tématem jeho prací se stala problematika krasu. Vzorem mu byl J. Cvijić, inspiroval se i dílem francouzských a německých vědců. V řadě drobnějších studií podporoval teorii W. M. Davise o geomorfologických cyklech, kterou rozpracoval pro krasová území (Die westhercegovinische Kryptodepression, 1905, spolu s K. Thonem; Das Karstgebiet Goenoeng Sewoe in Java, 1915). Plánoval sepsat rozsáhlou srovnávací monografii o krasových oblastech světa, v tom mu však zabránila tragická smrt. Z dalších prací vynikla průkopnická hydrografická práce Hustota vodní sítě v údolí Litavky (in: Sborník ČSZ 1904), Úvodí dolní Neretvy (1906), Morfologický vývoj středních Čech (1913), glaciologické studie o zalednění v kalifornských a balkánských horách a z geomorfologie Čech a Slovenska. Řada D. prací se týká i sociální geografie, ať již disertace Hustota obyvatelstva v Hercegovině (1902), nebo práce na základě cest po světě – Původ a zanikání domorodců v Austrálii a Oceánii (1924) a Eustatické poklesy hladiny mořské v době ledové a rozšíření lidstva (1925). Sem patřil i článek o vývoji obyvatelstva v Čechách 1843–1910, publikovaný během první světové války v Národopisném věstníku. D. dále psal encyklopedická hesla (mj. pro Ottův slovník naučný) i aktuální články z politické a hospodářské geografie pro noviny a časopisy, ať již pro Obzor národohospodářský, Českou revui či Venkov.

D: soupis in: Život a práce dr. J. V. D, in: Knihovna Československé společnosti zeměpisné, sv. 12, 1928 (též Sborník ČSZ 34, 1928, s. 122–228, doplňky s. 264 a 295).

L: Album representantů, s. 352, 921; K. Domin, Vzpomínka na dr. J. D., in: Věda přírodní 9, 1928, s. 161–176 (též zvl. otisk); F. Štůla, Za prof. Drem. J. D., in: Ročenka Univerzity Komenského za studijní rok 1927–1928, Bratislava 1928, s. 42–50; OSN 28, s. 244; OSND 1/2, s. 1379–81; MSN 2, s. 85; F. Syřiště, Prof. dr. J. D., in: Lidé a země 3, 1954, s. 194–197; J. Kunský, Čeští cestovatelé 2, 1961, s. 280–300; NGS, s. 686–687; V. Häufler, Dějiny geografie na Univerzitě Karlově 1348–1967, 1968, passim (zejména s. 111, 114–115, 156–158, 390); V. Král, Sto let od narození profesora J. V. D., in: Sborník Československé geografické společnosti 85, 1980, s. 161–165; SBS 1, s. 441–442; MČE 2, s. 25; ČBS, s. 103; LČL 1, s. 513 až 514 (kde soupis díla); DUK 4, s. 121, 175–176, 554; Priekopníci, rejstřík; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 99–106; Tomeš 1, s. 222–223; ČAVU, s. 57–58; Z. Kukal, Geologové České geologické služby 1919–2001, 2002, s. 36; J. Martínek – M. Martínek, Čeští cestovatelé a mořeplavci, 2006, s. 46–50; Ottova encyklopedie ČR 5, 2006, s. 84; R. Jeřábek (ed.), Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Biografická část, 2007, s. 41–42; J. Martínek, Geografové v českých zemích 1800–1945 (biografický slovník), 2008, s. 71–75.

P: Masarykův ústav – Archiv AV ČR Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Martínek