DANIEL I. ?-9.8.1167: Porovnání verzí

Z Personal
(DANIEL_I._1100-1167)
 
Řádka 2: Řádka 2:
 
| jméno =  DANIEL I.
 
| jméno =  DANIEL I.
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
−
| datum narození = 1100
+
| datum narození =  
 
| místo narození =  
 
| místo narození =  
−
| datum úmrtí = 1167
+
| datum úmrtí = 9.8.1167
−
| místo úmrtí =  
+
| místo úmrtí = Řím (Itálie)
 
| povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel
 
| povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
−
}}<br/><br/> DANIEL I.
+
}}
 +
'''DANIEL I.''', ''* ?, † 9. 8. 1167 Řím (Itálie), biskup, diplomat''
 +
 
 +
Pocházel z předního českého intelektuálního rodu, otec
 +
byl pražský kanovník Magnus a bratr vyšehradský probošt
 +
Alexander, vedoucí diplomatického poselstva Vladislava II. do
 +
Cařihradu (kde zemřel); blízkým příbuzným byl i olomoucký
 +
biskup Jindřich Zdík. D. získal vzdělání v Paříži, kde nabyl
 +
politického a kulturního rozhledu a navázal styky s předními
 +
osobnostmi Evropy. V době působení legáta Guida v Čechách
 +
(1143) byl jmenován proboštem pražské kapituly, 1148 pražským
 +
biskupem. Biskupské svěcení přijal v Mohuči 31. 12.
 +
1148.
 +
 
 +
Jako mimořádně vzdělaný člověk a obratný diplomat konal
 +
v zájmu knížete a především císaře Fridricha Barbarossy četná
 +
diplomatická jednání (u kurie už 1145, 1146). Byl upřímně
 +
zbožným stoupencem reformního církevního směru. Po
 +
biskupském jmenování neprodleně povolal premonstráty do
 +
kláštera v Želivi, jenž v té době náležel benediktinům. 1152
 +
se místo knížete zúčastnil říšského sněmu v Merseburku, který
 +
svolal Fridrich Barbarossa, kde se mu podařilo smířit revoltujícího
 +
knížete Oldřicha, syna Soběslava I., s Vladislavem.
 +
Podobně tomu bylo i 1153, kdy se spolu s kancléřem
 +
Gervasiem a knížetem Vladislavem zúčastnil nové svatby
 +
Fridricha Barbarossy ve Würzburgu; D. přičiněním tam došlo
 +
k tajné dohodě, že pomůže-li český kníže císaři na výpravě
 +
proti Milánu, dostane královskou korunu a zpět Budyšínsko.
 +
1157 vedl D. do Uher knížecí poselstvo, jež mělo přivést nevěstu
 +
nejstaršímu synu knížete. Těsně po návratu jel na pohřeb
 +
olomouckého biskupa Jana. V červenci téhož roku byl
 +
s knížetem na říšském sněmu v Bamberku, krátce poté jel
 +
znovu do Uher, aby získal krále Gejzu II. pro pomoc italskému
 +
tažení Fridricha Barbarossy. Vladislavova tažení k Milánu
 +
1158 se D. zúčastnil s vlastním doprovodem, v němž byl
 +
i jeho kaplan a kronikář výpravy Vincentius, který zachoval
 +
o D. činnosti během výpravy četné detailní zprávy, jež chronologicky
 +
pokračovaly až po D. účast při závěrečných jednáních
 +
o kapitulaci Milána. Když se Vladislav vracel do Čech,
 +
byl D. nemocen. Pomoc a další pobyt v Itálii si nato vyžádal
 +
císař Fridrich. V jeho službách pak D. spolu s Vincentiem navštívil
 +
řadu italských měst, aby od nich přijal přísahu věrnosti
 +
císaři a pozval je na sněm na Ronkalských polích. V císařských
 +
intencích působil D. při pavijské synodě 1160, která uznala
 +
pravoplatným papežem císařského kandidáta Viktora IV.
 +
V zájmu jeho uznání putoval D. bezvýsledně znovu do Uher
 +
ke Gejzovi II. a odtud do Čech, které se jeho vlivem přihlásily
 +
k Viktorově obedienci.
 +
 
 +
Až po skončení služeb císaři se D. mohl v první polovině 60. let
 +
soustavněji věnovat diecézi. Doloženy byly jeho zásahy ve prospěch
 +
benediktinských klášterů (Sázava, Opatovice, Teplice),
 +
zatímco předchozí podpora nových řádů premonstrátů a cisterciáků
 +
skončila (zřejmě v souladu s podporou Viktora IV.). D.
 +
inicioval vznik nejstarší samostatné církevně správní soustavy
 +
arcijáhenství v pražské diecézi (v konečné podobě deseti), která
 +
hmotně zajistil. Jako vzdělanec pořizoval knihy, např. během
 +
bojů u Milána poslal kaplana Vincentia do Boloně získat rukopis
 +
Gratiánova ''Dekretu'' a další rukopisy. Z D. podnětu byl
 +
v Praze napsán a iluminován rukopis ''Flores s. Bernardi''. Z 1165
 +
se dochovaly čtyři D. autentiky (listinná potvrzení o vysvěcení
 +
kostelů a uložení relikvií do oltářů) pro kostely středních Čech;
 +
jednalo se o první listiny samostatně vydané pražskými biskupy.
 +
D. byl první pražský biskup, který respektoval kněžnu Ludmilu
 +
jako světici. 1166 se musel znovu zúčastnit dalšího císařova tažení
 +
do Itálie, kde zastával i úřad dvorského sudího. Krátce po
 +
císařově opanování Říma vypukl mor, kterému D. jako jeden
 +
z prvních podlehl. Tělesné pozůstatky byly přeneseny do Prahy
 +
a uloženy ve svatovítské katedrále.
 +
 
 +
'''L:''' RSN 4, s. 45–46; OSN 6, s. 947–948; V. Novotný, České dějiny 1/2,
 +
1913, rejstřík; M. Pavlíková, O oltářních autentikách biskupa Daniela I.,
 +
in: Věstník KČSN, 1951 (vyd. 1953), s. 1–21; NDB 3, s. 508; ADB 4,
 +
s. 729–730; BL 1, s. 230; MČE 2, s. 250; P. Hilsch, Die Bischöfe von Prag in
 +
der frühen Stauferzeit: ihre Stellung zwischen Reichs - und Landesgewalt von
 +
Daniel I., 1148–1167, bis Heinrich, 1182–1197, München 1969, passim;
 +
M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000,
 +
s. 55–57; J. Žemlička, Čechy v době knížecí, 1997, rejstřík.
 +
 
 +
'''P:''' Vincentiova kronika, in: FRB 2, s. 407–460; Jarlochova kronika, in:
 +
tamtéž, s. 461–516; Codex diplomaticus et epistolaris Bohemiae… 1 (ed.
 +
G. Friedrich), 1904–1907, rejstřík.
 +
 
 +
Zdeňka Hledíková
 +
 
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]]
 
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]]
  
−
[[Kategorie:1100]]
 
 
[[Kategorie:1167]]
 
[[Kategorie:1167]]
 +
[[Kategorie:Řím]]

Verze z 11. 12. 2016, 21:10

DANIEL I.
Úmrtí 9.8.1167
Místo úmrtí Řím (Itálie)
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45281

DANIEL I., * ?, † 9. 8. 1167 Řím (Itálie), biskup, diplomat

Pocházel z předního českého intelektuálního rodu, otec byl pražský kanovník Magnus a bratr vyšehradský probošt Alexander, vedoucí diplomatického poselstva Vladislava II. do Cařihradu (kde zemřel); blízkým příbuzným byl i olomoucký biskup Jindřich Zdík. D. získal vzdělání v Paříži, kde nabyl politického a kulturního rozhledu a navázal styky s předními osobnostmi Evropy. V době působení legáta Guida v Čechách (1143) byl jmenován proboštem pražské kapituly, 1148 pražským biskupem. Biskupské svěcení přijal v Mohuči 31. 12. 1148.

Jako mimořádně vzdělaný člověk a obratný diplomat konal v zájmu knížete a především císaře Fridricha Barbarossy četná diplomatická jednání (u kurie už 1145, 1146). Byl upřímně zbožným stoupencem reformního církevního směru. Po biskupském jmenování neprodleně povolal premonstráty do kláštera v Želivi, jenž v té době náležel benediktinům. 1152 se místo knížete zúčastnil říšského sněmu v Merseburku, který svolal Fridrich Barbarossa, kde se mu podařilo smířit revoltujícího knížete Oldřicha, syna Soběslava I., s Vladislavem. Podobně tomu bylo i 1153, kdy se spolu s kancléřem Gervasiem a knížetem Vladislavem zúčastnil nové svatby Fridricha Barbarossy ve Würzburgu; D. přičiněním tam došlo k tajné dohodě, že pomůže-li český kníže císaři na výpravě proti Milánu, dostane královskou korunu a zpět Budyšínsko. 1157 vedl D. do Uher knížecí poselstvo, jež mělo přivést nevěstu nejstaršímu synu knížete. Těsně po návratu jel na pohřeb olomouckého biskupa Jana. V červenci téhož roku byl s knížetem na říšském sněmu v Bamberku, krátce poté jel znovu do Uher, aby získal krále Gejzu II. pro pomoc italskému tažení Fridricha Barbarossy. Vladislavova tažení k Milánu 1158 se D. zúčastnil s vlastním doprovodem, v němž byl i jeho kaplan a kronikář výpravy Vincentius, který zachoval o D. činnosti během výpravy četné detailní zprávy, jež chronologicky pokračovaly až po D. účast při závěrečných jednáních o kapitulaci Milána. Když se Vladislav vracel do Čech, byl D. nemocen. Pomoc a další pobyt v Itálii si nato vyžádal císař Fridrich. V jeho službách pak D. spolu s Vincentiem navštívil řadu italských měst, aby od nich přijal přísahu věrnosti císaři a pozval je na sněm na Ronkalských polích. V císařských intencích působil D. při pavijské synodě 1160, která uznala pravoplatným papežem císařského kandidáta Viktora IV. V zájmu jeho uznání putoval D. bezvýsledně znovu do Uher ke Gejzovi II. a odtud do Čech, které se jeho vlivem přihlásily k Viktorově obedienci.

Až po skončení služeb císaři se D. mohl v první polovině 60. let soustavněji věnovat diecézi. Doloženy byly jeho zásahy ve prospěch benediktinských klášterů (Sázava, Opatovice, Teplice), zatímco předchozí podpora nových řádů premonstrátů a cisterciáků skončila (zřejmě v souladu s podporou Viktora IV.). D. inicioval vznik nejstarší samostatné církevně správní soustavy arcijáhenství v pražské diecézi (v konečné podobě deseti), která hmotně zajistil. Jako vzdělanec pořizoval knihy, např. během bojů u Milána poslal kaplana Vincentia do Boloně získat rukopis Gratiánova Dekretu a další rukopisy. Z D. podnětu byl v Praze napsán a iluminován rukopis Flores s. Bernardi. Z 1165 se dochovaly čtyři D. autentiky (listinná potvrzení o vysvěcení kostelů a uložení relikvií do oltářů) pro kostely středních Čech; jednalo se o první listiny samostatně vydané pražskými biskupy. D. byl první pražský biskup, který respektoval kněžnu Ludmilu jako světici. 1166 se musel znovu zúčastnit dalšího císařova tažení do Itálie, kde zastával i úřad dvorského sudího. Krátce po císařově opanování Říma vypukl mor, kterému D. jako jeden z prvních podlehl. Tělesné pozůstatky byly přeneseny do Prahy a uloženy ve svatovítské katedrále.

L: RSN 4, s. 45–46; OSN 6, s. 947–948; V. Novotný, České dějiny 1/2, 1913, rejstřík; M. Pavlíková, O oltářních autentikách biskupa Daniela I., in: Věstník KČSN, 1951 (vyd. 1953), s. 1–21; NDB 3, s. 508; ADB 4, s. 729–730; BL 1, s. 230; MČE 2, s. 250; P. Hilsch, Die Bischöfe von Prag in der frühen Stauferzeit: ihre Stellung zwischen Reichs - und Landesgewalt von Daniel I., 1148–1167, bis Heinrich, 1182–1197, München 1969, passim; M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 55–57; J. Žemlička, Čechy v době knížecí, 1997, rejstřík.

P: Vincentiova kronika, in: FRB 2, s. 407–460; Jarlochova kronika, in: tamtéž, s. 461–516; Codex diplomaticus et epistolaris Bohemiae… 1 (ed. G. Friedrich), 1904–1907, rejstřík.

Zdeňka Hledíková

Citováno z „http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?title=DANIEL_I._%3F-9.8.1167&oldid=96594“