StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie DANIEL II.Milík ?-30.3.1214

DANIEL II. Milík
Úmrtí	30.3.1214
Místo úmrtí	Velehrad u Uherského Hradiště
Povolání	49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace	Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 126
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45282

DANIEL II. Milík, * ?, † 30. 3. 1214 Velehrad u Uherského Hradiště, biskup

Do jmenování biskupem prakticky neznámý muž nižšího původu. Byl kaplanem Přemyslovce Vladislava Jindřicha, který se po smrti knížete-biskupa Břetislava Jindřicha stal v červnu 1197 českým knížetem. Na uprázdněný biskupský stolec dosadil kníže na shromáždění lidu (1. 11. 1197) kaplana Milíka; ten před knížetem pokleknul, přijal z jeho rukou investituru a složil manskou přísahu. Byl to první případ investitury pražského biskupa českým knížetem, což se nadále stalo pravidlem, zakotveným v privilegiu Filipa Švábského (1198) a poté i ve zlaté bule Fridricha II. Štaufského (1212). Všechny starší doklady od vzniku pražského biskupství uvádějí, i přes dotování biskupství knížetem, investituru jako právo císaře, přičemž Fridrich Barbarossa vyňal statky biskupství z pravomoci českého knížete a Břetislavu Jindřichovi udělil (1187) titul knížete říšského, což spolu s podobným privilegiem pro moravského markraběte bylo chápáno jako závažné nebezpečí ohrožující celistvost českého státu. Jako biskup nadále Milík užíval jméno D. Již v prosinci téhož roku se zřejmě podílel na kompromisu, podle nějž Vladislav Jindřich ustoupil jinému uchazeči o trůn, svému staršímu bratru Přemyslu Otakarovi I., a sám se stal markrabětem moravským.

Proti D. jmenování biskupem protestoval u kurie, nejspíše z osobních důvodů, probošt kapituly v Sadské a pozdější děkan pražské kapituly Arnold. Poukazoval na pominutí kapitulní volby (jež do té doby nebyla v Čechách nikdy praktikována). Vyšetření záležitosti svěřil 1198 papež Inocenc III. magdeburskému arcibiskupovi Lutoldovi; výsledek byl příznivý pro D., Arnold se musel zavázat přísahou, že proti D. jmenování již nikdy nevystoupí. Na přelomu 1199 a 1200 podal Arnold u kurie osobně novou, zřejmě vylhanou žalobu s poukazem na nemanželský původ D., jeho manželství a děti, špatné hospodaření s biskupskými statky, falšování pečetí a osobní pohoršlivý život. V dubnu 1200 následoval papežský příkaz mohučskému arcibiskupovi, biskupovi pasovskému a řezenskému, aby D. pohnali do 11. 11. 1200 ke kurii. K odloženému termínu 25. 3. 1201 se ke stolci dostavili jen D. zástupci a dosáhli toho, že papež uložil Arnoldovi věčné mlčení. D. byl však v nepřítomnosti zbaven úřadu, dokud by se svědectvím pěti církevních hodnostářů neobhájil před nově jmenovaným soudcem, salcburským arcibiskupem Eberhardem. Očištěn byl D. po některých průtazích svědectvím biskupů Konráda řezenského a Bertolda naumburského a opatů břevnovského Kuna, sázavského Blažeje a kladrubského Silvestra. Dostavil se ke kurii a listinou z 5. 5. 1202 byl navrácen k biskupství. Arnoldovi vrátil biskup všechny zadržené statky.

D. patřil k biskupům staršího typu, církevní emancipační snahy ho nezasáhly. Byl smířlivý (mj. prodal milevskému klášteru zpět a pod cenou ves, kterou získal jeho předchůdce) a povolný vůči králi. 1198/99 rozloučil na jeho přání Přemyslovo již dvacet let trvající manželství s Adlétou Míšenskou, z něhož vzešli žijící syn a tři dcery. Odůvodnil to čtvrtým stupněm příbuzenství, a tedy neplatností manželství; Adlétino odvolání ke kurii zůstalo z politických důvodů bezvýsledné. Oblibě, jíž se D. těšil u krále, lze zčásti přičíst přízeň, kterou církvi prokazoval za jeho života Přemysl Otakar I. Biskup byl pravidelně svědkem na panovnických listinách ve prospěch církevních institucí, v řadě případů zmiňovaly listiny jeho radu k vydání privilegií.

Soustavnou pozornost věnovanou diecézi dokazují jeho listiny v hospodářských záležitostech, ale také vymezení farností nebo svěcení kostelů (listina z 1203 o vysvěcení farního kostela v Rynárci u Pelhřimova a o vymezení jeho farního obvodu se stala nejstarší listinou toho druhu v českém prostředí). Mezi pražskými biskupy patřil D. k prvním vydavatelům odpustkových listin (1200 pro kostel ve Lhotě a 1203 v Rynárci). Údajně sebral značnou sumu na křížovou výpravu. 1207 potvrdil založení cisterciáckého kláštera v Mašťově, přeneseného po šesti letech do Oseka; po třech letech stavebních prací tam D. vysvětil hřbitov a kostel sv. Petra a Pavla (listina z 25. 4. 1208 i starší potvrzení z 1207 jsou mladší padělky vycházející z klášterní tradice). Patřil s králem ke zvláštním příznivcům premonstrátského kláštera v Teplé, kterému již 1201 daroval desátky. Premonstrátům v Zábrdovicích u Brna vysvětil 1211 za královy přítomnosti dva oltáře. Byl pohřben pravděpodobně v pražské katedrále.

L: RSN 4, s. 46–47; OSN 6, s. 948; BL 1, s. 231; MČE 2, s. 25; V. Novotný, České dějiny 1/2, 1913, 1/3, 1928, rejstřík; J. Žemlička, Čechy v době knížecí, 1997, rejstřík; týž, Počátky Čech královských, 2002 (kde další literatura); M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 57–59; Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1198 bis 1448. Ein biographisches Lexikon (ed. E. Gatz), Berlin 2001, s. 577–578.

P: Jarlochova kronika, in: FRB 2, s. 461–516; Codex diplomaticus et epistolaris Bohemiae… (ed. G. Friedrich) 1, 1904–07, 2, 1912, rejstřík.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeňka Hledíková