DANIHELKA Antonín 7.1.1909-17.3.1987: Porovnání verzí
(DANIHELKA_Antonín_7.1.1909-17.3.1987) |
|||
Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 7.1.1909 | | datum narození = 7.1.1909 | ||
− | | místo narození = Idrija | + | | místo narození = Idrija (Slovinsko) |
| datum úmrtí = 17.3.1987 | | datum úmrtí = 17.3.1987 | ||
− | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Praha ? |
| povolání = 27- Hutník nebo metalurg | | povolání = 27- Hutník nebo metalurg | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | '''DANIHELKA, Antonín''', ''* 7. 1. 1909 Idrija (Slovinsko), † 17. 3. 1987 Praha ?, ocelářský odborník'' | ||
+ | |||
+ | Obecnou školu se slovinským vyučovacím jazykem vychodil | ||
+ | v Idriji. Do 1921, kdy se rodiče vrátili do ČSR, tam | ||
+ | navštěvoval střední školu, kterou dokončil 1927 maturitou na | ||
+ | státní reálce v Příbrami. Na tamní Vysoké báňské škole (VŠB) | ||
+ | vystudoval hutní inženýrství, 1932 složil II. státní zkoušku | ||
+ | a získal titul ing. Po absolvování vojenské služby v ženijní škole | ||
+ | pro záložní důstojníky v Litoměřicích a v Praze 1932–33 | ||
+ | nastoupil 1934 jako provozní technik do oceláren Báňské | ||
+ | a hutní společnosti v Třinci. Posléze přešel do oddělení výroby | ||
+ | speciálních ocelí (zpracovávalo vojenské zakázky). | ||
+ | |||
+ | Po zabrání Těšínska 1938 se stal provozním technikem martinských | ||
+ | a elektrických oceláren Pražské železářské společnosti | ||
+ | v Kladně. 1942–45 patřil k místní odbojové protinacistické | ||
+ | skupině, za což byl po válce vyznamenán. Od 1945 zastával | ||
+ | významné místo v huti Koněv, od 1946 v Poldině huti, kde | ||
+ | jako vedoucí oceláren působil do 1955. Jeho zásluhou byla | ||
+ | zachována technologie výroby ušlechtilých ocelí z předválečného | ||
+ | i válečného období. V té době bylo D. zapsáno i několik | ||
+ | patentů a zlepšovacích návrhů. 1946 na základě práce ''Vedení'' | ||
+ | ''taveb v zásadité martinské peci'' složil rigorózum a získal titul | ||
+ | Dr. Mont. na VŠB Ostrava. Jejím vydáním 1948 dostala odborná | ||
+ | veřejnost první českou vědeckou práci o teoretických | ||
+ | základech výroby oceli. | ||
+ | |||
+ | Od 1955 pracoval D. na ministerstvu hutnického průmyslu | ||
+ | a rudných dolů, nejprve v komisi pro vypracování generálního | ||
+ | výhledového plánu československých hutí, poté v technickém | ||
+ | odboru jako technolog-hlavní ocelář. 1961 nastoupil jako náměstek | ||
+ | ředitele Hutnického ústavu ČSAV. Po jeho sloučení | ||
+ | s Výzkumným ústavem hutnictví železa 1964 se stal náměstkem | ||
+ | ředitele pro výzkumnou činnost. V 60. letech patřil mezi | ||
+ | přední ocelářské odborníky u nás i v zahraničí. Účastnil se | ||
+ | technických jednání v ocelářské sekci černé metalurgie Rady | ||
+ | vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), byl členem technické | ||
+ | rady Generálního ředitelství hutnictví železa. Pronesl řadu | ||
+ | přednášek doma i na jednáních bloku zemí RVHP. Po odchodu | ||
+ | do důchodu 1971 pracoval 1972–83 jako hlavní projektant | ||
+ | v Hutním projektu, kde se zabýval především přestavbou | ||
+ | podniku Spojené ocelárny, n. p. (SONP) Kladno a rozšiřováním | ||
+ | elektroocelárny v Dříni. 1951 se stal členem redakční | ||
+ | komise ''Hutnických listů'', 1959–62 zástupcem vedoucího redaktora, | ||
+ | pak do 1972 jejich vedoucím redaktorem; byl členem | ||
+ | hutnické společnosti v ČVTS, komise pro dějiny československého | ||
+ | hutnictví železa (od 1979), předsedou státní zkušební | ||
+ | komise VŠB Ostrava (1959–79, s přestávkami). | ||
+ | |||
+ | '''D:''' Dějiny hutnictví železa v Československu 2, Od průmyslové revoluce do | ||
+ | konce 2. světové války (s kol.), 1986; Tématický plán Hutnických listů, in: | ||
+ | Hutnické listy 18, 1963, s. 1–5; Vedení taveb v zásadité martinské peci, in: | ||
+ | Rozpravy Svazu horních a hutních inženýrů 3, 1948, č. 1; Výzkumný ústav | ||
+ | hutnictví železa ČSSR (s kol.), 1973. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' M. M., Šedesát pět let Ing. Dr. A. D., in: Hutnické listy 29, 1974, s. 63 | ||
+ | až 64; O. Bohuš, Dr. Ing. A. D. pětasedmdesátníkem, in: tamtéž 39, 1984, | ||
+ | s. 67; týž, Za Dr. Ing. A. D., in: tamtéž 42, 1987, s. 368. | ||
+ | |||
+ | '''P:''' Archiv NTM Praha, Slovník techniků a vynálezců 1953–1956 – dotazníková | ||
+ | akce. | ||
+ | |||
+ | Zdeněk Vácha | ||
+ | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:27- Hutník nebo metalurg]] | [[Kategorie:27- Hutník nebo metalurg]] | ||
Řádka 16: | Řádka 80: | ||
[[Kategorie:Idrija]] | [[Kategorie:Idrija]] | ||
[[Kategorie:1987]] | [[Kategorie:1987]] | ||
+ | [[Kategorie:Praha]] |
Verze z 12. 12. 2016, 13:32
Antonín DANIHELKA | |
Narození | 7.1.1909 |
---|---|
Místo narození | Idrija (Slovinsko) |
Úmrtí | 17.3.1987 |
Místo úmrtí | Praha ? |
Povolání | 27- Hutník nebo metalurg |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=136869 |
DANIHELKA, Antonín, * 7. 1. 1909 Idrija (Slovinsko), † 17. 3. 1987 Praha ?, ocelářský odborník
Obecnou školu se slovinským vyučovacím jazykem vychodil v Idriji. Do 1921, kdy se rodiče vrátili do ČSR, tam navštěvoval střední školu, kterou dokončil 1927 maturitou na státní reálce v Příbrami. Na tamní Vysoké báňské škole (VŠB) vystudoval hutní inženýrství, 1932 složil II. státní zkoušku a získal titul ing. Po absolvování vojenské služby v ženijní škole pro záložní důstojníky v Litoměřicích a v Praze 1932–33 nastoupil 1934 jako provozní technik do oceláren Báňské a hutní společnosti v Třinci. Posléze přešel do oddělení výroby speciálních ocelí (zpracovávalo vojenské zakázky).
Po zabrání Těšínska 1938 se stal provozním technikem martinských a elektrických oceláren Pražské železářské společnosti v Kladně. 1942–45 patřil k místní odbojové protinacistické skupině, za což byl po válce vyznamenán. Od 1945 zastával významné místo v huti Koněv, od 1946 v Poldině huti, kde jako vedoucí oceláren působil do 1955. Jeho zásluhou byla zachována technologie výroby ušlechtilých ocelí z předválečného i válečného období. V té době bylo D. zapsáno i několik patentů a zlepšovacích návrhů. 1946 na základě práce Vedení taveb v zásadité martinské peci složil rigorózum a získal titul Dr. Mont. na VŠB Ostrava. Jejím vydáním 1948 dostala odborná veřejnost první českou vědeckou práci o teoretických základech výroby oceli.
Od 1955 pracoval D. na ministerstvu hutnického průmyslu a rudných dolů, nejprve v komisi pro vypracování generálního výhledového plánu československých hutí, poté v technickém odboru jako technolog-hlavní ocelář. 1961 nastoupil jako náměstek ředitele Hutnického ústavu ČSAV. Po jeho sloučení s Výzkumným ústavem hutnictví železa 1964 se stal náměstkem ředitele pro výzkumnou činnost. V 60. letech patřil mezi přední ocelářské odborníky u nás i v zahraničí. Účastnil se technických jednání v ocelářské sekci černé metalurgie Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), byl členem technické rady Generálního ředitelství hutnictví železa. Pronesl řadu přednášek doma i na jednáních bloku zemí RVHP. Po odchodu do důchodu 1971 pracoval 1972–83 jako hlavní projektant v Hutním projektu, kde se zabýval především přestavbou podniku Spojené ocelárny, n. p. (SONP) Kladno a rozšiřováním elektroocelárny v Dříni. 1951 se stal členem redakční komise Hutnických listů, 1959–62 zástupcem vedoucího redaktora, pak do 1972 jejich vedoucím redaktorem; byl členem hutnické společnosti v ČVTS, komise pro dějiny československého hutnictví železa (od 1979), předsedou státní zkušební komise VŠB Ostrava (1959–79, s přestávkami).
D: Dějiny hutnictví železa v Československu 2, Od průmyslové revoluce do konce 2. světové války (s kol.), 1986; Tématický plán Hutnických listů, in: Hutnické listy 18, 1963, s. 1–5; Vedení taveb v zásadité martinské peci, in: Rozpravy Svazu horních a hutních inženýrů 3, 1948, č. 1; Výzkumný ústav hutnictví železa ČSSR (s kol.), 1973.
L: M. M., Šedesát pět let Ing. Dr. A. D., in: Hutnické listy 29, 1974, s. 63 až 64; O. Bohuš, Dr. Ing. A. D. pětasedmdesátníkem, in: tamtéž 39, 1984, s. 67; týž, Za Dr. Ing. A. D., in: tamtéž 42, 1987, s. 368.
P: Archiv NTM Praha, Slovník techniků a vynálezců 1953–1956 – dotazníková akce.
Zdeněk Vácha