DASKALOV Rajko Ivanov 9.12.1886-26.8.1923: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Rajko Ivanov DASKALOV
 
| jméno = Rajko Ivanov DASKALOV
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Daskalov Rajko portret.jpg
 
| datum narození = 9.12.1886
 
| datum narození = 9.12.1886
 
| místo narození = Bjala Čerkva u Veliko Tărnova (Bulharsko)
 
| místo narození = Bjala Čerkva u Veliko Tărnova (Bulharsko)
Řádka 77: Řádka 77:
 
[[Kategorie:1923]]
 
[[Kategorie:1923]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 +
 +
<gallery>
 +
Daskalov Rajko deska.jpg|Pamětní deska na domě v Holečkově ulici v Praze na Smíchově
 +
</gallery>

Aktuální verze z 10. 11. 2019, 18:32

Rajko Ivanov DASKALOV
Narození 9.12.1886
Místo narození Bjala Čerkva u Veliko Tărnova (Bulharsko)
Úmrtí 26.8.1923
Místo úmrtí Praha
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
Citace Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 130-131
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=136870

DASKALOV, Rajko Ivanov, * 9. 12. 1886 Bjala Čerkva u Veliko Tărnova (Bulharsko), † 26. 8. 1923 Praha, bulharský politik, státník

Narodil se v rodině učitele. Vystudoval obchodní školu v bulharském Svištově a finanční vědy v Berlíně (1907–12), po návratu do vlasti se začal angažovat v demokratických politických spolcích a v zemědělských sdruženích, podporujících vývoz obilí do Francie. Od 1914 stál v čele časopisu Zemedelsko zname. Během první světové války bojoval 1915–16 na frontě, poté byl jako odpůrce královské politiky vězněn, amnestie mu byla udělena v září 1918. Záhy poté byl hlavním iniciátorem povstání bulharské armády v září 1918 a vrchním velitelem vojsk revoluční tzv. Radomirské republiky (vyhlásil ji 27. 9.); pochod na Sofii (29. 9.–2. 10. 1918) byl ale na předměstí odražen a D. se až do vyhlášení amnestie musel skrývat v horách Vitoša nad Sofií a později v Řecku. V koaliční vládě (od října 1919) vedené jeho přítelem z agrární strany A. Stambolijským byl ministrem zemědělství, v dubnu až květnu 1920 současně ministrem financí, pak ministrem obchodu a v lednu 1922, při reorganizaci po vraždě ministra Aleksandăra Dimitrova (22. 10. 1921), převzal rezort vnitra. Dvakrát byl také zvolen do bulharského parlamentu, jako bývalý důstojník také formálně vedl tzv. oranžovou milici, ozbrojené síly zemědělské strany. V prosinci 1922 byl na D. spáchán neúspěšný atentát. Na jaře 1923 byl D. překvapivě jmenován prvním bulharským vyslancem v Praze – pravděpodobně jej Stambolijski chtěl ušetřit v případě eventuelního převratu. K němu došlo v červnu 1923, přičemž Stambolijski byl (14. 6.) zavražděn; D. zůstal v Praze, získal v ČSR politický azyl a prohlásil se (10. 6.) za vedoucího představitele legální bulharské vlády. Když státy Malé dohody uznaly (5. 7. 1923) realitu bulharského převratu, žil D. dále v Praze-Smíchově jako soukromník. Začal tu organizovat exilovou vládu, ale již 26. 8. byl v Holečkově ulici v Praze na Smíchově zavražděn agentem radikální Vnitřní makedonské revoluční organizace (VMRO) J. Ciconkovem. (Dům č. 13, u nějž k vraždě došlo, byl označen pamětní deskou.) Pohřben byl dva dny poté na Olšanských hřbitovech. Porota v Praze vraha, mj. na základě svědectví novináře V. Síse, osvobodila, ale odvolací soud v Táboře jej v říjnu 1924 uznal vinným a odsoudil na 20 let žaláře; během přelíčení vyšlo najevo politické pozadí celého případu, které silně poškodilo mezinárodní pozici převratem nastolené Cankovovy vlády. Vrah Ciconkov v lednu 1926 spáchal ve valdické věznici sebevraždu.

D: Das ausländische Kapital in Bulgarien, Berlin 1912 (disertace); Borba za zemlja, Sofija 1923; Izbrani statii i reči, Sofija 1947; Izbrani proizvedenija 1–2, Sofija 1986.

L: OSND 1/2, s. 1403; KSN 3, s. 193; P. Genov, R. D.: biografiski očerk, Sofija 1970; týž, R. D.: istorija na edin kratăk, no s buri izpălnen život, Sofija 1973; D. Uhlíř, Anály ze Spálené ulice, 1979, s. 65–102; Č. Amort a kol., Dějiny československo-bulharských vztahů, 1980, zejm. s. 210–215 a rejstřík; Enciklopedija Bălgarija 2, Sofija 1981, s. 234 (kde další literatura); T. Tašev, Ministrite za Bălgarija 1879–1999, Sofija 1999, heslo; J. Rychlík, Dějiny Bulharska, 2000, s. 286n., 299, 392.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Martínek