DAUBLEBSKÝ ze Sternecku a Ehrensteinu Maxmilián 14.2.1829-5.12.1897: Porovnání verzí
(DAUBLEBSKÝ_ze_Sternecku_Maxmilián_1829-1897) |
|||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
− | | jméno = Maxmilián DAUBLEBSKÝ ze Sternecku | + | | jméno = Maxmilián DAUBLEBSKÝ ze Sternecku a Ehrensteinu |
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
− | | datum narození = 1829 | + | | datum narození = 14.2.1829 |
− | | místo narození = | + | | místo narození = Klagenfurt (Rakousko) |
− | | datum úmrtí = 1897 | + | | datum úmrtí = 5.12.1897 |
− | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Vídeň (Rakousko) |
| povolání = 45- Voják nebo partyzán | | povolání = 45- Voják nebo partyzán | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | '''DAUBLEBSKÝ ze Sternecku a Ehrensteinu, Maxmilián''' ''(též DAUBLEBSKY Sterneck zu Ehrenstein), * 14. 2. 1829 Klagenfurt (Rakousko), † 5. 12. 1897 Vídeň (Rakousko), vrchní velitel rakousko-uherského válečného námořnictva'' | ||
+ | |||
+ | Pocházel z korutanské větve rodu. Jeho dědečkem byl Jakub | ||
+ | Ignác II. D. (1748–1826), otcem Josef Jan D. (1775–1848), | ||
+ | který pronikl sňatkem s Františkou, roz. z Kaisersteinu, mezi | ||
+ | korutanské velkostatkáře a od 1834 zastával funkci korutanského | ||
+ | zemského hejtmana. | ||
+ | |||
+ | D. po absolvování lycea v Klagenfurtu navštěvoval 1843–47 | ||
+ | námořní kolegium v Benátkách. 1847 narukoval k rakouskému | ||
+ | válečnému námořnictvu jako kadet. Zúčastnil se bombardování | ||
+ | italské Ancony a blokády Benátek 1849, námořních | ||
+ | operací za druhé války o nezávislost Itálie 1859, při válce proti | ||
+ | Dánsku 1864 se jako velitel fregaty Schwarzenberg podílel | ||
+ | na obsazování Severofríských ostrovů. Zlom v kariéře přinesl | ||
+ | rok 1866, kdy se jako kapitán řadové lodi vyznamenal v bitvě | ||
+ | proti italské flotile u ostrova Vis. Jako velitel rakouské vlajkové | ||
+ | lodi Erzherzog Ferdinand Max dal rozkaz k riskantnímu manévru, | ||
+ | v jehož průběhu byla potopena italská vlajková loď Re | ||
+ | d’Italia. Tím D. přispěl k porážce Italů. | ||
+ | |||
+ | Po několika letech na námořním velitelství v Terstu, kde se | ||
+ | zabýval školením námořnického dorostu, velel D. od 1869 | ||
+ | vojenskému přístavu v Pule. 1872 si vyžádal dlouhou dovolenou | ||
+ | a účastnil se severské expedice Jana Nepomuka | ||
+ | Wilczeka, která byla součástí příprav na objevitelskou plavbu | ||
+ | K. Weyprechta a J. Payera 1872–74. D. velel plachetnici | ||
+ | Isbjörn, která pro Weyprechta a Payera dovezla zásoby potravin | ||
+ | a uhlí k Nové Zemi. D., povýšený mezitím na kontraadmirála, | ||
+ | se vrátil do Puly. V čele přístavu zůstal do konce | ||
+ | 1873, kdy převzal velení nad rakousko-uherskou eskadrou, | ||
+ | jejímž úkolem bylo demonstrovat sílu habsburské monarchie | ||
+ | na Jadranu, u španělského a levantského pobřeží. 1876–83 | ||
+ | velel pulskému arzenálu, od 1881 byl také členem maršálské | ||
+ | rady arcivévody Albrechta. 1883 ho jmenoval císař viceadmirálem, | ||
+ | vrchním velitelem rakousko-uherského válečného | ||
+ | námořnictva a šéfem námořní sekce říšského ministerstva | ||
+ | války. Od 1888 velel námořnictvu jako admirál. D. se zasloužil | ||
+ | o zvětšení a modernizaci lodního parku, vypracoval nový | ||
+ | obranný plán a usiloval o zvýšení početního stavu námořnictva. | ||
+ | Atraktivitu služby na válečných lodích se snažil zvýšit | ||
+ | i propagačními plavbami po světě a zapojováním námořnictva | ||
+ | do vědeckých oceánografických výzkumů. | ||
+ | |||
+ | Habsburské válečné námořnictvo se pod D. velením změnilo | ||
+ | v efektivní mechanismus, schopný konkurovat flotilám jiných | ||
+ | států. D. dosáhl řady poct a vyznamenání, byl 1884 jmenován | ||
+ | císařským tajným radou, 1887 získal Řád Železné koruny | ||
+ | I. třídy, 1893 velkokříž Leopoldova řádu a 1897 mu byl | ||
+ | udělen velkokříž Řádu sv. Štěpána. Za osobní účasti Františka | ||
+ | Josefa I. byl pochován na vojenském hřbitově v Pule, ostatky | ||
+ | 1899 přemístěny do honosného sarkofágu v novém kostele | ||
+ | Madonna del Mare. D. byl činný i literárně, psal o námořní | ||
+ | teorii. Budoval sbírku mušlí a herbář mořských řas, který | ||
+ | je dnes součástí sbírek Korutanského zemského muzea | ||
+ | v Klagenfurtu. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' Takelung und Ankerkunde für die k. und k. Kriegs-Marine, 1873 (2. vyd. | ||
+ | 1895); Reise von Tromsö nach Spitzbergen, Nowaja Zemlja und Rußland | ||
+ | an Bord der Yacht Isbjörn. Arktische Expedition des Grafen Hans Wilczek | ||
+ | im Sommer 1872, Pola (Pula) 1874; Wilhelm von Tegetthoff . Lebensskizze, | ||
+ | verfaßt im Jahre 1868, in: Gedenkblätter der k. u. k. Kriegs-Marine 3, 1900, | ||
+ | s. 1–14; Erinnerungen aus den Jahren 1847–1897, Wien – Pest – Leipzig | ||
+ | 1901. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' Wurzbach 38, s. 301–302; J. Lukeš, Militärischer Maria Theresien-Orden, | ||
+ | Wien 1891, s. 433–442; OSN 7, s. 883; H. Bayer von Bayersburg, Österreichs | ||
+ | Admirale und bedeutende Persönlichkeiten der k. u. k. Kriegsmarine | ||
+ | II, Wien 1862, s. 47–53; MSN 6, s. 995; P. Handel-Mazzetti, Maximilian | ||
+ | D. Freiherr von S. (1829–1897), in: Neue Österreichische Biographie ab | ||
+ | 1815. Große Österreicher XVI, Wien – München – Zürich 1965, s. 83–91; | ||
+ | ÖBL 1, s. 171; N. von Preradovich, Der k. u. k. Marinekommandant Admiral | ||
+ | Max Freiherr v. S. (1829–1897), in: Bohemia. Jahrbuch des Collegium | ||
+ | Carolinum 8, 1967, s. 367–381; E. Schatz, Ein Leben für die Marine. | ||
+ | M. Freiherr von S. – Der Admiral aus Klagenfurt, Klagenfurt 1997; | ||
+ | A. Schmidt-Brentano, Die österreichischen Admirale I, 1808–1895, Osnabrück | ||
+ | 1997, s. 249–261; týž, Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918, | ||
+ | Wien 2007, s. 33; T. Sterneck, Varia familiae historiarum curiosa, in: Staré | ||
+ | Budějovice 3, 2008, s. 76–80, 87–91. | ||
+ | |||
+ | Tomáš Sterneck | ||
+ | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | [[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | ||
[[Kategorie:1829]] | [[Kategorie:1829]] | ||
+ | [[Kategorie:Klagenfurt]] | ||
[[Kategorie:1897]] | [[Kategorie:1897]] | ||
+ | [[Kategorie:Vídeň]] |
Verze z 14. 12. 2016, 19:11
Maxmilián DAUBLEBSKÝ ze Sternecku a Ehrensteinu | |
Narození | 14.2.1829 |
---|---|
Místo narození | Klagenfurt (Rakousko) |
Úmrtí | 5.12.1897 |
Místo úmrtí | Vídeň (Rakousko) |
Povolání | 45- Voják nebo partyzán |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45775 |
DAUBLEBSKÝ ze Sternecku a Ehrensteinu, Maxmilián (též DAUBLEBSKY Sterneck zu Ehrenstein), * 14. 2. 1829 Klagenfurt (Rakousko), † 5. 12. 1897 Vídeň (Rakousko), vrchní velitel rakousko-uherského válečného námořnictva
Pocházel z korutanské větve rodu. Jeho dědečkem byl Jakub Ignác II. D. (1748–1826), otcem Josef Jan D. (1775–1848), který pronikl sňatkem s Františkou, roz. z Kaisersteinu, mezi korutanské velkostatkáře a od 1834 zastával funkci korutanského zemského hejtmana.
D. po absolvování lycea v Klagenfurtu navštěvoval 1843–47 námořní kolegium v Benátkách. 1847 narukoval k rakouskému válečnému námořnictvu jako kadet. Zúčastnil se bombardování italské Ancony a blokády Benátek 1849, námořních operací za druhé války o nezávislost Itálie 1859, při válce proti Dánsku 1864 se jako velitel fregaty Schwarzenberg podílel na obsazování Severofríských ostrovů. Zlom v kariéře přinesl rok 1866, kdy se jako kapitán řadové lodi vyznamenal v bitvě proti italské flotile u ostrova Vis. Jako velitel rakouské vlajkové lodi Erzherzog Ferdinand Max dal rozkaz k riskantnímu manévru, v jehož průběhu byla potopena italská vlajková loď Re d’Italia. Tím D. přispěl k porážce Italů.
Po několika letech na námořním velitelství v Terstu, kde se zabýval školením námořnického dorostu, velel D. od 1869 vojenskému přístavu v Pule. 1872 si vyžádal dlouhou dovolenou a účastnil se severské expedice Jana Nepomuka Wilczeka, která byla součástí příprav na objevitelskou plavbu K. Weyprechta a J. Payera 1872–74. D. velel plachetnici Isbjörn, která pro Weyprechta a Payera dovezla zásoby potravin a uhlí k Nové Zemi. D., povýšený mezitím na kontraadmirála, se vrátil do Puly. V čele přístavu zůstal do konce 1873, kdy převzal velení nad rakousko-uherskou eskadrou, jejímž úkolem bylo demonstrovat sílu habsburské monarchie na Jadranu, u španělského a levantského pobřeží. 1876–83 velel pulskému arzenálu, od 1881 byl také členem maršálské rady arcivévody Albrechta. 1883 ho jmenoval císař viceadmirálem, vrchním velitelem rakousko-uherského válečného námořnictva a šéfem námořní sekce říšského ministerstva války. Od 1888 velel námořnictvu jako admirál. D. se zasloužil o zvětšení a modernizaci lodního parku, vypracoval nový obranný plán a usiloval o zvýšení početního stavu námořnictva. Atraktivitu služby na válečných lodích se snažil zvýšit i propagačními plavbami po světě a zapojováním námořnictva do vědeckých oceánografických výzkumů.
Habsburské válečné námořnictvo se pod D. velením změnilo v efektivní mechanismus, schopný konkurovat flotilám jiných států. D. dosáhl řady poct a vyznamenání, byl 1884 jmenován císařským tajným radou, 1887 získal Řád Železné koruny I. třídy, 1893 velkokříž Leopoldova řádu a 1897 mu byl udělen velkokříž Řádu sv. Štěpána. Za osobní účasti Františka Josefa I. byl pochován na vojenském hřbitově v Pule, ostatky 1899 přemístěny do honosného sarkofágu v novém kostele Madonna del Mare. D. byl činný i literárně, psal o námořní teorii. Budoval sbírku mušlí a herbář mořských řas, který je dnes součástí sbírek Korutanského zemského muzea v Klagenfurtu.
D: Takelung und Ankerkunde für die k. und k. Kriegs-Marine, 1873 (2. vyd. 1895); Reise von Tromsö nach Spitzbergen, Nowaja Zemlja und Rußland an Bord der Yacht Isbjörn. Arktische Expedition des Grafen Hans Wilczek im Sommer 1872, Pola (Pula) 1874; Wilhelm von Tegetthoff . Lebensskizze, verfaßt im Jahre 1868, in: Gedenkblätter der k. u. k. Kriegs-Marine 3, 1900, s. 1–14; Erinnerungen aus den Jahren 1847–1897, Wien – Pest – Leipzig 1901.
L: Wurzbach 38, s. 301–302; J. Lukeš, Militärischer Maria Theresien-Orden, Wien 1891, s. 433–442; OSN 7, s. 883; H. Bayer von Bayersburg, Österreichs Admirale und bedeutende Persönlichkeiten der k. u. k. Kriegsmarine II, Wien 1862, s. 47–53; MSN 6, s. 995; P. Handel-Mazzetti, Maximilian D. Freiherr von S. (1829–1897), in: Neue Österreichische Biographie ab 1815. Große Österreicher XVI, Wien – München – Zürich 1965, s. 83–91; ÖBL 1, s. 171; N. von Preradovich, Der k. u. k. Marinekommandant Admiral Max Freiherr v. S. (1829–1897), in: Bohemia. Jahrbuch des Collegium Carolinum 8, 1967, s. 367–381; E. Schatz, Ein Leben für die Marine. M. Freiherr von S. – Der Admiral aus Klagenfurt, Klagenfurt 1997; A. Schmidt-Brentano, Die österreichischen Admirale I, 1808–1895, Osnabrück 1997, s. 249–261; týž, Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918, Wien 2007, s. 33; T. Sterneck, Varia familiae historiarum curiosa, in: Staré Budějovice 3, 2008, s. 76–80, 87–91.
Tomáš Sterneck