Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky DAUN Leopold Josef Maria 24.9.1705-5.2.1766

{{Infobox - osoba
| jméno = Leopold Josef Maria DAUN
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 24.9.1705
| místo narození = Vídeň(Rakousko)
| datum úmrtí = 5.2.1766
| místo úmrtí = Vídeň (Rakousko)
| povolání = 45- Voják nebo partyzán

| jiná jména = 
}}
'''DAUN, Leopold Josef Maria''', ''* 24. 9. 1705 Vídeň (Rakousko), † 5. 2. 1766 Vídeň (Rakousko), vojevůdce''

Narodil se v rodině maršála Wiricha D. (1669–1741), pozdějšího
knížete z Thiana, neapolského vicekrále a guvernéra
Milánska, a Marie, roz. z Herbersteinu. Rod nesl jméno po
městě Daun poblíž německého Trevíru. D. byl vychováván ve
vojenském duchu a vzděláván s důrazem na znalosti vojenství.
V otcových šlépějích nastoupil vojenskou dráhu v rakouských
službách.

Již 1731 byl D. povýšen na plukovníka. Zúčastnil se tažení proti
Turkům 1738–39, při němž v četných bitvách osvědčil vynikající
velitelské schopnosti. Vyznamenal se i ve válkách o dědictví
slezské, mj. při obléhání Prahy (1742), v Bavorsku (1743),
u Hohenfriedbergu (1745) a Žďáru (poblíž Trutnova, 1745).
Císařovna Marie Terezie ho 1751 pověřila uskutečněním vojenských
reforem. Založil Vojenskou akademii ve Vídeňském
Novém Městě, kterou také jeden čas řídil. 1753 byl vyznamenán
Řádem zlatého rouna. D. se 1745 oženil s Josefou Fuchsovou-Nostitzovou (1711–1764), s níž měl dva syny a dceru.

Jako polní maršál se zapsal do historie sedmileté války.
Počátkem 1757 pruská vojska pod velením krále Friedricha II.
postupovala ze Saska, Slezska a Lužice do vnitrozemí Čech,
v bitvě u Štěrbohol (Praha) porazila 6. 5. 1757 rakouský sbor
generála Browna a oblehla Prahu. D. již před pruským vpádem
do Čech začal na Moravě formovat rezervní armádu.
Po zprávě o rychlém pronikání pruských vojsk do Čech se
začal přesouvat směrem ku Praze. V den bitvy u Štěrbohol
dosáhl Českého Brodu. Když se dozvěděl o jejím výsledku,
ustoupil ke Kutné Hoře, kde zaujal vyčkávací postavení. Tam
shromáždil zbytky poražených jednotek, které ustupovaly od
Prahy, doplnil sbor saskými posilami na více než 50 000 mužů
a vyrazil ke Kolínu proti pruským oddílům generála Beverna,
k nimž se připojilo i vojsko, s nímž přispěchal král Friedrich II.
od Prahy. Mezi Kolínem a obcí Plaňany došlo 18. 6. 1757 ke
krvavé bitvě, v níž D. uštědřil Prusům katastrofální porážku.
Ztráta více než 14 000 mužů uvedla Friedricha do stavu nervového
zhroucení. Nejen, že ho zbavila pověsti neporazitelného
vojevůdce (na níž si pruský král tolik zakládal), ale donutila
ho zanechat obléhání Prahy a vyklidit Čechy.

Úspěšný D. byl postaven do čela armády, operující v českých
zemích i v říši. 4. 10. 1758 následujícího roku připravil
Friedrichovi další porážku u Hochkirchu a 21. 11. 1759 obratným
manévrem uzavřel u Maxenu čtrnáctitisícový pruský
sbor generála Fincka v bezvýchodném obklíčení, kterým ho
donutil ke kapitulaci. Sám ale pocítil hořkost porážky v bitvě
u Torgavy v listopadu 1760, kdy po úspěšném začátku utrpěl
zranění, které si vynutilo jeho odsun z bojiště. D. nepřítomnost
přivodila zvrat a v průběhu bitvy nakonec ústup prořídlých
jednotek. Tento nezdar, stejně jako pozdější porážka
u Burkersdorfu 1762 i neúspěšné dobývání pevnosti Lehnice,
mu znemožnily dovršit vojevůdcovské úspěchy, a to vytlačit
Prusy ze Slezska a navrátit uloupenou zemi zpět do svazku
zemí Koruny české.

Ještě před koncem sedmileté války byl D. jmenován prezidentem
dvorské válečné rady. Jeho názory, již poněkud konzervativní,
začaly narážet na stanoviska Josefa II., který se po smrti
otce (1765) stal císařem a zároveň spoluvládcem matky Marie
Terezie. Zasloužilý vojevůdce D. začal být už za války kritizován
za často nežádoucí váhavost z přílišného respektu vůči
Friedrichovi. Již tehdy docházelo čím dál častěji k rozepřím
mezi ním a polním zbrojmistrem G. E. Laudonem, který se
neochotně podřizoval D. operačním rozhodnutím. Zejména
po porážce u Lehnice se D. vytýkalo, že ačkoli disponoval
mnohem početnějším vojskem, nezasáhl do bitvy včas a s patřičnou
rozhodností (to kritizoval i Laudon osobně). Vedle
Laudona byl významným císařovým spojencem i někdejší D.
oblíbenec a zástupce maršál Franz Moritz Lacy, hrdina řady bitev
sedmileté války, kterého císař jmenoval generálním inspektorem
armády. Než stačilo dojít k významnějším konfliktům ve
vedení císařské armády, D. zemřel na následky starších zranění.
Pohřben byl v kapli sv. Jiří v augustiniánském kostele ve
Vídni. V rakouské tradici je dodnes považován za jednu z opor
Marie Terezie – tak byl zpodobněn i na pomníku císařovny od
K. von Zumbusche na vídeňském Ringu.

'''L:''' Der deutsche Fabius Cunctator…, Frankfurt/Main 1759; RSN 2, s. 72;
Wurzbach 3, s. 168–174; ADB 5, s. 109; OSN 7, s. 84; MSN 2, s. 68–69;
NDB 3, s. 528–529; F.-L. von Thadden, Feldmarschall D. Maria Theresias
größter Feldherr, Wien 1967; MČE 2, s. 37; Czeike 1, s. 619; F. Stellner,
Sedmiletá válka v Evropě, 2000, passim; Kdo byl kdo – proslulí návštěvníci,
2001, s. 130; K. Richter, Třeba i železem a krví!, 2007, passim.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/393807 Bibliografie dějin Českých zemí]

Karel Richter

[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]]

[[Kategorie:1705]]
[[Kategorie:Vídeň]]
[[Kategorie:1766]]
[[Kategorie:Vídeň]]