DAVID Jakob Julius 6.2.1859-20.11.1906: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 143-144
 
}}
 
}}
 
'''DAVID, Jakob Julius''' ''(též Jacob, Jakub), * 6. 2. 1859 Hranice na Moravě, † 20. 11. 1906 Vídeň (Rakousko), spisovatel, žurnalista''
 
'''DAVID, Jakob Julius''' ''(též Jacob, Jakub), * 6. 2. 1859 Hranice na Moravě, † 20. 11. 1906 Vídeň (Rakousko), spisovatel, žurnalista''

Verze z 21. 10. 2019, 15:26

Jakob Julius DAVID
Narození 6.2.1859
Místo narození Hranice na Moravě
Úmrtí 20.11.1906
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 143-144

DAVID, Jakob Julius (též Jacob, Jakub), * 6. 2. 1859 Hranice na Moravě, † 20. 11. 1906 Vídeň (Rakousko), spisovatel, žurnalista

Pocházel z německy mluvící židovské rodiny. Po smrti otce, trafikanta, pachtýře a mýtného, byl 1866 kvůli těžké finanční situaci matky poslán k příbuzným do Žiliny u Nového Jičína. Studoval na gymnáziích v Opavě, Těšíně a v Kroměříži a od 1877 germanistiku, filozofii a pedagogiku na filozofické fakultě univerzity ve Vídni. Během studia si přivydělával jako soukromý učitel a žurnalista. Obhájil práci o Pestalozzim a byl 1889 promován doktorem filozofie. Kvůli vadě sluchu nemohl vykonávat učitelské povolání a od 1891 se živil ve svobodném povolání jako spisovatel a žurnalista ve Vídni. Byl i redaktorem a dopisovatelem např. Neue Wiener illustrierte Zeitung, Neues Wiener Journal, Wiener Zeitung, Allgemeine Zeitung, Berliner Tageblatt, Deutsche Rundschau, Frankfurter Zeitung, Neue Freie Presse a Westermanns Monatshefte.

D. první otištěná báseň Die Elbe rauscht (Labe hučí) se objevila 1883 v antologii K. E. Franzose Dichterbuch aus Österreich. Později psal realisticko-naturalistické romány nejčastěji z vídeňského prostředí se silným sociálním nábojem, historické povídky ovlivněné C. F. Meyerem a I. S. Turgeněvem, vesnické povídky z moravského prostředí, dramata podle vzoru Anzengruberova či Kleistova (např. historické drama o konfliktu otce a syna s názvem Hagars Sohn, 1891, Hagařin syn, premiéra v německém Stavovském divadle v Praze 20. 1. 1892) a melancholickou lyriku. Tón díla ovlivnil filozofický pesimismus A. Schopenhauera. V tradici moderní české germanistiky se vžilo srovnávat D. dílo s literárním odkazem dalších dvou realistů konce 19. a přelomu 19. a 20. století: Marie Ebner-Eschenbachové a Ferdinanda Saara. Čeští germanisté zdůrazňují české téma v jeho díle, jež se objevilo v povídkách odehrávajících se na moravském venkově, a to na Hané a na Kravařsku, oceňují znalost reálií včetně češtiny, schopnost vykreslení osudů prostých sedláků a jejich charakterů a absenci česko-německého konfliktu. Ve své době byl vídeňskou kritikou a publikem spíše přehlížen. Německou a rakouskou literární historii zajímal jako autor stojící na přelomu dvou literárních epoch, realismu a naturalismu, realismu a moderny a jako židovský autor německého jazyka.

Za tzv. rakouskou odnož naturalismu jsou považovány vídeňské romány Das Blut (1891, Krev), Am Wege sterben (1900, Zemřít na cestě) a Der Übergang (1903, Přechod), které na podkladu naturalistických teorií o determinismu, vlivu dědičných konstant a sociálního prostředí líčily ponuře a bez dobrého konce úpadek a proletarizaci středních tříd a intelektuálních vrstev, hrdiny bez kořenů a bez naděje, neschopné vymanit se z určujícího vlivu prostředí, umírající nakonec v chudobě a zoufalství. Velký prostor byl věnován, stejně jako v moravských novelách, otázkám postavení ženy ve společnosti.

Jako židovský autor D. spadal mezi asimilované, kteří sami v osobním životě zvolili cestu konverze. 1891 se dal pokřtít; není přesně doloženo, zda kvůli sňatku s katoličkou Juline Christiane Ostruszkovou, anebo zda D. manželka pocházející z Petrovic u Karviné byla židovského původu a důvodem pro konverzi byla vyšší společenská akceptovatelnost. Ve svém díle líčil židovské figury často negativně, jen jako asimilované či toužící po asimilaci. V prvním románu Das Höferecht (1885, Dědické právo) vystupuje Židovka, která zneužívá svých tělesných půvabů k vlastnímu společenskému vzestupu a rozvrátí patriarchální strukturu selského dvora. Hrdinou druhého románu Das Blut, odehrávajícího se v Žilině u Nového Jičína, je původně chudý židovský chlapec, který se v dravém hospodářském a konkurenčním zápase prosadí, avšak ztratí veškerou humanitu. Jako nejsympatičtější ze všech D. židovských postav se jeví MUDr. Simon Siebenschein z díla Am Wege sterben. Tam líčené prostředí D. spojuje se známým židovským autorem a teoretikem, zakladatelem sionismu Theodorem Herzlem.

Za nejlepší D. dílo je považována povídka Die Hanna (1904), která se do češtiny překládala jako Hanka či Hanačka (1914 a 1919). Apostrofuje dívku Hanku a krajinu Hané. Obojí učarovalo hlavnímu hrdinovi, malíři Florianu Petrzilkovi, který byl typickým představitelem novoromantického typu umělce, jenž svému umění obětoval čistou duši a nakonec i život milované ženy.

D. byl pohřben do čestného hrobu na Ústředním hřbitově ve Vídni.

D: Das Höferecht, Dresden 1890 (původně 1885 v Deutsche Zeitung jako Fanny); Die Wiedergeborenen, tamtéž 1890; Das Blut, tamtéž 1891; Hagars Sohn, Wien 1891; Gedichte, tamtéž 1892; Probleme, tamtéž 1892; Frühschein, Leipzig 1896; Ein Regentag, tamtéž 1896; Neigung, tamtéž 1896; Vier Geschichten, tamtéž 1899; Am Wege sterben, Berlin 1900; Die Troika, tamtéž 1901; Autobiographische Skizze, in: Literarisches Echo 4, 1901/02, sloupec 529; Der getreue Eckhard, Berlin 1902; Der Übergang, tamtéž 1903; Stromabwärts, Wien 1903; Ludwig Anzengruber, Berlin 1904; Die Hanna, tamtéž 1904; Wunderliche Heilige, Wien 1906; Vom Schaffen und seinen Bedingungen, Jena 1906; Gesammelte Werke, 7 Bd., München – Leipzig, 1908 (ed. E. Heilborn a E. Schmidt); výbory: Stimmen der Dämmerung und andere Erzählungen, tamtéž 1908 (kde soupis díla); Der Bettelvogt. Novellen, Berlin 1909; Essays, München 1909; Mährische Dorfgeschichten, 1910; Ein Poet? Und andere Erzaehlungen, Leipzig 1910; Endlos währte die Nacht, Wien 1959; Verstörte Zeit, Göttingen 1990 (ed. F. Krobb); Erzählungen aus Mähren, Berlin 1993 (ed. J. Veselý).

L: OSN 28, s. 250; MSN 2, s. 72; KSN 3, s. 201; BL 1, s. 235–236 (kde soupis literatury); ÖBL 1, s. 171 (kde soupis literatury); NDB 3, s. 536 (kde soupis literatury); Czeike 1, s. 620 (kde soupis literatury); výběr: A. Caspary, In memoriam: J. J. D., 1908; E. Spiero, J. J. D., 1920 (kde soupis díla); H. Groeneweg, J. J. D. in seinem Verhältnis zur Heimat, Geschichte, Gesellschaft und Literatur, Graz 1929; H. Kloos, J. J. D. als Novellist, 1930 (disertace Filozofické fakulty ve Freiburgu); G. Schurf, J. J. D. als Journalist und Kulturkritiker, 1952 (disertace Filozofické fakulty ve Vídni); B. Resnik, The Role of Women in Davids Novels, Los Angeles 1972 (disertace); H. H. Hahnl, Vergessene Literaten, 50 Österreichische Lebensschicksale, Wien 1984, passim; Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských, 1987, s. 183; Lexikon der Weltliteratur, München 1997, s. 351 (ed. G. von Wilpert); Metzler Lexikon der deutsch-jüdischen Literatur, Stuttgart – Weimar 2000, s. 108n. (ed. A. B. Kilcher); Lexikon deutschmährischer Autoren, 2002, nestr.; I. Fialová, Problematika výzkumu německé literatury z Moravy, in: Studia Moravica. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultas Philosophica – Moravica 1, 2004, s. 285–289; táž, Jüdische Figuren und das Thema der jüdischen Assimilation bei Marie von Ebner-Eschenbach, Ferdinand von Saar und J. J. D., in: Spurensuche in Sprach - und Geschichtslandschaften. Festschrift für Ernst Erich Metzner, Münster – Hamburg – London 2003, s. 123–34.

P: Österreichische Nationalbibliothek Wien, pozůstalost, ÖNB-Hanna-Katalog – http://aleph18. onb. ac. at/).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Ingeborg Fialová